Všechna další poprvé

Život je vlastně krásný

Když jsem se naučila víc vnímat rytmus přírody, roční období, drobné nuance v přechodových obdobích, účinky fází měsíce, můj cyklus a další vlivy přírody na náš život, začala jsem si mnohem víc všímat krásy kolem. Víc si užívat každý den, radovat se z maličkostí. Ne že bych předtím byla úplně mimo, ale životní shon, práce, věčný stres a vnitřní neklid mě odpojovali od reálného světa. Respektive od jeho všední a pomíjivé krásy.

Tak třeba kvetoucí stromy. Kolikrát jsem si ani nevšimla, kdy vlastně vykvetly. Měla jsem pocit, že včera ještě mrzlo a dneska už dozrávají třešně. Ono to sice utíká dost rychle, ale ne zase tak moc! Je to několik fází, které dnes vnímám velmi intenzivně a všechny si je užívám. Potěším se, když stromy začnou pučet, raduju se, když vykvetou, podivím se, když kvítka opadají a nám najednou “sněží”. A teď už se kochám malými náznaky budoucích plodů.

Tohle všechno přišlo  se změnou jídelníčku, kdy jsem začala řešit, co je vlastně v které sezóně k dispozici a co všechno se dá venku sníst. A když byly naše holky malé, automaticky začaly hlásit každé jaro (počítám to biologické od půlky února): “Jeee, mamiiií, vykletly první sněženky!” “První krokus!” “První kočičky!” “První fialky!”

A já dodnes jako blázen chodím po zahradě s mobilem a všechny ty první kytičky a jedlé plevely si každý rok znovu fotím jako bych je viděla opravdu poprvé a chtěla tu krásu uchovat navěky. Je fakt, že některé jarní krásky opravdu velmi rychle mizí.

Už můžeme jíst venku

Taky jsme se vždycky radovali z prvního jídla venku. Nejdřív to byla snídaně na terase, kdy jsme seděli venku v mikinách a nadšeně se hřáli prvními paprsky. U prvního oběda venku nám většinou uletěly všechny zelené posypky a jídlo nápadně rychle chladlo. První jídla venku jsme prokládali radostí z toho, že se v zahradě objevil první motýl, první včelička, první vlaštovka… a přišel první výlet na bruslích, první výlet na kolech a další a další akce, které jsou letos poprvé.

Poprvé v životě

Máme už za sebou tedy všechny první hmyzáky, různé druhy jedlých plevelů, venku už jsme měli snídani, oběd, dezert i večeři! K tomu jsem poprvé v životě viděla na vlastní oči dudka chocholatého (viz foto), který k nám přiletěl na terasu, pochodoval kolem okna pracovny a vydával zvláštní zvuky. Byly tu totiž dva a asi se hádali o samičku, kterou jsme bohužel neviděli. Vloni jsem poprvé na vlastní oči viděla nejmenšího evropského ptáčka – králíčka obecného (viz foto). Asi do něčeho narazil, byl nějaký zmatený a já ho zvedla ze země, protože si na něj dělala zálusk naše kočka. Chodila jsem s ním po zahradě a dávala mu energii, až se vzchopil a odletěl. Rok předtím jsem v ruce měla z podobných důvodů poprvé netopýra. Každý rok jsou nějaká další krásná poprvé. To mě vždycky potěší, že i v tomto věku máme pořád nějaká poprvé v životě :-)

Letošní poprvé trochu bolelo

Po prvních bruslích jsem si letos na pomyslný seznam svých “poprvé v životě” puchýře po celém chodidle i na patách zespodu! Pěkně teď pajdám, protože to zatraceně bolí. No chyba byla na mé straně, vzala jsem si špatné ponožky a dřely mě kotníky. Paní Jana, kterou tímto zdravím (její muž prý naše recepty nazývá všechny svorně “cizrnový kotlík” vypadal moc mile a řekla bych, že mu naše strava svědčí, i když brblá :-), mě sice zachránila kouskem darované náplasti, která vystačila na cestu do Nymburka, ale cestou zpátky do Poděbrad už bolelo kdeco dalšího a nakonec přišel nápad jet bosa. To bolelo taky. Tak jsem to vylepšila a šla bosa. Zdálo se to jako geniální řešení. V duchu jsem si hned říkala: “Tak mám letos i první čtyři kiláky naboso”, ale než jsem je ušla, bolely mě nohy jako čert. Roman mi vzal brusle do batohu a jel napřed pro auto, tak mi nezbývalo, než se belhat k nejbližšímu místu u silnice a tam čekat na spásu. V duchu jsem myslela na všechny ty pochodující nešťastníky bez bot v historii lidstva. Mě stačil takový malý kousek a měla jsem dost…

No a díky vlastní blbosti jsem měla první neděli v klidu vsedě na terase, protože nic moc víc toho dělat nešlo. Jakýkoliv pohyb po domě nebo zahradě vyžaduje zapojení chodidel a ta bolela při každém dotyku se zemí. Připadala jsem si jako Malá mořská víla. Všechno zlé je ale pro něco dobré a já patřím k těm, co si odpočinek musejí často takhle vykoledovat.

Tak vás zdravím z krásného nedělního odpoledne a jsem zvědavá, jestli také máte nějaká svá letošní poprvé.