Tak to dopadá, když se sejdeme s Helčou v Praze za účelem dotáhnout do konce rozpracovaný projekt jarní očisty. Já přijela s pytlem obilí, že začínám půst už v sobotu o úplňku. Místo půstu jsme ponocovaly, jedly pozdě, zkoušely nový recept a užily si Valentýna s kamarádkou ve skvělé restauraci. V neděli už jsme ani nevečeřely. Nakonec to ale byl pěkný masopust :-)

Měly jsme plánZa chvíli sundáme čepice, sluníčko už leze

Už nějaký čas vymýšlíme jarní očistný program, který se za pár dní rozjede. Bylo potřeba si na to sednout a některé věci dodělat společně. Protože já bydlím na Sázavě a Helča v Praze, řešíme to většinou po telefonu. Teď se ale naskytla skvělá příležitost být spolu osobně. Naši muži vzali starší děti a vyrazili na Apaluchu (rozuměj akci “tátové a děti, žádné  mámy”). S mladšími dětmi (kojenec Lukášek a batole Karolínka) jsme si daly 4 dny na to, abychom projekt dotáhly a vyšperkovaly. Zdálo se, že to bude snadné. Už jsme zvyklé, že se dvěma dětmi nic nestíháme, tak jsme předpokládaly pohodu, klídek a mnoho volných hodin pro práci s jedním dítětem pro každou. Plán byl jasný.

Realita byla jiná

Jenže ejhle. Lukášek spí dopoledne a odpoledne, zatímco Karolínka přes den prakticky nespí a vyžaduje chodit povenku nebo hrát si na hřišti. Každé dítě mělo jiný režim. A tak se stávalo, že Helča uspala Lukáška, sedla k počítači a pustila se do práce. Potřebné věci se mnou konzultovala po telefonu, zatímco jsem houpala Káju na houpačce někde v Parku.  Večer jsem zase já uložila Karolínku do postele, ale Lukášek měl pařící náladu. Helča musela s kočárkem ven.  Takže u počítače jsem seděla já a ona si pod lampou na kus papírku psala poznámky, aby nezapomněla myšlenku. Potkaly jsme se u společné práce až kolem desáté večer a jak jsme začaly, nemohly jsme přestat. Končily jsme tu v jednu, tu ve dvě, pak jsme nemohly pro samé nadšení usnout. Dětičkám to bylo samozřejmě úplně jedno. Kája prostě vstává s rozbřeskem a dožaduje se snídaně. Lukášek se v noci kojí.

Přijela jsem s pytlem obilí

Abyste měli ucelenou představu, musím vám napsat, s čím jsem k Helče jela. Protože na mě jaro už leze delší dobu a mám potřebu si v sobě uklidit, chystala jsem se hezky od 15.2. na půst. V sobotu měl být úplněk, tak jsem si naplánovala, že celý den “pojedu” v rozvařeném ječmeni a zelenině. Když jsem se s Helčou domlouvala, co mám přivézt, rovnou jsem hlásila: “Hele, vařit moc nebudeme, budeme pracovat, já si dám stejně půst. Beru pytel obilí a jedu.” Jenže Helča měla připravený zdravý hruškový páj a jasnou přestavu, jak si to spolu v Praze užijeme. Vzdychla tedy něco v tomto duchu do telefonu jako něžnou výčitku a já řekla, že prostě potřebuju vyčistit a vyrazila za ní. 

Do úplňku času dost

Jakmile jsem odbavily děti a tatínky, vrhly jsme se do práce. Byla středa odpoledne. Helča mi nabídla koláč a já s pocitem, že je teprve středa a do sobotního úplňku je času dost, rozhodně neodmítla. A hned jsem si přidala. Mě ho doma nikdo neupeče 🙂 Ve čtvrtek přes poledne jsme měly každá jinde rande s kamarádkami. Já skončila v asijské restauraci a zcela vzorně si nedala s holkama ani kafe, ani dezert. Nikterak jsem netrpěla, v jejich kávě a dezertu jsem viděla jen mléko, cukr a fujtajblíky, nebylo co závidět. Celé odpoledne jsem strávila s Kájou v parku a na hřišti. Byly jsme s přestávkou na oběd venku 6 hodin. To se jí to bude večer spát. To se to bude pracovat, malovala jsem si v duchu. Večer jsme opět pracovaly, až s z nás kouřilo. Podmínky by stály za fotku. Děti nechtěly spát. Po mnoha marných pokusech jsme skončily v kuchyni u rozdělané práce, obě v ruce svoje mladší dítko, druhou rukou jsme psala každý na svém počítači. Lukášek u prsa, Kája ručičku v mém výstřihu a občas nám přiťukly něco do klávesnice. Myslela jsem, že Kája bude po 6 hodinách venku vyvětraná a spát jako dudek. Kdepak!

