Často se ptáte, jak jsme se vlastně s Helčou poznaly a jak vznikl tenhle web. Uvedu vás stručně do historie.Když jsme se s Helčo potkaly, byly jsme dvě vyšinuté maminy s dětmi v šátku, které věčně kojily, neměly žádné hlídání a byly totálně vyčerpané. Přály jsme si jen vyspat se, najíst se v klidu a mít alespoň chviličku pro sebe třeba na sprchu. Změna jídelníčku nás teprve čekala.

IMG_0496Tehdy jsme ještě nejedly tak, jak dnes. Stravovaly jsme se tak nějak zdravě, obě měly potíže s mlsáním, ale jinak jely hlavně v zelenině, ovoci, jogurtech, krůtím mase apod. Měly jsme půl roku staré děti a byly na ně doma samy. Manželé v práci, babičky v nedohlednu. Ani jedna jsme neznala, že by někdo přišel, vzal dítě a šel s ním na hodinku ven, abychom si mohly nakoupit, umýt se, v klidu uvařit oběd nebo si prostě na hodinku zdřímnout. Děti jsme tou dobou kojily hodně ještě i v noci, takže jsme byly docela vyřízené. Ale to předbíhám, měli byste asi vědět, jak to celé začalo. Začaly jsme být vyšinuté v momentě, kdy se z nás staly matky 🙂

Boj o život

Pamatuji se, že když manželovi skončila “porodní” dovolená a musel do práce, měla jsem doma pocit, že nepřežiji den. Markétka vyžadovala kojení co dvě hodiny, kojila se neskutečně dlouho, někdy třeba i 40 minut. Nic na světě by mě nedonutilo jí dát umělé mléko, když jsem mohla kojit. Dny a noci mi splynuly do jednoho nekonečného kojení. A protože už od miminka byla děsně zvědavá, moc toho nenaspala. Dala si dvakrát za den 20 minut a bylo hotovo. Po pár měsících s miminkem jsem začala mít pocit, že být doma s dítětem je něco jako boj o život. V těch dvou mini pauzičkách, kdy spala, jsem se sotva stihla umýt, obléknout, něco málo sníst. O vaření ani nemluvím. Jenže tehdy jsem stejně ani nevařila. Ani to neuměla. Markétka nejlépe spala cestou v autě nebo na procházce v šátku. Zjistila jsem, že je nejspokojenější venku na vzduchu, když pochoduju. To pak spala i hodinku, někdy i trochu víc. Jenže jak se postarat o sebe nebo domácnost, když pořád pochodujete venku s miminem? V kočárku nespala ani náhodou. V posteli taky ne.

Každou chvíli jsem kojila

Vyzkoušela jsem všechno. Mohla jen dohadovat, proč pořád musí všechno vidět, u všeho být. Do poslední chvíle jsem byla aktivní, pracovala, sportovala a těšila se, že na mateřské budu chodit spát s miminkem po obědě. Jediný, kdo usínal, jsem byla já… S prvorozenou dcerou jsem krom nejnutnějších věcí nezvládala nic. Byla jsem ráda, že si za ten den vůbec někdy stihnu umýt zuby a vyměnit pyžamo za tepláky. Po šestinedělí jsem začala chodit i pětkrát týdně cvičit. S veškerým vypětím a za cenu děsného stresu, ale s tohou dostat se zpět do formy, protože mi zůstalo 11 kg a nechtělo se jim odejít. Pořád jsem totiž ještě nejedla tak, jak dnes. Cestou na cvičení se Markétka vyspala, před lekcí nakojila, během lekce ji holky z recepce měly v šátku, na konci lekce už mě volala na další krmení. Na smsky od kamarádek, Facebook a emaily mi nezbývalo kdy. Všechnu péči o sebe jsem dělala až když přišel manžel z práce a nejednou jsem šla spát dřív než naše malá dcerka, protože ona měla energie na rozdávání a já padala únavou. Celé tohle období jsem netoužila po ničem jiném než aby přijela některá z babiček a vzala kočárek ven, abych si na chvíli mohla zdřímnout nebo v klidu se najíst bez dítěte v nárůčí nebo uklidit apod. Ale babičky nebyly po ruce a když přišel manžel z práce, chtěla jsem být s ním. Párkrát vyrazili sami na procházku, jenže já měla tak rozhozené spaní, že jsem nakonec stejně usnula až v momentě, kdy se vraceli domů. Prostě bylo to náročné.

