Nikdy neříkej nikdy (Lucie, 26 let)

Bez masa nemůžu být

Vždy jsem byla obrovský masožravec. Takový ten člověk, co vám řekne, že jak nemá maso alespoň pětkrát týdně, tak zaručeně umře. Ale zase na druhou stranu jsem nikdy, opravdu nikdy, nedokázala jíst maso od kosti. Do dneška si pamatuji, že když mi někdo naservíroval třeba kuřecí křídlo s kostí a kůží…no upřímně, chtělo se mi zvracet. Jak to vypadalo jako opravdová část živého zvířete (což byla), tak jsem to nemohla. Moje maminka mi to vždy musela odtrhat od kosti, pak jsem to snědla. Takže určité malinké spojení, uvědomění, toho co jím, tvorečka, který ještě před nedávnem někde na těch nožkách běhal a já mu je teď míním okusovat, to tam bylo. Ale bylo moc malé. No a také bych nikdy nejedla třeba jehněčí nebo telecí nebo i králičí (když máte doma zakrslého králíčka jako mazlíčka, tak představa, že bych ho jedla, odporné), vždy jen kuřecí nebo vepřové. Vždy jsem říkala, že přece je to odporné, jak někdo může to malé roztomilé jehňátko zabít a sníst. Ehm, zmínila jsem, že jsem jedla kuřecí? Vidíte, jak mi to nedocházelo? Kuřátko, jehňátko, telátko i to prasátko. Vždyť je to jedno a to samé.

Líbilo by se mi být vegetariánkou, ale bez masa bych to nedala
Mám kamarádku, která je od dětství vegetariánka. Vždycky jsem jí říkala, že by se mi líbilo být také vegetariánkou, že se mi ta myšlenka líbí, ale prostě chuť masa je silnější, že bych to bez masa nikdy nedala. Do dneška si pamatuji jednu školu v přírodě, kde my “masožravci” dostali odpornou svíčkovou a ona dostala smažený sýr. Myslím, že je jasné, že jsme jí těžce záviděli.

Nebylo mi vůbec dobře

No a teď když víte, jaká jsem byla předtím, přejděme ještě také k těm potížím, co jsem z takového životního stylu měla, než se mi v hlavě konečně rozsvítilo. Vždy jsem jedla hodně sýrů, to maso, mléčné čokolády. Na samotné mléko jsem moc nebyla, ale také jsem se občas napila. Takže můj klasický den bylo následující – dala jsem si na oběd třeba těstoviny s mojí nejoblíbenější sýrovou omáčkou. Jídlo výborné, já hezky napapaná a spokojená. No a moje břicho tak za hodinku dvě už tak spokojené nebylo. Nafouklo se, začalo mě to dost bolet a hned jsem utíkala na záchod, na který jsem šla následující dvě hodiny třeba 6x. Průjem, bolesti, křeče, no hrůza. To stejné mléčná čokoláda, to stejné mastné maso. Tak teď si určitě říkáte, no jasně, to jí to došlo, že je to tím jídlem a přestala to jíst. Chyba lávky. Mě možná v některém momentě tak trochu napadlo, že to asi bude jídlem. Ale že bych to přestala jíst? Ani náhodou. Vždyť přece nemůžu existovat bez masa a sýrů, co já bych dělala. A tak to bylo několik let. Dle mé maminky i v dětství, když jsem byla miminko, tak mě mamka nemohla kojit, tak mi musela dávat feminar a sunar (takové kojenecké sušené mléko) a bylo to zlo, cpali mi ho a já zvracela  a zvracela a nikoho nenapadlo, že je to vlastně tím, čím mě krmí, že je to tím feminarem a sunarem, co mi dělá zle. V dospívání se to akorát přesunulo, už to nešlo vrchem ven ale spodem.

Maminka začala se zdravou výživou, mě to vůbec nezajímalo

Když mi bylo asi 18, 19 let, dospívání, asi i hormony a tak nějak všechno mi snížily chuť na maso. Už mi to nechutnalo tak jak dřív. Už jsem ho nepotřebovala denně. Moje maminka se v té době už hodně zajímala o zdravou výživu a začala si spojovat jídlo s našimi problémy. Sama má histaminovou intoleranci, alergie, astma a musela si na to přijít sama. A tak začala koukat i na mě, co jím a co mám za problémy. Mě v té době zdravá výživa nic neříkala, nebavilo mě, když mi o tom říkala a rozhodně jsem nechtěla jíst to, co jí ona (cizrna byla pro mě málem sprosté slovo, dnes je to moje top potravina). Nevěnovala jsem jí pozornost, ale naštěstí moje vlastní tělo toho mělo dost a pak určité události v mém životě mi pomohly si vypěstovat odpor k masu.