Valentýn ve třech

V pátek jsme šly spolu s Helčou a kamarádkou Marcelou na oběd do nejlepší restaurace, co se jídla týče, v Praze. Daly jsme si mimořádné dobré jídlo v Nine Star Ki, samozřejmě naprosto zdravé, podle našich zásad. A když už byl ten Valentýn, daly jsme si dezert (samozřejmě bez cukru) a špaldovou kávu. A jak jsme se tak veselily, dostaly jsme chuť ještě na druhý. V lednici byly poslední tři, tak jsme si je všechny objednaly. Přeci to tam nenecháme zkazit, že? Na omluvu mohu říct jen, že jsme byly totálně zničené po dvou nocích, kdy jsme naspaly dvě tři hodinky. Navíc jsme do města vyrazily s kočárky a několikrát přestupovaly z metra na tramvaj. Já zvyklá nosit děti v šátku nebo manduce…ani jsem na schodech neuměla s kočárkem manévrovat. Byly to zkrátka nervy a odměnou měla být spinkající Kája v kočárku a oběd zcela v klidu vsedě u stolu s příborem v ruce. Matky vědí, o čem teď mluvím 🙂 Plán tak úplně nevyšel. Karolínce stačila k odpočinku obvyklá půlhodinka, takže nespala už při příchodu do restaurace. Lukášek se probral vzápětí a Marcelina Julinka se také vyspala cestou. Všechny tři děti byly vzhůru a slavnostní oběd třech kamarádek, které se takhle sejdou jednou za rok, si chtěly užít také. Ale shodly jsme se jednoznačně, že ty naše děti jsou prostě mnohem klidnější než jiné. A ještě klidnější než ty naše prvorozené, které jsou na JJ stravě až po narození nikoli už prenatálně. Karolínka dostala doma připravené jídlo a než snědla 0,7 litru (vážně) obsahu termosky, stihla jsem oběd. Na dezert koukala se záluskem, ale jsem máma připravená a měla jsem s sebou její nejmilejší mslání – mandle a rozinky. Takže byl klid – ona zobala a já mlsala. Zdravě samozřejmě. Žádný cukr, vejce, mléko, smetana apod.Lukášek se spokojil s prsem, takže Helča si jídlo obouruč moc neužila, ale stejně to byl pro ni kulinářský zážitek. Marcelina Julinka jako nejstarší si hezky hrála a pohybovala se pořád v bezpečné vzdálenosti kolem nás a nikterak nerušila. Takže nakonec bezva.

Místo půstu masopust

Myslela jsem, že tím můj masopust – tedy oslava konce zimy – končí a zítra si dám ten půst o perličkovém ječmeni. Jenže v noci jsme se dopovaly sušenkami ze zdravé výživy, abychom neusnuly nad prací, když konečně obě děti spaly. Moc jsme toho nesnědly, bylo to bez cukru atd., ale dobře mi z toho ráno nebylo a měla jsem nepříjemné sny. No holt jíst na noc se nemá, že. V sobotu Helča chtěla vyzkoušet nějaký nový recept, co vymyslela. Byla to lahoda, dokonalá náhražka za smetanové omáčky k těstovinám. Zapomněla jsem na úplněk a nacpala se s ní tolik, že už jsme ani nepotřebovaly vařit večeři. Nakonec jsem ji uvařila, protože jsem měla strach, že až to strávíme, budeme hladové a unavené a budeme zase hledat nějaké nesmysly, a to jsem nechtěla. Před večeří jsme si na zažívání daly umebošku a Kája, jak viděla, že máme něco v puse, chtěla taky. Nedala pokoj a stále volala “Mojeee, takyyyy!” až jsme ji daly kousíček do pusinky, aby dala pokoj. Myslíte, že ty moje pažravé holčičky něco nerady? Kdepak, olízla se, zamyslela a začala žádat: “Jetěěě!” Nevím, kolik by jich snědla, kdybychom ji nechaly. Miluje kvašenou zeleninu, tak ji asi kyselá chuť nepřekvapila. 