Dvě alternativní matky

Ač bez pomoci, ač nevyspalé a vyřízené, stejně jsme byly akční matky. Já i Helča jsme zvyklé zabrat a vydržet, takže jsme se potkaly na cvičení pro batolátka, když bylo dětem sotva půl roku.

Helča kojila Danečka dva roky

Padly jsme si do oka, protože jsme měly podobný životní styl. Přicházely jsme s miminem v šátku víceméně v teplákách, po lekci kojily malé hladovce, v průběhu lekce je dávaly čůrat na nočník, přebalovaly jsme látkové pleny. Když jsme se konečně měly čas potkat a popovídat (což s našimi půlročáky bylo takřka nemožné), zjistily jsme, že toho máme společného mnohem víc. Byla z toho láska na první pokec 🙂

Změna jídelníčku

Krom jiného přístupu k péči o děti jsme taky zjistily, že máme podobný stravovací plán. Já byla naprosto odhodlaná krmit svoje dítě tak, jak se dnes dočítáte na našich stránkách a Helča to řešila. Staly se z nás kamarádky a spolu jsme  zažívaly přechod na dnešní stravu. Začaly jsme takhle jíst až s prvními dětmi a jejich prvními příkrmy, takže jsme to všechno prožívaly společně a viděly jedna na druhé, jak se měníme.

Geniální plán

Změna jídelníčku nám dala mnohem víc energie, sebevědomí a chuti se realizovat. Jenže jsme neměly hlídání. Obě jsme řešily stejný problém – jak si dojít na úřad, k doktorovi nebo třeba nechat se ostříhat, když máme ty prcky? Tak jsme vymyslely geniální plán. Budeme se střídat dva dny v týdnu. Jednou přijede Helča ke mě s Danečkem a já se postarám dvě hodiny o děti. Helča bude mít dvě hodiny pro sebe a udělá oběd pro všechny. Příští den se vyměníme. Mít sama dva prcky a vařit bylo zatím nerealizovatelné. Navíc děti byly ještě kojené, jen už vydržely bez kojení tři hodiny! Už jsme měly sepsaný rozpis, naplánované úterky a čtvrtky. Rozhodly jsme se to vyzkoušet v praxi a vyrazily spolu na dovolenou do Prachovských skal, když bylo dětem skoro rok a půl.

