Naše společnost je plná paradoxů. Konečně se začínají zlepšovat příšerné podmínky zvířat chovaných ve velkochovu, ruší se klecový chov slepic a jiné hrůzy dané naší nenasytností. A na druhé straně se chystá naprosto šílený chov chobotnic, jenž jsou ale velmi citlivé a inteligentní. Viděli jste film Moje učitelka chobotnice? Pak víte, o čem mluvím.

Chobotnice jako parťák

Tenhle dokument nás dostal. Nejdřív jsme se něj dívali sami, pak jsme si ho pouštěli s dětmi a určitě se k němu znovu vrátíme. Je to jeden z těch filmů, kterým říkám film s velkým F – to jsou filmy, které mě zasáhnou, které nezapomínám. Neměla jsem nejmenší tušení, jak žijí chobotnice, o to méně jsem si uměla představit, že by to byly tak citlivé a chytré bytosti. S potápěčem, který za ní chodí navázala vztah, jaký se jen tak nevidí. Kdo viděl film, ten ví. My zamáčkli nejednu slzu. Chobotnic ubývá, populace volně žijících chobotnic se rapidně zmenšuje.

Chceme víc a víc chobotnic

Hlavním předmětem zájmu pro chov v Evropě je chobotnice obecná, Octopus vulgaris. Tito hlavonožci ulovení ve volné přírodě se konzumují po celém světě, zejména v několika středomořských zemích Evropy, ale i v Asii a Mexiku. Je to tradiční součást obživy a nebyl by to problém, kdyby o chobotnice jako o exotické maso nezačali mít velký zájem i lidé ze vzdálených lokalit. Podle CIWF (Compassion in World Farming, Soucit ve světovém zemědělství) se do České republiky ročně dováží více než 200 tun ulovených volně žijících chobotnic, přičemž od roku 1990 se dovoz zvýšil 6,5krát. V EU se nejvíce chobotnic konzumuje v Itálii, a to více než 60 000 tun ročně. Umíte si představit, kolik váží jedna chobotnice? To musí být obrovské množství!
V poslední době je vysoká poptávka po chobotnicích i v jiných zemích, například ve Spojených státech a Japonsku. Španělsko v současnosti zkoumá možnosti jejich velkochovu v podvodních klecích na otevřeném moři a v nádržích. A tak jsou na stole plány na rozšíření velkochovů chobotnic, což jej pro znalce jejich života jasná katastrofa.

Lze vůbec chovat chobotnice ve velkochovu?

Chobotnice jsou sice velmi zvídavá, ale naprosto samotářská zvířata. Jako u jiných zvířat, i ony se pod tlakem a ve stresu začnou navzájem zraňovat, hrozí kanibalismus.

Navíc jsou to zvířata fyzicky křehká – nechrání je vnitřní ani vnější skelet, kůže je velmi zranitelná, což je ve velkochovu velký problém. Vystresované chobotnice by si jistojistě velmi ublížily, kdyby byly drženy v uzavřeném prostředí vodních klecí.

Velkochov chobotnic je pokusem o chov volně žijících zvířat, která předtím nikdy v zajetí chována nebyla. Velkochov prostě znamená jedno velké nekonečné utrpení.

Jak je vůbec zabíjet

I když se metody usmrcování momentálně zkoumají, žádný nebyl vědecky potvrzen jako humánní. Dostupná současná literatura o usmrcování volně lovených chobotnic uvádí řadu metod včetně úderů do hlavy, rozříznutí mozku, udušení v síti a zchlazení na ledu. Humánní alternativy těchto metod, jež by zabezpečily, že chobotnice budou před zabitím urychleně zbaveny vědomí, zatím nebyly vyvinuty.

 „Je velmi skličující sledovat snahu o zavedení nového typu průmyslového velkochovu v době, kdy se konečně zvyšuje obecné povědomí o tom, jak tyto velkochovy škodí nejen samotným zvířatům, ale také životnímu prostředí, přírodě a ohrožují i lidské zdraví. Proto jsme odeslali naši zprávu vládám Španělska, Japonska, Mexika a USA spolu s výzvou, aby dalšímu rozvoji velkochovu chobotnic zabránily,“  dodává Romana Šonková, zástupkyně CIWF v České republice.