Ráno Helče Lukáše spal, zatímco Kája byla vzhůru zase už od šesti. Nedala se přesvědčit, že maminka ponocovala, tak jsme šly do kuchyně vařit polévku. Čekala jsem na Helču a pomalu začala mít hlad. Konečně prázdno v břiše. Ale po včerejším nášupu a pátečním mlsání to byl takový ten divný hlad, který skoro bolí. Dala jsem si polévku a měla pocit, že bych ještě jedla. Už byl pomalu čas vařit oběd, když přijel Helči muž. S vánočkou. Chyba. Za poslední 4 dny jsem naspala asi 10 hodin, jedla pozdě večer, všechno špatně. Došlo i na vánočku! Helča mi s ní pomohla a její manžel se nestačil divit, kam se mu ztrácí 🙂

Tak to byl náš masopust. Slavily jsme prací i jídlem, připravovaly jarní očistnou kúru a měly chuť si dát půst už v neděli po Valentýnu. Aspoň jsme si znovu vyzkoušely to, o čem jsme zrovna psaly poznámky do programu. Jídlo pozdě večer, přejídání, pečivo… skutečně není o co stát. A to jsme se nepustily do žádného zvěrstva. Neumím si představit, jak by mi bylo a co by se mi zdálo, kdybychom si daly třeba zmrzlinu, chipsy nebo něco podobného. 

V neděli jsem už nevečeřela a místo jídla hnala na jógu. Dala jsem si závazek, že můj jarní program bude o pravidelném cvičení a to se mi zatím daří plnit. Přišla jsem tam sice o pět minut později, ale odcházela opět napravená, vyčištěná, odpočatá a naladěná na pěkný jarní očistný půsteček 🙂

 

 

 

 

26 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Jéé, to se tak hezky četlo 🙂
    Já si taky udělala masopust, kolik jsme snědla čokolády tu radši ani nebudu psát. 🙂 Ale přijde mi taky, že teď nějak poslední dny máme všichni větší hlad – já, děti, zvířata, …. je to možný? To co nám stačilo před týdnem teď prostě nestačí. Takže buď dělám větší porce anebo se dojídáme mezi jídly a ke všemu dochází i na vajíčka a takové věci – protože je to hned a zažene to hlad, který je fakt úplně vlčí.
    No, těším se na půst a věřím, že takhle hromadně to půjde zvládnout lépe 🙂
    díky

  2. jeee holky, to je hezký číst, že i vy si dáte sušenky nebo vánočku… a ještě po šestý večer 😉 já z toho cukru chytla takovou stíhu a začla to tak dramaticky osekávat a řešit, až to bylo skoro moc. takže jsem trochu ubrala, nechci mít vynervený děti, který řeší jídlo jako já právě teď. jíme jinak půl roku, má to svůj vývoj a od naprostého radikalismu jsem začla trochu slevovat. snažím se najít ten správný balanc mezi zdravým jídlem na jedné straně a nestresováním na straně druhé, když to jídlo není ideál, i když vím, že optimum je někde jinde… no je to cesta… jako život sám 🙂

    • To bylo ráno! Ta vánočka, teda, ty sušenky neee :-O) Já jsem na děti radikál, nic jiného nepoznaly, tak se mi to snadno řeší a doufám, že jim to i dlouho vydrží. Oni vlastně jídlo nějak neřeší. Prostě dostanou snídani, oběd a večeři, když chtějí něco navíc, je obilná kaše, semínka, mandle, rozinky, někdy ovoce. Jak jim dám k něčemu čuchnout, už to chtějí, tak si pečlivě vybírám, co jim nabídnu. No, je to vývoj, to je jasné. Nás jedna sušenka nebo něco podobného nezabije, ale jim pak nevysvětlíme, že už to nemají jíst. Tak jsem prostě matka drsňčka. Ale asi jen v očích okolí. Děti jsou v pohodě. Markétka odchází z baletu nebo sokola v momentě, kdy se začnou rozdávat bonbóny, zcela dobrovolně. Vyrazila mi tím dech a jsem na ní děsně hrdá.Zdá se, že ona ani moc nechápe proč 🙂

