Dopis svému mladšímu já

A tak mi přijde dobré si to uvědomit, odpustit sobě i druhým a dál v tom zbytečně nerýpat.
Já si tu jinak nechci hrát na psycholožku, jenom mi přijde správné najít na tom špatném i něco dobrého, abychom se vrátili do rovnováhy. Kdybyste si třeba dnes měli promluvit s mým 15-letým já, tak to je tak neskutečný rozdíl, na který jsem (troufám si říct, že právem) náležitě hrdá. A vůbec to nemyslím jako vytahování se. Důvod, proč to zmiňuji, je ten, že si už pár let píšu deník.

A o jeden z mých posledních zápisků bych se s vámi ráda podělila:

Takže ahoj Nadi,

mám pro tebe pár věcí, které by tě mohly zajímat.

Začnu asi u toho, co tě zajímá nejvíc – kluci. Vím, že hodní kluci jsou pro tebe v tomhle období nudní, ale nebude to tak napořád. Klidně si už brzy užij první žárlivé scény a další dramata, která zatím k životu potřebuješ, abys měla pocit, že „se něco děje“. Ale věř, že až se toho nasytíš, najdeš si pravý opak. Předtím však pochopíš jednu z nejdůležitějších lekcí v životě, a to že nepotřebuješ druhého člověka k tomu, aby tě udělal šťastnou. Jakmile hodíš na někoho svou zodpovědnost za štěstí, neskončí to nikdy dobře. A tak, jak se praví v jedné krásné básni: „Založ svou vlastní zahradu a zušlechťuj svého ducha a nečekej na to, až ti někdo přinese plody.“

K tomuhle všemu však budeš muset dospět a bohužel to bude trvat déle než ty tři roky, co ti zbývají do 18. narozenin. Ale to vůbec nevadí, tak na sebe buď laskavá. Všechno k nám vždy přichází v ten pravý čas. Stejně tak se ti asi nebude líbit, že každý, ale opravdu každý, člověk, kterého potkáme, nás může něco naučit. Druzí lidé jsou pro nás vždy to nejlepší zrcadlo. A je velmi osvobozující k tomu tak přistupovat. Myslím tím – nebrat si věci osobně, neurážet se, když nám druzí řeknou něco ošklivého (sami jsou často zranění), protože víš co? Protože to neříká nic o nás, ale o nich. Až budeš starší, pochopíš. Ba dokonce to budeš žít. A tak si prosím aspoň občas vzpomeň, že co vadí druhým na tobě, není tvoje, tvoje je to, co ti vadí na ostatních.

Jestli můžu udělat zastávku u módy, nebudeš mi teď asi věřit, ale jednou z těch černých kalhot, kapucí a krátkých triček vyrosteš. Většinu času pak budeš nosit (zdůrazňuji, že dobrovolně a ráda!) barevné sukně a šaty. S přibývajícími lety se také začneš zajímat víc o to, odkud oblečení pochází a jakou cestu ušlo, než se k tobě dostalo, namísto toho, kolik pruhů to má.

A teď ti prozradím trochu z budoucnosti. Moc tě prosím, ještě máš nějaký čas, nezačínej brát hormonální antikoncepci. Teď se o tom ještě moc nemluví, ale za takových pár let už nebude tajemství, že to způsobuje plicní embolii. Jedna z tvých kamarádek, kterou poznáš později, bude kvůli hormonální antikoncepci bojovat na jednotce intenzivní péče o život. Nehledě na to, že menstruace není pravá, je to jen placebo. Tvoje tělo si totiž permanentně myslí, že je těhotné. Také se neuvěřitelně mentálně zasekneš, což když ji pak vysadíš, je docela hormonální bouře, nejen co se pocitů týče. Tohle ti bohužel v této době žádný doktor neřekne, tak mi přijde fér se o tom zmínit.

Vím taky, že si máš brzy vybrat střední školu, jestli se tak už nestalo. A tím pádem i vím, že ty naopak vůbec nevíš, jakým směrem se vydat. Těžko radit, každá škola ti něco dá, stejně tak jako každý člověk, kterého potkáš. Sama se pak musíš rozhodnout, zda to je to pravé, či zda bys to raději ukončila, ať už se to týká školy či vztahu. A já vím, že tě všichni stále učili, že máš poslouchat, být „ta hodná holka“, jinak tě nebudou mít rádi, ale je to blbost a velká rána do sebe-vědomí. Dobrá zpráva však je, že i tohle zvládneš. Lásku bez podmínek si vždy můžeš dát sama, což je teď pro tebe velká neznámá, viď? Ty jo, tak co bych ti  poradila, abych neradila, což ty stejně moc nemusíš. Vezmu to malinko oklikou – až zjistíš, co nechceš, je to vlastně skvělý základ pro to, co chceš. A dál už to nechám na tobě, jsi holka šikovná.