Jak jsem přestala jíst maso

Teď bych asi měla dát upozornění na citlivý obsah. Určitě si říkáte, co se jí stalo, že najednou po životě, kde maso je láska, je maso najednou odpor. Pokud nechcete číst trošku nechutné věci, přeskočte na další odstavec. Nebo si možná přečtěte tuhle první část. Ta tak hrozná není. Můj taťka si před pár lety rád občas dopřál takové ty “chuťovky” jako vepřové koleno na dřevě a tak a jeho kamarádi taky. Jednou jsme s nimi šli do hospody, kde se na tohle specializují. Já osobně to rozhodně neplánovala jíst, seděla jsem tam s kofolou před sebou o hladu, na takováhle jídla jsem nebyla nikdy. Oni si objednali obrovské koleno (upřímně už ani nevím, z kterého zvířete to bylo, asi prase) přinesené stylově na dřívku místo talíře a pustili se do žranice. Ten pohled bych nikomu nepřála. Měla jsem trochu pocit, že jsem se dostala o tisíc let zpátky (nebo kolik let to je, historie není moje silná stránka) do pravěku, kde holýma rukama odtrhávali maso od kosti a jedli a jedli a všude jim tekl tuk po rukách, po puse. Přesně tak to v té hospodě vypadalo. Bylo to nechutné. Málem jsem se tam pozvracela. A samozřejmě se mi smáli, že co blbnu, ale já jsem prostě nemohla. Po téhle zkušenosti jsem se masa nedotkla několik měsíců.

Tak a teď opravdu, kdo nechcete slyšet ještě větší hnus, pryč, pryč! Běžte na další odstavec. Po té jsem se k masu vrátila ale po tak dlouhé době už to nebylo ono. A pak jsem jednoho dne šla do zahrady. Babiččin pes je dost lovec, je to venkovní pes a furt by něco okusoval. Tak si tam ta naše Ella ležela na zemi, kousala něco, co vypadalo jako kus ožužlaného dřeva. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, dokud náš gaučový pejsek se na ten kus údajného dřeva nepustil taky. Vypadalo to, že to chce zhltnout. Asi si říkáte, proč by chtěl zhltnout kus dřeva. No jo, taky mi to za chvilku došlo. Vrhla jsem se k němu, tu hmotu mu vyrvala z ruky a došlo mi, co držím v ruce. Mrtvolku ptáčka, z kterého zbylo jen to torzo, bez hlavičky, bez nožek, jen tělíčko, proto to vypadalo z dálky jako kus mokrého dřeva. Já jsem člověk, který je háklivý a to hodně. Když mi došlo, co to je…vyhodila jsem to do vzduchu, ten chudák ptáček si ještě jednou posmrtně zalétal a já se vydala úprkem do koupelny a ruky jsem si tím mýdlem div nesedřela. Po téhle zkušenosti jsem se opět několik měsíců masa ani nedotkla.

Jak jsem začala jíst vegetariánsky

Po těchto šílených zkušenostech jsem už začala přemýšlet o vegetariánství. Maso už mi nechutnalo, bylo mi z něj zle, čím dál víc mi začalo docházet to spojení živého a mrtvého tvora, co pak sním. Ještě jsem v jedné chvíli měla takový moment, že jsem si dala šunku na rohlíku jednou…a naposled. Prostě mi to nechutnalo a ta představa, co si to strkám do pusy, přes to se nešlo přenést. A tak jsem se v roce 2015 definitivně stala vegetariánem. Od té doby jsem maso neměla ani jednou a ani to nemíním měnit.

Najednou jsem jedla tolik věcí!

Hned jak jsem přestala maso jíst definitivně, přestalo mi být po jídle těžko, už jsem ho netrávila tolik hodin, ten divný pocit v břichu byl pryč. Pravda je, že na začátku jsem měla větší hlad, než si tělo zvyklo a jakmile si zvyklo, ten pocit byl úžasný. Byla jsem nadšená, že mi je lépe a také, že konečně nepodporuju utrpení zvířat (no skoro, další uvědomění mělo teprve přijít), že nejím mrtvoly. Začala jsem jíst víc věcí. Mamka ze mě byla nadšená, začala jsem ochutnávat tofu a tu cizrnu, jedla jsem víc rýže, najednou jsem jedla tolik věcí! Takže ta věčná obava lidí, že co budu jíst, když nebudu jíst maso popřípadě i ostatní živočišné věci, ta obava je zbytečná. Já dneska jím mnohem víc jídel a potravin, než jsem jedla jako “masožravec”. Otevře se vám nový svět s takovým kvantem možností. Je to krása.