Co riskujeme

Čelíme celosvětové krizi nadměrného rybolovu. Faremní chov ryb je zodpovědný za velkou část průmyslového rybolovu v našich ohrožených oceánech. Podle CIWF se přibližně 20-25 % všech ulovených volně žijících ryb se používá k výrobě rybí moučky a oleje – krmiva pro masožravé ryby chované na farmách.
Chobotnice jsou také masožravé. Odborníci na výživu zvířat momentálně vyvíjejí krmivo pro chobotnice chované na
farmách, jehož základem je právě rybí moučka a rybí olej. Tím by se dále zvýšil již tak neudržitelný tlak na volně žijící
populace ryb – 90 % těchto ryb je přitom vhodných k lidské spotřebě (a snížilo by se tím množství potravy dostupné pro živočišné druhy závislé na drobných rybách, jako jsou tučňáci).

Znamenalo by to rovněž, že chov chobotnic by přispěl k dalšímu zhoršení problémů s potravinovou bezpečností v oblastech, jako je západní Afrika, jihovýchodní Asie a Jižní Amerika, kde se hlavní závody průmyslově vyrábějící rybí
moučku nacházejí.

Co na to zákony

Navíc tu není žádná legislativa, která by alespoň trochu dbala na humánní metodu porážky a chránila jejich životní prostředí, jako jsme se tomu dočkali u jiných chovných zvířat.
Chov chobotnic je v rozporu se Strategickými směrnicemi EU pro akvakulturu (Strategic Aquaculture Guidelines, SAG) Zmíněné směrnice vyzývají k tomu, aby se akvakultura méně spoléhala na rybí moučku a rybí olej vyráběný z ulovených volně žijících ryb, a zdůrazňují potřebu diverzifikace akvakultury v EU spočívající v zavádění chovu druhů, které rybí moučku ani rybí olej nepotřebují.

Musíme jíst chobotnice?

Chápu, že lidé ve svém regionu jedí kdeco. Že v rámci cestování lidé ochutnávají místní tradiční jídla. Určitě jsou „mořské plody“ zdravější variantou masa. Ale musíme tady u nás fakt jíst chobotnice? Vždyť to nemá žádnou extra chuť. Podle mě tedy chutnají jako žvýkačka, gumová hmota, nic samo o sobě zajímavého. (Zlaté luštěniny!). Po osolení a ogrilování je to zajímavější, ale to už si pak můžu udělat grilovanou zeleninu nebo tempuru a pochutnám si mnohem víc a ještě u toho nebude nikdo trpět. Pokud se vám chystaný chov chobotnic nelíbí, tak víte, jak to funguje – když nebudeme kupovat chobotnice, tak nám je sem nebudou vozit a nebudou je pro nás chovat ani lovit v rámci volného chovu. Za sebe tedy můžu říct, že jsem v životě chobotnici u nás nekoupila a ani to nemám v plánu.

Jak to máte s chobotnicemi vy?

 

  1. film jsem neviděla a raději ani nechci. Ovšem musím říct, že chobotnice a mušle jsou zřejmě moje nejoblíbenější jídlo. Doma jíme v podstatě vegansky, ale dobrým mušlím, kalamárům apod. odolat nedokážu. K moři jezdíme jen právě kvůli jídlu., a chobotnice vedou. Gumové jsou totiž jen když se špatně připraví. O to ale žádná, velkochovy podporovat nehodlám. Proto nejíme vajíčka, kuřata, kravské mléčné výrobky… Jen jsem se potřebovala ohradit, že to nemá žádnou chuť. Je to to samé, jako „nemám rád luštěniny, protože hrachová kaše v závodce není k jídlu“

  2. Rovnováha, pokora, umět si odříct to, co skutečně nepotrebuji, nepodporovat slepě tyto aktivity tedy zajímat se o zdroje své potravy. Informace sdílet. Hledat jiné cesty….a v dnešní době, kdy se pozornost směřuje jinam…. přestat být pohodlný…. kéž jsme víc vědomí. Zodpovědnost za své činy i myšlenky nesme. Kéž se lidstvo probudí.

  3. Upřímně mi to nejde dohromady, když se člověk podívá na film a pak čte toto…my si prostě pořád myslíme, že jsme neinteligentnější bytosti – vždy si říkám, že jsme se jako lidstvo za těch x tisíc let nikam moc duchovně neposunuli…tak si přeju, aby se to změnilo…

  4. Zobrazit všech 5 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekČervená zelňačka s koprem
Další článekMarocký zimní cizrnový salát s quinoou