První společná dovolenáHelča vaří první amasaké na kamnech

Děsně jsme se těšily, jak si to užijeme. Jednak jsme si vlastně za ten rok ani pořádně nestihly v klidu popovídat a tady se nabízely volné večery, když budou děti spát. Jednak jsme chtěly vyzkoušet to vzájemné hlídání. Náležitě jsme se připravily – každá si přivezla tři knihy. Ale ouha. Děti se vůbec nesnesly. Rvaly se o všechno, musely mít ten stejný pohrabáč, stejnou hračku a nestačilo, že máme vše dvakrát. Chtěli vždy tu jednu konkrétní stejnou věc! Markétka Danečka kousala, když ji to nechtěl dát a on stál a trpěl. Takže většinu času Danda řval, že mu Markétka ubližuje, a pak zase řvala Markétka, že se mi to nelíbí a že zasahuju, případně že nedostala hračku či předmět kvůli kterému kousala. Děti usínaly každý jindy a za jiných okolností, takže jsme se přes den docela míjely. Když usnula Markétka, Danda plakal, takže jsme mizely z dosahu. Když usnul Danda, Markétka už měla hlad a dožadovala se hlasitě jídla. Večer jsme je různě dlouho uspávaly a potkávaly se až pozdě v noci zcela vyčerpané, ale toužící si pokecat a vlastně se trochu víc poznat. Moc jsme toho o sobě nevěděly, neznaly jsme naše životní příběhy. Těšily jsme se, že spolu vyzkoušíme různé netradiční recepty, na které jsme doma neměly čas. A tak jsme třeba první amasaké vařily o půlnoci na kamnech. Abychom si něco řekly a děti někdy spaly ve stejnou dobu, vyrážely jsme na procházky a děti nosily na zádech. Když už nespaly, tak aspoň neřvaly a nepraly se. Každý moment, kdy se k sobě chovaly hezky, jsme si zuřivě fotily, protože to bylo vzácné. Stejně tak jsme je fotily, když spaly. Jeden den v jednu chvíli usnuly na zádech oba ve stejnou dobu. Okamžitě jsme zasedly na nejbližší pařez, vytáhly knížky, co jsme nosily pro ten případ stále s sebou a honem četly. Byla to krásná půlhodina.To není stejný nočník a stejná knížka jako má on! Pak se vzbudila Markétka a začalo pršet. Ještě dlouho jsme z těch krásných 30 minut žily a na dovolenou v příšerné chatě přímo v Prachovských skalách dodnes vzpomínáme.

Místo střídání placené hlídání

Na téhle dovolené jsme zjistily, že náš původní plán dvakrát týdně se potkat a zařídit si tak dvě hodinky volna za týden prostě není reálné. Ty děti nemohou být s jednou z nás dvě hodiny v kuse. Ubližují si, do toho se musejí dávat na nočník a venku utíkají zásadně každý na jinou stranu. V tu dobu přišla kamarádka s tím, že nedaleko objevila úžasný dětský klubík v rodinném domku s velkou zahradou a paní, která je tak trochu víla a čarodějnice, prý jako já. Absolutně jsme naplánovaly dávat děti do školky před třetím rokem. Ale situace nebyla ani po roce a půl o nic lepší a my se tam zajely podívat. Děti nadšené, my dojaté. Tak krásné prostředí, tak úžasný přístup k dětem. Podobná filozofie, jakou jsme měly my, jen jí prostě nedokázaly v praxi provádět. Navíc ta rodina byla veganská a vařilo se dětem přímo u nich doma denně čerstvé jídlo, školička byla v přízemí jejich domu. Navzdory všem svým předsevzetím a plánům jsme tam děti začaly dávat dvakrát týdně na dopoledne. Markétka tam byla tak šťastná, že se z toho staly záhy dva celé dny v týdnu. A co víc – začala chodit s dětmi spát po obědě. Dobrovolně a ráda! Postupně se mi to podařilo zavést i doma a tak jsem po roce a půl najednou měla trošku toho volna a začala se opět trochu starat o sebe své potřeby a svoji seberealizaci.Spí! Honem vyndat knížku! Teprve, když děti začaly chodit do téhle školičky, vznikl prostor pro vytvoření webu a první kurzy. Ale k tomu byla cesta ještě hodně daleká, o tom zase jindy.