Vliv stravy na lupénku

Ještě jsem nezmínila, že jsem také člověk se slabší formou lupenky. Moje verze byla lokty červené suché svědivé a kolena hrozně citlivá na prach, hlínu, zarudlé, svědivé. A taktéž obrovská citlivost na chemické prostředky a problémy na sluníčku. Bez masa tomu bylo najednou lépe. Citlivost byla lepší, kolena už tak nebláznila a lokty už nebyly tak zarudlé, pořád byly suché, ale už tak často nesvědily. Takže to byla další příjemná změna k lepšímu. Ale mohlo být a bylo časem ještě lépe.

Nemůžu žít bez sýrů

Sice mi bylo lépe, ale moje výlety na záchod byly pořád stejně časté. To už mi docházelo to spojení, že to asi opravdu bude tím jídlem a mamka do mě hučela víc a víc, tak jsem se začala zajímat, co bych mohla jíst jiného, aniž bych přemýšlela o přechodu na 100% veganství, protože zase klasika, nahradila jsem větu “ Já nemůžu žít bez masa.” za “ Já nemůžu žít bez sýru.”

První bylo, že mi začalo vadit mléko ještě víc, nemohla jsem se ho napít, aniž by mi otekl krk. Tak jsem objevila rostlinná mléka, v té době jsem nejvíc ujížděla na kokosovém, dnes preferuji mandlové. To byl první krok. Pak jsem objevila veganské čokolády. Teda můžu vám říct, že jsem konečně pochopila, jak je to úžasné, když můžete snít celou tabulku naráz. Ne že by to prospívalo mé váze, ale zážitek to byl nádherný. Mléčná čokoláda pro mě znamenala tři čtverečky a dost, jinak jsem už začala pociťovat bublání v břiše, předzvěst návštěvy záchodu. Když jsem jedla tu veganskou, pořád jsem čekala, kdy mě začne bolet břicho a ono nic. Můj mozek to nemohl pobrat, bylo to neskutečné. A tak jsem začala měnit a vyřazovat. Další objev byly veganské sýry. Celkem mi chutnaly, naučila jsem se s nimi zacházet, jak je zapékat a tak podobně. Takže jsem vyřadila moje oblíbené zapečené rohlíky se sýrem za ty veganské a byla to lahoda.

Jsem v ráji? Bude ze mě vegan?

A najednou mi došlo, že už třeba měsíc nejím mléčné výrobky a ani jedna návštěva záchodu po jídle, žádné bolesti, nafouknutí, prostě nic. Jen já, která si konečně mohla užít jídlo, aniž by měla problém. Byla jsem v ráji. Tak co s tím teď, bude ze mě vegan? No jo, ale opravdu se dovedu sýru zbavit úplně a co vajíčka? Upřímně vajíčka mně moc nevadila, nikdy jsem je kromě buchet a knedle s vajíčkem nejedla. Takové třeba jogurty, ty jsem nezmínila, ty jsem taky nikdy nemusela. Takže tohle bylo jednoduché, jogurty vyměnit za rostlinné, když jsem náhodou měla chuť a vajíčka, ty jsme přestaly používat. Mamka byla dost zapálená do té zdravé výživy, byla v Klubu Jíme Jinak, a naučila se dělat veganské buchty, kterou jsou jak ty tradiční, chuťově výborné, nepoznali byste rozdíl, ale jsou bez vajíčka, bez smetan, nic živočišného a nikomu to nechybí. Dokonce i cukroví jsme loni vytunily na veganské a paráda.

Jak jsem se stala veganem

Samozřejmě, jakmile jsem začala hledat veganské recepty a informace, začaly na mě vyskakovat články a videa o realitě mléčného a vajíčkového průmyslu. Já jsem citlivý člověk, tak dokumenty jako Cowspiracy a podobné, na to jsem nikdy nekoukala, ale objevila jsem pár videí, které neměly až tak citlivý materiál, ale stále dost na to, aby to se mnou otřáslo a třeba mléka jsem se potom nechtěla ani dotknout. Když vidíte, jak to malé telátko, jen co ho máma ze sebe dostane, jak ho chudáka berou pryč a ani to malé ani máma kráva nechápou, co se děje, jí chuděři šoupnou na cecíky přísavky a začnou odsávat mléko, aby my jsme si ho dali ráno k cereáliím a to malé zavřou do malého přístěnku, v životě nepozná to mléko od mámy, na které má právo, které je jeho. Ne vaše. A když je to holka, čeká jí stejný osud jako mámu, pořád dokola a dokola je inseminují, berou jim mládě a mléko, dokud se kráva totálně nevyčerpá a nejde na jatka. Kluky vykrmí a zabíjí. Proč? Kvůli nám? Opravdu tu sklenici mléka tak moc potřebujeme či ten flák masa? Ne, nepotřebujeme, tohle se nemusí dít. A já si prostě uvědomila, že toho součástí být opravdu nechci. Takže etická stránka celé věci se velmi brzy a velmi rázně popohnala moje odhodlání stát se veganem. A tak nastal rok 2017 a já definitivně všechno živočišné ze svého života vyhodila, vše nahradila rostlinným a jsem nejspokojenější. Nikdy jsem si jídlo, tak neužívala, jak teď. Když jsem objevila, jak udělat sýrovou omáčku s těstovinami veganským způsobem, to byl ráj, pak už mi opravdu nic nechybělo.