  3. Jeeeee…moc hezký článek. Úplně Vás holky vidím… 🙂 U nás to vždy dopadne úplně jinak, než si plánujeme, ale je pravdou, že to nakonec je stejně bezva a zvládneme to s úsměvem a pohodovými dětmi. Režim je režim.. 🙂 Už se na masopust mooooc těším… Pro jistotu už třetí den hřeším…a doma už nemám nic nezdravého… Teda doufám, že nedostanu chuť na párky, které má tatínek v mrazáku… :))))

    • Ha, ha, tak ja som si dnes poobede tiež urobila “masopust”, dopriala som si trochu viac čokolády ako by bolo vhodné. A to som si vravela, že sa už začnem postiť v predstihu, aj som teda vydržala od soboty a dnes som to nejako nezvládla, troška náročnejší deň, tak som si potrebovala doplniť energiu, (no mohlo to byť aj zo zdravších potravín). Ten cukor je fakt riadna hnusoba. No čo už, užila som si to a idem ďalej, tiež dúfam, že už bez prehreškov. Teším sa na zajtra.

  4. Jé holky, tak to jste mi udělaly radost :-)) Nejen, že chápete naše občasné úlety, vy je znáte osobně… A je to tak, já když jsem vážně utahaná a nevyspaná, tak snadno ulítnu. Říkám si pak, že si to nebudu vyčítat, ale napříště se poučím :-)) A jde to! A na očistu s novým kolektivem se náramně těším.

  5. Tak tyhle úlety (vánočka, sladkosti, pozdni večerní jídlo a tak) ty znám zcela dokonale, bohužel. Takže, holky, chápu 🙂 únava dělá proste své… Jinak to cvičení je taky můj závazek, ale zatím to pravidelně nedám ;-( uvidíme, třeba se to postupně vyladí a budu ráno stíhat i to.
    Mimochodem Krásná fotka, možná z Františkovek. Obdivovali jsme tam vaše rozkošné kulíšky 😉

  6. Mě potěšila ta snědená vánočka. 🙂 Manžel mi to totiž taky dělá – něco si přinese pro sebe a já mu to pak víceméně sním. A já mu pak říkám: Já kojím Tvoje dítě, já za to nemůžu 😀

    • Vánočka byla luxusní, manžel měl co dělat, aby si kus urval, no neměl nás s ní utahané a nevyspalé provokovat. Můj půst bude těžký, protože můj muž labužník si neodpustí nic a bude mi tu zase vonět s dobrotami. Jsem na to zvyklá, často odolám, protože si říkám že si dám příště, teď už je pozdě… Pak třeba zjistím, že jsem byla bez pečiva víc jak týden, protože si ho dát můžu když chci, tak po něm tolik netoužím. Jenže teď prostě nebudu moci…

  7. Holky, máte tady krásnou fotku! Srší z ní radost. Vrátila jsem se mimčem z procházky (já mám to štěstí, že spinká, jak je zvykem, venku pěkně v kočárku) a u špaldové kávičky se kochám váma a vtipným článkem.

    • Naše taky hezky spinkají v kočárku – když jede 🙂 Jsou to potvůrky malé motorové, závidíme miminko spící venku na vzduchu a děkujeme za milý komentář 🙂

  8. Pěkné :-). Zajímalo by mě, co si Eva dala v té asijské restauraci. NIC??? Nebo vodu? Čaj? Sama nevím, jak tyhle situace řešit a navíc, člověk má při posezení s přáteli, co hodují, chutě a něco si dá, i když původně nechtěl. Aspoň já s tím hodně bojuju.

    • Kdepak, když už jdeme do restaurace, tak se najíst 🙂 I když tuhle jsem byla s kamarádkami v cukrárně a tam jsem si jen dala ve čtvrtek mátový čaj s jednou a v pátek heřmánkový čaj s druhou a babičce nesla domů dortíky jako poděkování za chvilku hlídání a za to, že jsem si ten čaj mohla vypít v klidu. V různých článcích na webu to píšeme, že buď vybereme restauraci, kde se vaří po našem nebo asopň vegansky nebo vegetariánsky, případně vyhledáváme přednostně asijské restaurace, protože tam mají rýži, zeleninu. Když není ani to, dáváme si třeba v pizzerii rizoto apod. Někde třeba nevaří úplně po našem, ale vaří tem z čerstvých dobrých surovin, tak jim odpustíme, že nám do jídla dali něco, co si tam doma nedáváme a užijeme si to s chutí.