Náhradní babička

Pro úplnost ještě doplním, že po dlouhé době neustálého kojení, přebalování, kojení a přebalování jsem začala mít nutkavou potřebu být někdy chvíli s manželem sama. Když jsem se odhodlala situaci vzít do svých rukou a řešit, osud mi přihrál do cesty úžasnou Olinu – paní ve věku mé matky, která hlídala Markétku v koutku ve fitku během mé snahy dostat se do formy. Naprosto bez předsudků přijímala to, jak Markétku krmín (tedy žádné piškoty, lízátka, maso, mléko, rohlíky apod.), kojím, dávám čůrat a kakat na nočník. Bezplenková metoda ji nadchla a naučila se velmi rychle poznávat, kdy si Markétka říká o nočník, takže mi ji vracela většinou se suchou plenkou a radostně hlásila úspěchy v nočníku. Padly jsme si do oka. Navíc Olině Markétka v pohodě usnula. I bez kojení! I v kočárku! A spala i hodinu! Věděla jsem, že je to ve mě….ale neuměla jsem to změnit. Tak jsme našli svoji náhradní babičku. Těch pár stovek za hlídání stálo za to. Dvakrát třikár někdy i čtyřikrát za měsíc jsme mohli s manželem odejít z domova od Markétky a jít spolu na večeři, do kina, jen tak sedět a prostě být spolu. Bylo to veledůležité a nevím, jak bychom jako manželé dopadli bez Oliny. Helča, Olina a školka Domeček, kam Markétka v té době chodila třikrát týdně (školku jsme po roce museli změnit), byly mé tři jediné důvody, proč jsem řešila, zda opravdu odejít z Prahy. Tito všichni nám na Sázavě moc chybí. Ty máš hezčí brokoliciAktuálně teď hledám náhradní babičku v městě Sázava či okolí. Jestli o nějaké víte, dejte mi vědět! Vážně. A nemusí být ani v babičkovském věku. Vlastně hledám kohokoli, kdo bude mít pochopení pro náš životní styl a má rád děti.

Sotva přejdeš jedny hory, hned se najdu jiné

Byly jsme dvě vyšinuté maminy. Bylo to náročné období. A ledva jsme se dostaly”z nejhoršího”, pořídily jsme si druhé děti. A jestli si myslíte, že je to snazší, tak vás můžu ujistit, že není 🙂 Ale jsou tu jisté podstatné rozdíly. Spolu s tím jídlem člověk dospěl k mnoha dalším rozhodnutím a dnes věci řešíme jinak a snáz. Nicméně náročné je to pořád, pomoc stále nemáme a děti jsou dvě. Výhodou je, že Markétka a Daneček už si dávno krásně hrají a vydrží spolu hodiny venku na zahradě. Jenže když je Helča u nás, zbývají nám zase ty dvě mladší děti, které ještě nejsou samostatné, a tak opět všechnu práci děláme po nocích. Naštěstí víme, jak ten čas letí a že ještě rok, dva a bude líp.

Nejste v tom samy

Všechny tyhle řádky tu nepíšu proto, aby nás někdo litoval. Ale proto, aby dnešní zoufalé maminky, které píšou, jak to nezvládají, jak jsou unavené a frustrované, viděly, že víme, o čem to je. Víme, co to je roky nespat, kojit po nocích a nemít chviličku pro sebe. Víme, jaké to je, když uspíte dítě a chcete se umýt a najíst a ono se vzbudí a pláče a pláče a chce kojit, těsně před odchodem na cvičení se pokaká a v domácnosti vám to všechno padá na hlavu. Vyfoťto! Spí oba!Myslím si, že mě  z totálního vyšinutí zachránila právě změna jídelníčku, která přišla za pět minut dvanáct a dodala mi sílu situaci čelit a zvládnout, energii to vše sama doma ustát a vůli vytrvat. Svoji významnou roli sehrála i ta školička, bez které by se asi těžko kdy našel čas psát někam něco na web natož zorganizovat nějaké kurzy. A samozřejmě by to nešlo bez mého báječného muže, který v té době podnikal a přesto doma pomáhal, seč mu síly stačily.

Z vyšinuté matky ženská s nadhledem

Častokrát, když čteme vaše dotazy nebo komentáře, usmíváme se chápavě a říkáme: “Další vyšinutá mamina.” Tuhle jedna maminka volala a plakala do telefonu, že se dočetla, že by mohla dát svojí holčičce červenou čočku, když už jí je rok. Ale že se bojí, aby jí neublížila. Po chvíli povídání zjistím, že dítě baští pečivo, maso, brambory,… Ale ona se bojí jí dát čočku. Tak to je typická vyšinutá mamina. Jiná píše email na dvě stránky, že si není jistá, zda může dítěti dávat pohanku, protože se dočetla, že stahuje. V další komunikaci se dočítám, že dítě dostává denně maso, jí kupované slané pečivo a občas dostane i hranolku. Další píše v komentářích, že se bojí dítěti dávat sladěnku, když je tam ten ječmen a tedy lepek, ale v další větě píše, že dítě jí denně klasické piškoty z bílé pšeničné mouky. Prostě vyšinuté maminy.