Vliv veganství na zdraví

A moje výlety na záchod? Od roku 2017 se nekoná. Ani jednou. Prostě je to pryč. Není jediné jídlo, co bych jedla, co by to vyprovokovalo. Lupenka? Jo, tak ta je taky pryč. Moje lokty jsou krásné, jemné, nesvědí, nejsou suché, moje kolena už nereagují na slunko ani hlínu, prach. Na chemické prostředky jsem pořád alergická, ale to mě tak nepřekvapuje. Chemie je prostě zlo. Používám vše co nejvíc přírodní, ekologické, vegan a netestované na zvířatech a moje pokožka mě za to miluje.

Nejsem hubená veganka

Možná si říkáte, tak jsi určitě zhubla. To je taková klasická věc, co se často stává veganům. No mně moc ne. Zhubla jsem úplně na začátku vegetariánství možná tři čtyři kila. Ale spíš jsem následně přibrala. Myslím si, že je to tím, že já si poprvé v životě můžu jídlo opravdu užít, a tak si občas dopřeji až moc. Snažím se jíst zdravě, ale prostě když si konečně můžu dát tu čokoládu, tak si ji občas dám, taky ty veganské sýry, které miluju, vegan burgery a tak podobně. Konečně si to jídlo můžu užívat a tak občas to prostě přeženu a přiberu. Takže ve výsledku vážím víc než kdy v životě. Ale nějak extra mi to nevadí. Je mi konečně dobře. Sice bych ráda zhubla, ať tomu tělu pomůžu trochu víc a sobě a mé kondici a začínám na tom teď pracovat postupně, ale že bych z toho měla trauma, to ani omylem. Chci mít lepší fyzičku, nejde mi ani tak o to, abych měla krásné hubené tělo. Kdybych měla dobrou fyzičku s váhou, co mám teď (pro ty co to moc zajímá, tak mám 165 cm a 77 kg), tak klidně na téhle váze zůstanu, ale tu fyzičku nemám, nikdy jsem neměla, ale konečně mám energii s tím něco dělat, protože mi není pořád špatně.

Radši změnit jídlo než brát prášky

Můj příběh není zázračný, ani ho nikomu nenutím. Taky nejsem zastáncem toho, že změna stravy stopro vyřeší úplně všechny nemoci světa, ale rozhodně vás to může zbavit spousty problému. Rozhodně jsem ale zastánce toho, že než začneš brát miliony prášku, nejdřív se podívej, co jíš a jestli to jde změnit a pomoci ti od problému. Když ne, tak to řeš jinak, ale rozhodně by lidé měli svou stravu brát víc na vědomí. Hrozně mě vytáčí lidé, kteří si raději dají miliony prášků na něco, kde by klidně stačilo třeba přestat pít kravské mléko, například. Já si nechci zhuntovat tělo prášky a tak to, co jde vyřešit jinak, budu řešit jinak. A když to jde jednoduše stravou, tak jdu do toho.

Reakce rodiny, přátel a okolí na veganství

Je pořád hodně lidí, co se na tebe budou dívat divně. Mockrát jsem se setkala s tou typickou větou, když oznámím, že já tu jednohubku se sýrovou pomazánkou jíst opravdu nebudu, protože jsem vegan, “Proboha a co jíš, když nemůžeš jíst maso a sýry? Vždyť nic jiného neexistuje, to jíš jenom zeleninu a ovoce? No to bych nedokázala.”. Mně ta věta nevadí, spíš mě pobaví. A tak když mám náladu, tak jim to vysvětlím a oni se nestačí divit, kolik potravin existuje. A když k tomu ještě dodám, jak mi to pomohlo od problému se zažíváním, nestačí se divit ještě víc. Naštěstí jsem se nikdy nesetkala s negativním nebo agresivním postojem vůči mému veganství, lidé spíš nechápou a nevědí a většinou měli zájem si mě poslechnout. I ty, u kterých jsem čekala hodně nechápavou a zamítavou reakci, mě mile překvapili.

