Korsika II.

Konečně jíme po našem

Po dvoudenní cestě s pochybným stravováním jsme se těšily na „naše“ jídlo jako školáci na prázdniny. Hned ráno jsme začaly polévkou a obilnou kaší. Apartmán byl jen pár metrů od moře, a tak jsme se kochaly sluníčkem, poslouchaly šumění vln a poctivě přežvykovaly  navařené dobrůtky. Zeleninová polévka nás postavila na nohy a vrátila žaludek do normy. Kaše pohladila chuťové pohárky, protože jsme si ji udělaly nasladko s mandlemi a datlovým sirupem. „Konečně pořádné jídlo, co?“ chválily jsme si.

Kompletní oběd na dvou plotýnkách

První oběd jsem připravila s nadšením sama na dvou plotýnkách, když Helča hlídala děti a vybalovala. Během asi 40ti minut jsem vykouzlila krémovou dýňovou polévku, pražená slunečnicová semínka do ní, vařenou rýži, dušenou zeleninu s omáčkou z kurkumy a kokosového mléka, tempeh „na medu“ a zeleninový salát s kvašenou zeleninou. Na dvou plotýnkách, chápete? Doma mám často pocit, že bych potřebovala sporák o pěti, nejlépe o šesti plotýnkách…a ono když se chce, všechno jde! Pochutnali jsme si. Dokonce i Helči manžel přežil, že je oběd bez masa, a strávníci z rodin, co cestovali s námi, nám přišli na tempeh. Prý chutná jak vuřt na ohni. Takže zase jedna vychytávka pro masožravé návštěvy.

Dva apartmány, dvě kuchyně, jedno jídlo

Když jsme trávily čas s rodinami v okolí apartmánů, poctivě jsme vařily snídaně, obědy i večeře. Ve dvou se to lépe táhne, opravdu nás to bavilo. Když jsme hlady nezapomněly, tak jsme jídlo i vyfotily. Měly jsme s Helčou apartmány přímo vedle sebe, takže když jsme daly vybavení kuchyní dohromady, měli jsme docela slušnou zásobu hrnců, prkének, nožů, sít a misek. Před vařením jsme si rozdaly role:“Já udělám polévku, ještě mám pórek a květák. Ty udělej nějakou obilovinu a dušenou mrkev. Ale co dáme za luštěninu?“ ptám se Helči. „Mám namočenou cizrnu,“ odpovídá a jde ji dát vařit. Každá jsme si hezky ve své kuchyni vařila a za 30 (pokud byly zbytky luštěnin a obilovin) až 50 (pokud se vařilo od základu) minut jsme začaly ven pod slunečník snášet hrnce a mísy a svolávat rodiny k jídlu.

Strava na cestách

Horší to bylo s jídlem na cestách. Ne že by se na Korsice nedalo najíst tak nějak po našem. Alespoň vegetariánsky by se dalo. Ale pokud neumíte francouzsky, těžko se toho domůžete. Jídelní lístky byly z 99% psány jen francouzsky a obsluha na tom byla stejně. Měli jsme s sebou naštěstí kamarádku Evu, která trošku umí, tak nám s překladem pomáhala. Časem jsme se tedy naučily objednávat jídlo alespoň bez masa, bez šunky a bez slaniny.  Ovšem stávalo se, že zeleninová polévka obsahovala uzené, i přes veškeré domluvy z obsluhou, takže jsme stejně občas lovily kostičky masa z talířů či jinak vylepšovaly naservírované pokrmy. Bohužel jen zřídka jsme narazily na restauraci, kde by se dala objednat vařená obilovina a tepelně upravená zelenina. Už jsme dávno naučené objednávat dětem v restauracích rýži a dušenou zeleninu a doplnit jim to čočkou, fazolemi nebo třeba cizrnovou kaší donesenou z domova v krabičce. Tady se většinou rýže nevyskytovala (o jiné obilovině nemluvě) a zeleninu většinou vedli ve formě studených salátů. Začali jsme tedy s sebou vozit kromě vařené luštěniny také vařenou rýži či polentu a různě to, alespoň dětem, kombinovat s polévkou a salátem.  Samy jsme obvykle končily na vegetariánských těstovinách, vegetariánské pizze apod. A dost často jsme dětem uždibovaly kostičky polenty, rýži či čočkovou kaši. Těstoviny či pizza jsou totiž na nás dnes už děsně suché, přesolené a těžké do žaludku.