Ale zpátky k tomu výběru střední školy. Vím, že je pro tebe těžké vyjádřit se, když se vlastně vůbec neznáš. Jestli tě to uklidní, nejsi sama. Postupem času, jak se budeš vracet sama k sobě, tvé poslání k tobě přijde v ten nejméně očekávaný moment úplně samo. Asi ti můžu říct, že to bude v době, kdy se začneš vracet ke své ženské energii, k meditaci, tanci, zpěvu. Ano, čteš správně – zpěvu, i když ti tvrdili, že zpívat neumíš. Zase neříkám, že to bude hned, bude to chvíli trvat, ale budeš zpívat denně svým dětem už v době těhotenství. A co je ještě lepší, do svého hlasu se znovu zamiluješ. Pak už bez toho nebudeš moct být a zpěv se stane tvou každodenní součástí života.

Vím o tobě, že moc ráda čteš. Je to pro tebe takový únik před realitou. A víš, že jednou budeš i moc ráda psát? A tak tě prosím, když ti náhodou někdo bude říkat, že v tom nejsi dobrá, nenech si tu radost ze psaní nikdy a ničím vzít. Myslím, že lidi si kolikrát ani neuvědomují sílu svých slov, jinak bychom na sebe nemohli vypouštět tolik slovního jedu. A i když se rozhodneš být floristkou, právničkou či skladnicí, je to úplně fuk. Každá práce, kterou budeš dělat s láskou, léčí celý svět.

Teď nevím, jestli se tomu mám věnovat, či ne, ale risknu to. Takže moje milá, říkám ti na rovinu, že tomu, co posloucháš teď, se budeš za deset let hystericky smát, ba dokonce to nebudeš ani schopná doposlouchat do konce, a proto si to teď užij!
Co mi ještě přijde dobré zmínit, je to, že co vyzařuješ, to taky přitahuješ. Je to možná malinko drsné, já vím, ale nalijme si čistého vína (ty si naopak vína ještě minimálně tři roky ani nevšímej!!). To že tě na základní škole šikanovala jedna učitelka a ty jsi pak doma každé ráno v den, kdy jsi s ní měla mít hodinu, předstírala, že zvracíš, abys tam nemusela. Pravda, někdy jsi to ani nepředstírala. Tak i tuhle – pro tebe tehdy neskutečně těžkou zkoušku – sis přitáhla. Víš, lidi si k nám vždy dovolí to, co jim sami dovolíme, a tak se neboj ozvat, neboj se komukoliv svěřit, ty jsi v pořádku a ona na sebe nejspíš vzala tuhle „roli“, aby ses za sebe naučila postavit. Možná to teď tak necítíš, ale uvnitř tebe dříme neskutečná síla, která se vyloženě těší na to, až ji probudíš k životu, tak na co ještě čekáš?

To souvisí i s tím, že máš kolem sebe lidi, kteří ti vysávají energii. Poznáš to tak, že se po setkání s nimi cítíš hůř než před ním. Lépe se to píše, jak dělá, já vím. Ale nic si z toho nedělej, časem z těchto učitelů zbyde jen vzpomínka. Bez nich bys hlavně nikdy nebyla tam, kde budeš za 20 let. Tak jim jen poděkuj, až dokončí svůj úkol, odpusť jim a propusť je, nebudeš je už potřebovat.

Už budu končit, protože si nejsem jistá, že ještě vnímáš.

Často jsem tu zmiňovala, že to chce čas a že za pár let budeš někde úplně jinde. Tak mám teď ještě velkou potřebu zdůraznit, že jsem to nepsala proto, aby sis myslela, že to, jak to máš teď, je špatně. Všichni vždy děláme to nejlepší, co v dané chvíli zvládneme. A ani nevíš, kolik darů kolem sebe teď máš, na které budeš časem vzpomínat – třeba tvou babičku, blízkost lesů, studánek, sněhu a dalších věcí, které považuješ za samozřejmost. Tak se netrap tím, co bylo. Neřeš ani to, co bude a užívej si, co máš teď. A klidně si k tomu pusť do walkmana i ten Scooter. Ale mohla by sis na to kolo pořídit helmu, ne že ne. No dobře, už končím.

Patnáctka je báječný věk. Máš před sebou tolik krásných zážitků, které budou vyvažovat ty méně příjemné. To ale jen proto, abys je mohla naplno ocenit (myslím ty dobré, samozřejmě). Bez nenávisti by nebyla láska, bez tmy světlo, bez noci den. Ale víc, jak tisíc slov, ti možná řekne tenhle citát: „Nemůžeš si uvědomit sebe sama takového, jaký jsi, dokud se neutkáš s tím, kdo nejsi.“ Je to z knihy, která se k tobě též v ten pravý čas dostane.  A teď klidně dál otevři ty horory či slaďáky, co čteš a prostě jen buď. Nejsme to, co máme, co děláme, ani co si o nás myslí druzí, jsme mnohem víc, ale o tom třeba zase někdy příště.

S láskou

Tvé starší já