Usmíváme se nad tím, ale nevysmíváme. Máme to za sebou. Taky jsme nevěděly, co je co, co se “může” a co ne. Vidíme, jak jste bezradné, zoufalé, zmatené, bojíte se něco změnit, podléháte tlaku okolí, pediatra. Protože jsme si prošly podobnou cestou, cítíme s vámi a rády vám předáváme naše zkušenosti. Nejsme dokonalé, nejsme svaté, ale snažíme se předat to nejlepší, co nás život naučil a učí denně. Proto, když nás někdy slyšíte mluvit o vyšinutých maminách, není to nic zlého. Je to taková naše klasifikace a vidíme z praxe, jak s odrůstajícími dětmi a změnou jídelníčku se ty vyšinuté matky mění v docela klidné, uvolněné a pohodové ženské s nadhledem. Když jsme některé z vás potkaly, vůbec bychom se byly s vámi neměly chuť kamarádit. A po pár měsících na novém jídelníčku se z vás stávají bezva ženské, se kterými se mi chodíme radit zase o jejich zkušenostech.

Díky za to, že s námi sdílíte vaše zkušenosti a pocity, i ty lehce vyšinuté, pomáhá to nám i mnoha dalším.

Tak se, ženy, držte, každý den je o něco líp!

Krásné léto vám z celého srdce přejí

vyšinuté maminy Eva a Helča

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

34 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Evo a Helco, uprimne, vas pribeh mi vehnal slzy do oci….diky za to, jak uzasne uprimne popisujete to, za co se mnohdy kazda podobna maminka stydi…mam 3 deti a kdyz shrnu poslednich 10 let meho zivota, vidim v nich krasne dny tehotenstvi, poporodnich splinu a dlouhe roky nemene dlouhych kojeni…a poslednich par let prechazeni na JJ, s tim asi nebudeme u nas hotovi nikdy, to je proste beh na dlouhou trat…mate uzasnou vyhodu, ze jste se potkali a myslim si, ze pro Evu muselo byt hodne tezke odejit z Prahy…zajimalo by me, jak jste si na Sazave zvykli, jako rodina, a jestli vam Praha nechybi a jestli mate blizko babicky…ja sice nebydlim v tak velkem meste, jako je Praha, ale cim dal vic citim touhu jit bydlet nekam bliz prirode…nikdy bych si nemyslela, ze se v zivote budu zabyvat necim takovym, jako jsou morske rasy, tofu, natto, miso….driv bych si asi klepala na celo, dnes citim vdecnost za to, ze mi bylo dano se o techto vecech dozvedet…

    • Vlaďko, ono se není zač stydět. Známe tolik maminek a vidíme, kolik z nich je na antidepresivách, lécích na spaní, kávě, cigaretách, víně, čokoládě, zmrzlině… Jsme jen ženy a v dnešní době je to prostě těžké. Je dobré mít dobrou přítelkyni 🙂 Druhá část dotazu mě pobavila – odejít z Prahy nebylo vůbec těžké. Byl to úprk, který nikdo v našem okolí nechápal a kdekdo očekával návrat. Jsme pryč tři roky a pořád čekáme, jestli přijde stesk. Nepřichází, zato s každou návštěvou Prahy si říkáme, jak dlouho jsme tam vydrželi? Babičkám se to k nám zdá daleko, pracují nebo jsou po smrti. Máme teoreticky tři dvojice babičko-dědečků, ale není nám to v praxi moc platné. Hlídají nám kamarádky nebo placená výpomoc, pokud chceme odejít z domu. Ale to nebylo v Praze jiné. Takže jen samé benefity a nebylo si potřeba zvykat 🙂