Jeden snaživý číšník by tu byl

Abych nekřivdila všem korsickým číšníkům a servírkám, tak musím vzpomenout na jednoho, který anglicky velmi dobře hovořil, a když nevěděl v angličtině, pomohl si jinak. To jsme takhle vyrazily na dámskou jízdu do hlavního města. Čtyři muže a šest dětí jsme nechali napospas letnímu večeru a ujížděly do města užít si pár hodin volna. Měly jsme i zcela seriózní důvod. Bylo opět potřeba dokoupit zeleninu v nedalekém supermarketu. Snědli jsme kolektivně snad tunu mrkve, cukety, květáku, brokolice, pórku a cibule, věčně nám docházely zásoby. Ale pak se taky blížil konec dovolené a my chtěli nějaký holčičí „shoping time“ jen pro sebe. Měly jsme v plánu vyrazit do mandlového obchůdku a dát si v klidu (tzn. bez dětí na klíně a všude kolem, hlavně u silnice a pod stolem a v uličce, kde chodí obsluha) večeři někde na náměstí či u vody. Nákup jsme proto vyřídily bleskurychle. Zaparkovaly jsme auto někde, kde asi nesmělo parkovat, ale zkuste se někoho zeptat anglicky nebo si přečíst návod na automatu, když je všechno ve francouzštině? Tak jsme to riskly, vyslaly do vesmíru objednávku, že to bude ok a jaly se hledat vytoužený mandlový obchůdek. Tam bychom s dětmi nemohly a chlapy by to nebavilo. Bohužel jsme ho nenašly, protože nikdo z místních nám nedokázal říct, kde je ona ulice. Proběhly jsme celé město a nic. I tak jsme byly s výletem spokojené a ve velmi dobré náladě jsme zasedly v příjemné venkovní restauraci a jaly se objednávat. Číšník hovořil skutečně dobře anglicky, takže to šlo ráz na ráz až do momentu, kdy se Sylva ptala, copak je to to něco, co má mít v salátu. Lístek ve francouzštině, číšník anglicky nevěděl. Zkoušel to různě, ukazoval z prstů kolečko, nechápaly jsme. Smály jsme se, jak puberťačky, nálada byla výborná a číšník sympaťák. Tolik se nám snažil vysvětlit, co to je, že najednou bez varování začal mávat rukama zalomenýma v loktech, pěsti na hrudníku a z hrdla se mu žene něco jako „ko ko dák ko ko dák“. Pochopily jsme a málem spadly smíchy ze židlí. To kolečko, co ukazoval, to bylo vejce! Když jsme se dost nasmály, Sylva kývla, že tedy vejce může být, a pak už jsme si jen užívaly klidného jídla a holčičího povídání, sklenky vína a rozruchu, který jsme způsobily. Víc takový číšníků a hned by byl jídelníček, jak se patří. A ještě navrch velká porce zábavy :-) Vrátily jsme se domů o půlnoci a na onoho číšníka vzpomínáme doposud.

Zrmzliny, nanuky a palačinky

Je zcela běžné v českých rodinách, že na dovolené děti mlsají ještě více než obvykle. Na těch letních se to zmrzlinami, palačinkami, bonbónky apod. jen hemží. Měla jsme trochu obavy, zda naši kamarádi z ostatních dvou rodin nebudou těm našim dětem kazit morálku, a jak to zvládneme letos bez zmrzliny. Dcerka Markéta ji doposud ji nejedla. Ale přeci jen už jí je 2,5 roku a chce všechno, co vidí u ostatních. Doma to není problém, tam to nikdo nejí. Ale tady? Ostatní děti občas nějakou tu zmrzku či palačinku dostaly, ale já jsem k vlastnímu překvapení udržela Markétku na jablíčkách, vychlazené polentě nakrájené na kousíčky a na ovocném želé z agaru, které jsme dětem s Helčou uvařily. Na cestách sem tam dostávala „zdravé“ sušenky bez cukru, mléka a vajec. Naprosto největší odměnou pro všechny děti z naší party byl meloun. Bylo to vlastně i velmi ekonomické. Za cenu jednoho velkého melounu totiž sotva koupíte dvě zmrzliny. Jeden melou jsme měli pro všechny na dva dny. To jde, ne? Musím přiznat, že držet dál Markétku od sladkostí, by nešlo, kdyby můj muž nebyl se mnou za jedno. Uměl včas odvést její pozornost a případně ji podstrčit jablíčko apod. Sám se před ní necpal hloupostmi, a tak Markétka ani letos neochutnala zmrzlinu či jiné cukrovinky.

Ta se má, že nezná sladkosti

Docela své dceři závidím, že (zatím) nezná kouzlo cukru, že jí nic neříká palačinka s nutellou apod.  Že je opravdu šťastná, když dostane jablko a nejšťastnější, když dostane meloun. Já jsem totiž pohled na kamarády s palačinkou nevydržela a palačinku si dala. A kamarádovi Romanovi jsem ujídala v restauraci tiramisu, bylo to prostě silnější než já :-)  Nutno ale dodat, že už jsem“ venku“ z touhy po nanucích a zmrzlinách. Bylo to všude kolem nás a nic mi to neříká, vůbec na ně už nemám chuť. Nedala jsem si za celou dovolenou ani jeden kopeček, ani jednoho nanuka. Dobrovolně. Konečně!

První dovolená bez příbytku na váze

Ačkoli jsme asi třetinu dovolené strávili na ne zcela ideální stravě v restauracích a ačkoli jsem si občas zahřešila nějakou odbočkou z ideálního jídelníčku , přibrala jsem za celou dovolenou jen jedno jediné  kilo a kousek! A tenhle malý příbyteček zmizel hned po první návštěvě toalety doma :-) Možná nechápete moje nadšení a slovíčko „jen“.  Jásám tolik proto, že z tak dlouhých dovolených se obvykle vracím o 4 až 5 kilo těžší. I z prodlouženého víkendu na horách se vracím o 3 kila těžší.  A většinou docela dlouho trvá než se vrátím k normálu. Možnost si na dovolené vařit je pro mě úplně ideální. Na „normální“ stravě totiž nezdravě nabírám.

Korsika

O Korsice bychom mohly s Helčou vyprávět ještě hodiny a nebylo by to zdaleka jen o jídle. Bylo tam nádherně, viděly jsme spoustu krásných míst. Pár fotek najdete na Facebooku. Ale povídání o Korsice jako takové patří na úplně jiný web. My jsme holt skončily zase u toho jídla a vaření :-)