  9. Po ránu opravdu velmi pěkné čtení ke “kávě” :-). Poutavé, vtipné a také inspirující…úplně jsem vás viděla v barvách. Děkuji a přeji pěkný dnešní den všem!

    • To jsme rádi, Martino, že jsme někoho taky pobavily. My se samy bavily nad tím, že jsme fakt na fotku a že bychom směle mohly figurovat jako ilustrační matky v písni “Laktační psychóza” s našimi živými dekoracemi 🙂

  10. Jarní očistný program? Já myslela, že vy jíte jinak, tudíž z čeho se chcete očišťovat? Pro vás snad jedině připadá v úvahu, že byste nejedly už vůbec nic.

    • Evi, je to tahle – všichni se máme z čeho čistit. Přes 30 let jsme s Helenou nejedly ideálně.Jsme v podstatě nekojené, zato očkované děti, které vyrostly na pečivu, mléku, cukru, bramborách, mase,…. Braly jsme léky, já zažila mraky narkóz, dostala po první operaci hormonální antikoncepci a brala ji, dokud jsem na ni málem nezemřela atd., atd. Navíc víme všichni, jaký tu dýcháme vzduch, pijeme vodu, jaká je tu půda a co z ní roste za zeleninu. Nemluvě o stresu, který dnešní společnost přináší. Takže my s Helenou určitě máme co čistit až do smrti. Navíc jsme se snažily vysvětlit už v tomto článku vhttp://www.jimejinak.cz/2014/02/jarni-ocistna-kura-s-jime-jinak/ , že to není jen o jídle. Jasně, když už nejím maso, mléko, vejce atd., tak se zdá, že si nemám co ubírat. Ale ono je pořád co. A to jsme tam právě napsaly a o další detaily se budeme dělit s těmi, kdo se do programu přihlásili. A kdo ví, třeba jednou dojdeme i k tomu, že budeme jen dýchat, hledět do slunce a nasávat energii 🙂 Víte, co bychom ušetřili času, kdybychom nemuseli nakupovat, vařit, jíst a mýt nadobí? 🙂

      • S tím ušetřením času jste mi připomněla jeden příběh z Malého prince. Přesněji ten o obchodníkovi s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Za rok se tak podle obchodníka dá ušetřit až 53 minut. A kdyby těch 53 minut získal malý princ, šel by podle svých slov docela pomaloučku ke studánce…)))))))
        Jídlo je přeci součást života, radost z dobře uvařeného jídla, společného stolování…

        • … a čo keď je to len jeden “prográmek”… čo keď miesto radosti z dobre uvareného jedla a spoločného stolovania možme prežívať x-násobne väčšiu radosť pri nejakej inej činnosti? Mäsožravci sa tiež nevzdajú svojich “zabíjačiek”, ptž je to predsa spoločenská udalosť, pri ktorej je sranda… a nikto nerieši, že zabíjanie nieje humánna záležitosť, proste tak to je a tak to bude…:o Henri Monfort tvrdí, že cíti chute konkrétneho jedla bez toho, aby ho musel ochutnať… ja by som to brala okamžite 😉

          • Tohle můžu Henrimu potvrdit – taky cítím chuť jídla, stačí mi přivonět. Nejlépe to fungovalo při hladovkách a půstech, ale o tom až v bonusovém videu v šestitýdenní očistě 🙂

        • Občas bych brala přes týden jen nasávat energii ze slunce a o víkendu se radovat z dobře uvařeného jídla 😀 Ale je fakt, že už jíme tak jednoduše, že mě ten čas zase až tak netlačí.

        • Naše rodina si zatím společné stolování docela uživá, ale klidně bych si dala třeba měsíc pauzu. My si totiž náramně uživáme třeba když jsme všichni čtyři někde na výletě, v lese, když dovádíme venku. Čím déle jíme jinak, tím méně je to o jídle. Když už ho potřebujeme, uděláme si ho dobré a zdravé. Ale umím si předsdtavit i úplně jiné činnosti místo vaření a jezení 🙂

  11. Zobrazit všech 26 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekStaročeská postní jídla
Další článekPickles z červené řepy