  2. Taky se hlasim jako vysinuta. Prcek mi prave spi u prsa v naruci, satkujeme, latkujeme, bezplenkujeme, jime spolu všechno. Tim me tlaci jist zdravě, tak to zkousim jinak. Vyceranim padam na hubu, tak snad to vsechno zvládnu. Musim uz kvuli nemu. Nechci ho krmit rohlikama (coz uz se pres moje předsevzetí deje- nejrychlejší nejkednodussi jidlo v krame… )

    • Kmiko, vítáme další vyšinutou maminu a děkujeme za morální podopru, už jsme měly strach, že jsme v tom samy :-)) Kdyby náhodou ne vaše okolí, tak aspoň my teď víme, že toho děláte hoooodně!Se svou první dcerou před změnou jídelníčku jsem skoro umírala únavou a bolestí, po změně jídelníčku mi to s druhým dítětem přišlo jako procházka skoro růžovou zahradou :-))) Dělejte, co zvládnete a přiměřeně svým možnostem. Já jsem tedy děti naučila, abych to měla jednodušší, že v obchodě se nejí. Případně jsem vždycky měla v baťohu jablko, zbytky obilí nebo těstovin,rozinky, oříšek, sušenou švestku nebo meruňku,.. zkrátka něco z domova, co by se dalo u pokladny nahlásit 🙂 Pozor na to, co je učíme: vidím jídlo v obchodě = musím jísta budu řvát, dokud my ho nedají = máma dá = vezme něco v regálu v obchodě = je to uspokojující. Pak to budou dělat i v pubertě a jako dospělí.

      • Naštěstí mam resektujici rodina. Ocemuji co pro maleho delam. Jen časově to s pomoci moc nevychazi. Delam opravdu jen co zvládnu. Radsi budu mit doma nepradek a jdu dopoledne spat s malym. Pak ale zase nestíhám varit… V obchode zatim nejime, nic nevyzaduje. Ale je to hladovec, mleko mu nestaci. Jeste jsem se nenauxila myslet napred (mit v zaloze neco pro sebe i pro nej). Driv jsem zila okamzikem a zbtoho vyplyvalo me stravovani. Ted uz to tak delat nechci. Ucim se to jinak

  3. Tak se “hlásím do klubu vyšinutých maminek” 🙂 přesně se v tom článku vidím, až na tu změnu stravy (ta mi “zkřížila cestu” až teď) – já nespala, odmítala umělky, chovala, nosila v šátku, prcka měla v posteli, řešila možné alergizující potraviny (a byla za to drcena), a v době, kdy byl synovi rok, začala studovat VŠ. Dceru jsem porodila na začátku druháku, do toho všeho plavání s dětmi, na které jsem dojížděla z vesnice bez auta (ten jediný přestup byl vysilující) a po cestě dávala děti na střídačku čůrat (bezplenkovka), takže jedno plavání mi “sežralo” celý den. Syna jsem kojila skoro do 3 let (jen ranní rituál), aby nežárlil na sestřičku, takže cca 9 měsíců jsem po ránu kojila tandem (jak dvojčata) a do toho začal mít manžel krizi středního věku nebo co (asi na něj dolehl pocit zodpovědnosti a nevěděl co s tím) a málem to skončilo rozvodem a aby toho bylo málo, začal mít syn co 3 měsíce angíny. Ale jako ještě snad nic v životě, nevzdala jsem ani tohle!
    Takže momentálně od září znovu studuju (naštěstí mi vše uznali, takže chybí už jen to, co jsem kvůli záchraně manželství nestihla v rámci standartní doby studia), od října už zase (po 5ti letech doma) chodím do práce a cca od listopadu jím jinak. A přes to všechno musím říct, a v životě jsem zažila už ledasco, že takový hukot jako u jarní očisty to snad nikdy nebyl – psychika se mění, zdraví se mění, dětem se mění chování, manželovi taky (nejspíš i mě, ale to by muselo posoudit okolí), všechno samozřejmě směrem k lepšímu a ten život začíná nebýt složitý – je to paráda!!! 😀

    • Petro V., gratuluji k takovým výkonům. Bude to čím dál lepší. Jen vydržet a nesejít ze správné cesty.