Z mého strýce vypadlo, že rád chodí na zeleninový rámen a na tofu a rýžové závitky do města. A to je to prosím člověk, který si vždy dopřával vepřové koleno a bůček a podobné věci. A dokonce si to s tetou zapamatovali, že jsem vegan a o vánocích měli dilema, co mi naservírovat. Nakonec to byly jen brambůrky a nakrájená červená paprika, protože opravdu nic jiného neměli, ale mě až skoro dojali, že si to pamatovali a že se snažili něco vymyslet, i když se v tom nevyznají. Moje mamka jí dnes se mnou tak na 90% vegan stravu a naprosto to miluje, její histaminová intolerance ji za to taky miluje. Moje mladší (ehm 69 let) babička si se mnou ráda zajde na vegan zmrzlinu, vegan donuty a na vegan burger. Byly jsme spolu na Veggie Náplavce letos a úplně si zamilovala hlívu obalenou v hrašce, naprosto si zamilovala chlebíček s “vaječnou” pomazánkou a ochutnala dračí ovoce. Moje kamarádky se mnou chodí do vegan podniků a vždy si pochvalují a naprosto vždy, když někam jdeme, tak se ujišťují, že se tam najím, vždy na mě myslí. Můj dědeček miluje mamčiny veganské buchty.

Opravdu mám štěstí, znám příběhy lidí, kde rodina byla úplně proti, dotyčného uráželi, postrkovali maso, absolutně nerespektovali jeho rozhodnutí. Mě se tohle nestalo. A opravdu držím palce těm, kdo jsou v této situaci. Je to těžké, ale jde to. Člověk musí vytrvat, dělá úžasnou věc. Nejvíc “negativní” reakce byla (a to jsem ani úplně nezmínila, že jsem vegan stopro, jen že nejím maso, takže ten řízek na sváteční oběd si fakt nedám a ten dort na tu oslavu taky ne, že to nejím) byla moje druhá babička, která plánovala menší oslavu jejich 80 let, a tak prohlásila akorát: “Vy jste hrozní hosti.” Jako já a mamka. A tím to skončilo. Takže já se akorát zasmála a připravila se na oslavu po svém, abych neumřela hlady, protože od této babičky opravdu nemůžu čekat ten zázrak, že by vymyslela něco veganského. Konec konců, 80 let, těžký masožravec, byla tady za války a vždy nám nadávala, když jsme se nimrali v jídle jako malé děti, že za války hladověli a jedli, vše co bylo, nemohli si vymýšlet. Tak od ní opravdu nečekám změnu na veganství. Nejspíš ani pořádně neví, co to je a nemá cenu to vysvětlovat. Ale to je v pořádku. Mně to nevadí.

Měla jsem prostě štěstí na okolí. Jsem teď nadšená z jídla, taky to podle toho vypadá, občas na svoji stranu aspoň částečně někoho strhnu (ale já nejsem člověk, který by to vnucoval, koho to zajímá, super, koho ne, tak prostě ne), ale když mi moje kamarádka ze Zimbabwe, která bez masa neexistuje, řekne, že vegan burger z Forky´s, je to nejlepší, co jedla a že tam vezme bráchu, tak tyhle malá “vítězství” já miluji a stojí to za to.

Díky veganství jsem spokojený, dobře najedený člověk

Jsem dnes prostě spokojený, dobře najedený člověk, který se díky veganství zbavil zdravotních problémů a moc to doporučuji. Jak už jsem zmiňovala dříve. Mrkněte, na to co jíte, zkuste to změnit, všechno jde. Když vám bude lépe, opravdu to stojí za to. Dnes máme rostlinnou alternativu na úplně všechno, co vás napadne. Tak proč to třeba jednou nezkusit, když tím kvůli vám nemusí umřít jedno zvířátko (každý život se počítá) a sobě ušetříte žaludek a střeva? Já myslím, že to pravdu má smysl. Neříkám, že celý svět se má stát veganem (i když by to byla paráda), ale vzhledem k tomu, jak nám ty živočišné produkty ničí zdraví a prostředí, tak každý oběd, který je rostlinný, má smysl, každý den, kdy vynecháte živočišné produkty, má smysl. Možná zjistíte, že je vám o moc lépe, že najednou máte víc energie a kdo ví, třeba v budoucnosti uděláte další krok. Nikdy neříkej nikdy. Já jsem toho důkazem.

Lucka