Procházka bez dětí

Spontánní nápady jsou vždy ty nejlepší

Vyprovodila jsem tedy ta svá zlatíčka až k autu, naposledy je pořádně pomačkala, opusinkovala a mávala celou dobu, po kterou jsem viděla odjíždějící auto. A přestože jsem na sebe v té rychlosti (a jak po mně neustále někdo něco chtěl), stihla hodit jen legíny a manželovu mikinu, namísto cesty zpátky ke dveřím jsem zamířila k rybníku. I když mrzlo, znám už své tělo a vím, co si můžu dovolit. Tudíž jsem i teď cítila, že to hodinu v mikině a legínách zvládnu. Tohle je totiž taková moje snesitelná forma otužování. Což je pro mě, zvlášť v této době, kdy „vládnou“ ledviny, opravdu změna jak blázen.

A jak jsem šla, postupně jsem pouštěla myšlenky na to, jestli už děti dojely a jestli si s sebou vzaly své plyšáky na spaní, bez kterých neusnou a začala jsem si to užívat. Ten klid. To ticho. Jinak jsem vážně vděčná za to, že si naše děti stále drží tu čistou dětskou zvídavost, ale někdy není na škodu ten dvanáctihodinový šum (zbylých 12 hodin spí) vyvážit tichem a rozjímáním, jako právě teď.

Element vody

Dívala jsem se právě na hladinu rybníka, na kterém se dělaly vlny a najednou jsem si uvědomila, jak se s každou vlnou zklidňuji, jak ze sebe nechávám smýt vše, co už nepotřebuji. Sledování jakékoliv tekoucí vody je pro mě forma meditace, neuvěřitelně mě to uvolňuje, ale zároveň jakoby mě ta voda jemně popostrkovala k vytyčeným cílům, o kterých moc dobře vím (ne nadarmo se asi říká, že tichá voda břehy mele :-)).
Protože už mi ale začala být malinko zima, zaskákala jsem si (nikdo se nekoukal a i kdyby, tyhle věci už naštěstí vůbec neřeším) a pokračovala jsem dál.

Element větru

Dalším elementem, který jsem si mohla bez neustálého dětského švitoření užít, byl vítr. Vítr je pro mě symbolem energie, pohybu, změny, ale i síly pracovat a tvořit.
A tak jsem cítila takové budoucí deja vu, které se ještě nestalo, ale jako bych už teď měla možnost nahlédnout do budoucnosti, až jednou děti vyletí z hnízda. S jejich odchodem, stejně jako po větru, nezůstane nic na svém místě, což je vždy změna a tím pádem i malinko stres. Já však věřím, že vyústí v nalezení nových radostí ze života.

Element slunce

Jak jsem se blížila k lesu, vykouklo na mě na paloučku slunce, které mi zase evokuje oheň či jasné světlo, které nás chrání i v té největší temnotě. Toto světlo v sobě máme všichni, jinak bychom nemohli žít. Občas ho sice necháme přikrýt stínem, ale ono nezmizí, stále trpělivě čeká na to, až ho opět necháme zazářit. Tím světlem je pro mě láska. V momentě, kdy se dívám na slunce, ji cítím opravdu velmi silně, spolu s nadšením a radostí, které s ní úzce souvisí.

Element země

Posledním elementem, který jsem si na své cestě domů mohla užít, byla země. Země pro mě znamená pevnou půdu pod nohama. Země nás živí, u-zem-ňuje a vyživuje. Miluju chodit v létě bosky v trávě. A nevím, jestli je to jen pocit, ale vnímám u toho, že jakékoliv napětí ze mě okamžitě odchází pryč. A i když je ještě zima v plné síle, naprosto mě fascinují i rostliny a tráva, které jsou i v této době stále zelené. Je to pro mě prvkem života a neskutečné síly a odhodlání vytrvat, i když okolní podmínky jsou někdy velmi tvrdé.

Příroda je odpověď

Sama jsem byla překvapená, co všechno ke mně postupně přicházelo. Napadalo mě toho mnohem více. Tohle je jen zlomek, protože jsem tomu zprvu nevěnovala pozornost. Chtěla jsem se „jen“ projít a nikoliv nad něčím dumat, ale bylo to silnější než já :-) Co mně však nepřekvapilo bylo, že v momentě, kdy jsem vyšla z lesa na asfaltový chodník, veškerá inspirace a prozření z lesa v mžiku utichly a mě napadalo tak maximálně to, že už bych dnes fakt potřebovala k obědu spotřebovat tu hlívu :-))

Možná bude znít banálně, když řeknu, že mě příroda dobíjí energií, ale je to pravda.

Pojďme všichni ven, příroda je odpověď.

S láskou

Naďa