  4. Ahoj holky 🙂
    Dlouho jsem tu nebyla, protože je toho nějak moc a taky léto, takže jsme byly venku, co to šlo.
    Odpočinula jsem si od plotny a ve vedru si užívala plodů léta – ovoce a zeleninky, ….
    Rozhodně se v článku poznávám a pod termín “vyšinutá matka” bych se mohla podepsat 🙂
    MOc díky za článek, který mi dodal opět chuti se zas do toho pustit na plný plyn, anebo na tolik, kolik bude čas a energie 🙂
    Pořád jsou pro mne výzvou knedlíky a tak …. 😀 Ale ono to jednou půjde :-), teď už to vím 🙂

  5. Evi, Heli, jako vždy jste opět nám všem velkou inspirací. Též se v článku úplně vidím a jen matně vzpomínám, jak to ale bylo s tím jedním děckem paradoxně vše snazší nez se dvěma či třemi v našem případě 😉 k tomu ty změny jidelníčku, rodina a okoli, omezené možnosti hlídání, věcné nevyspání, kluci pořád v sobě, křik či řev a do toho vysinutá mamina prilepená k plotně… No není to úžasné 😉 pravda, že člověk kdyz vidi, že to funguje (třeba u vás dvou), ma pak velkou motivaci to za zadnou cenu nevzdat.
    Díky za další krasnou zpověď, čerstvou motivaci a utvrzení, že tak je to správně a tak to ma být (všechno ma svůj vývoj, chce to jen dát tomu čas a jít dopředu 🙂

  6. Super článek, holky.
    Často se setkávám s podobnými reakcemi :-).
    Ty dětem nedáváš nic z mléka? A z čeho budou mít vápník!? Vždyť jim ubližuješ! Jejich děti baští tolik jogurtů, tvarohů a měkkých sýrů, že tolik jsem ani já nesnědla za celý svůj život a to nejsem žádná mladice… A proč mají ty jejich děti asi pořád takovou hroznou rýmu a trpí na kašel a záněty průdušek?!
    Ty jim dáváš čočku a hrách? Chudáčci, ti musí být nafouklí. Pohanku, bulgur, kuskus… vždyť to je pro dospělé! A červenou řepu? Ta je plná toxinů…
    Jejich dětí jí párky, mraženou zeleninu a šunku. Hodně šunky.
    A oni nemůžou ani čokoládku a bonbóny? Chudáčci, co z toho života mají?!
    Jejich děti nekontrolovatelně lítají s umatlanou pusou od lentilek kolem nás jako stíhačky, řvou (ne že by moje dvojčata nedělala totéž občas i bez cukru :-), kňučí a dožadují se další zmrzlinky a čokoládky, případně hranolek. Ve třech letech!! Padám do mdlob…
    Netvrdím, že já jsem dokonalá, občas něco při třech dětech neuhlídám, jindy se mi nechce vařit, ale jsou věci, které mi zdravý rozum nedovolí za žádnou cenu udělat a sobě a dětem dovolit.
    Každý den děkuji za to, že moje dvojčata chodí od 2 let do jeslí, kde částečně respektují naše stravovací omezení a že dceři to ve dvanácti “docvaklo” a částečně změny jídelníčku akceptovala. A že pracuji blízko veganské restaurace. A že můj muž je anděl a doma sní vše, co uvařím a ještě mi to pochválí. Bez toho všeho by to bylo o hodně těžší!
    Na svatební cestě jsme s manželem ještě nebyli, ale v divadle už od porodu dvojčat jednou ano :-). A zase spíme skoro sami. Děti se nám podařilo vypudit do jejich pokoje a postelí, jen ty dvě kočky si nedají říct…
    Také věřím, že jednou bude líp. Hlavně, abychom se toho ve zdraví všichni dožili :-D.

