Jak jsem si poplakala nad vejmrdou

Křenil se na mě ze dna šuplíku

Už jsme snědli všechnu koupenou zeleninu a na dně šuplíku na mě vyzývavě mrkal křen. Jako by říkal: “To mě tu necháš úplně uschnout?” No, nechtělo se mi s ním zrovna teď zabývat, ale k jídlu, které jsem chystala, by se perfektně hodil, Roman má vejmrdu moc rád, holky taky, tak jsem ho teda vytáhla. Omyla, oškrábala a naporcovala. Hodila do mixéru spolu s omytými jablky, přidala další potřebné ingredience a zapnula mixér. Za minutku byla křenová dobrůtka na světě a já vytáhla plastový kolíček, kterým jsem jablka a křen postrkovala blíž k nožům. Automaticky ho vždycky olíznu, než ho odložím do dřezu na umytí. Jednak vím, jak výsledek chutná, jednak přeci neopláchnu do odpadu tu dobrotu, co se nalepila na kolíček, že?

To vám byla šlupka!

Zalapala jsem po dechu a vyhrkly mi slzy. “Ten píše!”prolítlo mi hlavou. Musela jsem se jít honem vysmrkat a utřít slzy. Holky, které si v tu chvíli psaly úkoly u stolu, se jen překvapeně dívaly, kam se kolem nich ženu a proč z ničeho nic brečím. Když jsem se dala do pořádku, jala jsem se přelívat hotovou vejmrdu do připravených skleniček. A celá akce se opakovala na novo. Slzy, smrkání, neviděla jsem na skleničky, musela jsem opět otírat oči. Pálilo to jak čert už z dálky. Já si na to snad vezmu brýle jako Kája a dám kolíček na nos, abych to mohla dodělat!

Polévka měla říz

Zrovna jsem dělala krémovou polévku z petržele a květáku. Tak bude křenová, napadlo mě. Nebudu mixér umývat od křenu, rozmixuju v něm zeleninu a bude polévka na světě. Dochutila jsem polévku umeoctem a svolala strávníky ke stolu. Přišla mi fajn, taková příjemně pikantní. Původně jsem myslela, že ta troška, co zbyla na stěnách stačit nebude, že bude potřeba přidat ještě pár lžiček ze skleniček. Kdepak! Bohatě stačilo, co v mixéru zbylo.

Roman byl nadšený, že má polévka říz a hned si přidával. Malé holky skuhraly, že to pálí, ani zjemnění rostlinnou smetanou to nezachránilo. Páni a to byl jen umazaný mixér od směsi křenu s jablky! Ještě že mě napadlo ochutnat, většinou všechno dělám bez ochutnání. Kdybych tam přidala, nedalo by se to jíst. A to ve směsi bylo jablek mnohem víc než křenu… A tak měl Roman ten den třikrát přidáno. Jednou si přidal sám a dvě polévky měl od holek. Pomlaskával si a my dvě s Markétkou jsme byly spokojené se smetanovou verzí.

Není křen z krámu jako bio křen

Jablečný křen dělám už tolik let, ale tohle se mi nikdy nestalo. To je neuvěřitelný rozdíl! Mnohem menší kousek křene (ve srovnání s tím kupovaným se mi tenhle zdál jako jeho hubený, malý brácha), ale ostrý jak břitva. Běžně ho kupuji v městečku v obchodě nebo na trhu, protože mě se zatím nepodařilo ho vypěstovat a náš farmář ho taky neměl.

Že bio zelenina chutná jinak než konvenční, na to jsem zvyklá, i proto dávám přednost té bio. Ale že bude takový rozdíl mezi křenem z obchodu a bio křenem z bedýnky, to jsem nečekala.

Děda měl bio křen!

A tím se i vysvětlila má vzpomínka z dětství. Jako malá jsem pořád marodila. Angíny, dutiny, pořád něco. A často jsem byla u babičky, protože máma si nemohla věčně brát neschopenku. Jendou děda dělal ovar (fuuuuj, z toho se mi už tenkrát zvedal žaludek) a k tomu strouhal křen.

Měla jsem ucpaný noc, nemohla dýchat. Ptala jsem se dědy, co to má. “Pořádně se nadechni a čuchni si,” strčil mi pod nos misku s křenem. Já naiva se zhluboka nadechla a málem omdlela bolestí, která mi projela nosem až do čela. Měla jsem co dělat, abych našla dost kapesníků na to všechno, co se mi dralo z nosu a očí. Papírové jsme neměli a látkové kvůli mému smrkání sotva stíhali prát. Tehdy jsem se na dědu děsně zlobila,že mě tak napálil. Děda se smál a já soptila. Nebo spíš soplila. Křen jsem cítila až v hlavě. Bylo to účinnější než inhalace a horské sluníčko, které na mě aplikovala babička.

Celé ty roky si to pamatuji a vždycky to vyprávím holkám, když křen strouhám. Pokaždé k němu čicháme a nic zvláštního se neděje. Až dnes, po třiceti letech! Děda měl totiž křen od stejdy ze zahrady. Byl to poctivý čerstvý křen. Stejně jako ten můj bio z bedýnky.

Už tedy nebudu příště váhat a do křenu jdu zas. Ale až ho budu strouhat, nasadím brýle, nebudu olizovat kolíček a kapesník budu mít po ruce.