    • Ali to přesně znám, kolikrát se nestačím divit, jak rodiče ty hranolky a zmrzlinky dětem skoro cpou, aniž by je děti na začátku chtěly. A pak se diví, že jim nechtějí jíst zeleninu…

  7. Evičko,moc krásně napsané,výstižné a moc rozumím když nejsou babičky. Bohužel také již nemáme. Sice ty ano,ale vím jak to funguje 🙁

  8. Dámy, úžasný článek, jako bych se tam našla 🙂 Jsem na tom podobně, se dvěma malýma dětma mám taky občas pocit, že nic nestíhám, ale každým dnem se to zlepšuje. Jen tak dál děvčata, díky za skvělé články a zato že jste a dělíte se o to s námi ostatními. Iva

  9. Kouknul na mne název článku a já se k němu hned vrhla s tím, že tam budu určitě já. No jsem opravdu to já! Kojení, nošení, bezplenkovka, látkovky, vaření, mýtus dokonalé všestíhající matky v hlavě, zoufalství, jak nejsem dokonalá všestíhající matka, pyžamo a tepláky, hlava umytá jednou za sto let – prostě přesně jááááá! Jediný rozdíl je, že nemám k sobě tu druhou:-/ Chybí mi možnost vyrazit s díťátkem mezi další díťátka a nemuset hlídat, aby prcek nedostal od jiných sušenky a čokolády:( Jo a že by se fakt mohlo stát, že by to vyšinutí někdy přešlo??? 😀

        • Já jsem z opačného konce republiky :-(. Ale třeba se někdo z okolí Plzně najde. Přece jen s pár kamarádkama s podobným smýšlením to jde lépe, vím to na vlastní kůži :-). Přeji vám, at se brzy někdo objeví :-). Je to jako s partnerstvím, až bude ta správná doba, ta správná osoba se najde 🙂

          • Luci, tak to bych si také moc přála potkat takovou dušičku, která je na stejné vlně. Není někdo z Prahy východ -Říčansko?Bohužel kamarádky takového myšlení a životního stylu schází a hlavně i kamarádi pro našeho Matyáška 1 rok. Pokud někdo tu je ozvětese 😀

            • Mayo, v Úvalech se každou středu scházíme a s našimi ratolestmi v herničce. Většina maminek je podobně naladěná 🙂 Více tady:
              http://www.navanita.cz/2014/03/13/materska-setkavani-v-uvalech/

            • ja jsem sice se Rican, ale bydlim momentalne na severu spanelska 🙁 jinak ale obcas jezdim do ceska, ted treba prijedu v nedeli 13.7. na dva tydny, tak nabizim setkani.

              jinak nevite nahodou nekdo v te dobe (posledni dva tydny v cervenci) o nejake akci pro deti? idealni by bylo, aby se u toho petilety syn vybil a ja nemusela alespon jeden den varit. moje navstevy u rodicu konci totiz tim, ze varim pro celou rodinu, tak koncim uplne vy rizena.

            • Mayo, já bydlím asi 15 km od Říčan. Mám 1,5-letou a 4-letou holčičku 🙂
              Určitě taky k sobě hledáme kamarády podobně smýšlející 🙂

    • Shari, hoď na sebe kontakt do seznamky – možná je nějaká vyšinutá mamina pět minut od Tebe a nevíte o sobě!

  10. Milé exvyšinutky, taky se ve vašem vyprávění poznávam, teď už se tím bavím :-D… Čím větším galimatyášem si člověk projde, tím víc si cení statusu quo a užívá si i banalitky 😉

  11. Holky, opět jste nezklamaly. Krásné, tleskám a všechny maminky, které vás znají, mají od koho čerpat. Jste ty pravé na cestě za zdravým životem. Já se od vás stále mám co učit a vaše rady využívám nejen pro mě a manžela, ale hlavně pro naší malou vnučku.

  12. Zobrazit všech 34 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekJak stravovat psa
Další článekStarám se makrobioticky o své dítě a jsem úplně na dně. Co s tím?