Jak jsme s Helčou masopustily

Měly jsme plán

Už nějaký čas vymýšlíme jarní očistný program, který se za pár dní rozjede. Bylo potřeba si na to sednout a některé věci dodělat společně. Protože já bydlím na Sázavě a Helča v Praze, řešíme to většinou po telefonu. Teď se ale naskytla skvělá příležitost být spolu osobně. Naši muži vzali starší děti a vyrazili na Apaluchu (rozuměj akci “tátové a děti, žádné  mámy”). S mladšími dětmi (kojenec Lukášek a batole Karolínka) jsme si daly 4 dny na to, abychom projekt dotáhly a vyšperkovaly. Zdálo se, že to bude snadné. Už jsme zvyklé, že se dvěma dětmi nic nestíháme, tak jsme předpokládaly pohodu, klídek a mnoho volných hodin pro práci s jedním dítětem pro každou. Plán byl jasný.

Realita byla jiná

Jenže ejhle. Lukášek spí dopoledne a odpoledne, zatímco Karolínka přes den prakticky nespí a vyžaduje chodit povenku nebo hrát si na hřišti. Každé dítě mělo jiný režim. A tak se stávalo, že Helča uspala Lukáška, sedla k počítači a pustila se do práce. Potřebné věci se mnou konzultovala po telefonu, zatímco jsem houpala Káju na houpačce někde v Parku.  Večer jsem zase já uložila Karolínku do postele, ale Lukášek měl pařící náladu. Helča musela s kočárkem ven.  Takže u počítače jsem seděla já a ona si pod lampou na kus papírku psala poznámky, aby nezapomněla myšlenku. Potkaly jsme se u společné práce až kolem desáté večer a jak jsme začaly, nemohly jsme přestat. Končily jsme tu v jednu, tu ve dvě, pak jsme nemohly pro samé nadšení usnout. Dětičkám to bylo samozřejmě úplně jedno. Kája prostě vstává s rozbřeskem a dožaduje se snídaně. Lukášek se v noci kojí.

Přijela jsem s pytlem obilí

Abyste měli ucelenou představu, musím vám napsat, s čím jsem k Helče jela. Protože na mě jaro už leze delší dobu a mám potřebu si v sobě uklidit, chystala jsem se hezky od 15.2. na půst. V sobotu měl být úplněk, tak jsem si naplánovala, že celý den “pojedu” v rozvařeném ječmeni a zelenině. Když jsem se s Helčou domlouvala, co mám přivézt, rovnou jsem hlásila: “Hele, vařit moc nebudeme, budeme pracovat, já si dám stejně půst. Beru pytel obilí a jedu.” Jenže Helča měla připravený zdravý hruškový páj a jasnou přestavu, jak si to spolu v Praze užijeme. Vzdychla tedy něco v tomto duchu do telefonu jako něžnou výčitku a já řekla, že prostě potřebuju vyčistit a vyrazila za ní. 

Do úplňku času dost

Jakmile jsem odbavily děti a tatínky, vrhly jsme se do práce. Byla středa odpoledne. Helča mi nabídla koláč a já s pocitem, že je teprve středa a do sobotního úplňku je času dost, rozhodně neodmítla. A hned jsem si přidala. Mě ho doma nikdo neupeče :-) Ve čtvrtek přes poledne jsme měly každá jinde rande s kamarádkami. Já skončila v asijské restauraci a zcela vzorně si nedala s holkama ani kafe, ani dezert. Nikterak jsem netrpěla, v jejich kávě a dezertu jsem viděla jen mléko, cukr a fujtajblíky, nebylo co závidět. Celé odpoledne jsem strávila s Kájou v parku a na hřišti. Byly jsme s přestávkou na oběd venku 6 hodin. To se jí to bude večer spát. To se to bude pracovat, malovala jsem si v duchu. Večer jsme opět pracovaly, až s z nás kouřilo. Podmínky by stály za fotku. Děti nechtěly spát. Po mnoha marných pokusech jsme skončily v kuchyni u rozdělané práce, obě v ruce svoje mladší dítko, druhou rukou jsme psala každý na svém počítači. Lukášek u prsa, Kája ručičku v mém výstřihu a občas nám přiťukly něco do klávesnice. Myslela jsem, že Kája bude po 6 hodinách venku vyvětraná a spát jako dudek. Kdepak!

Valentýn ve třech

V pátek jsme šly spolu s Helčou a kamarádkou Marcelou na oběd do nejlepší restaurace, co se jídla týče, v Praze. Daly jsme si mimořádné dobré jídlo v Nine Star Ki, samozřejmě naprosto zdravé, podle našich zásad. A když už byl ten Valentýn, daly jsme si dezert (samozřejmě bez cukru) a špaldovou kávu. A jak jsme se tak veselily, dostaly jsme chuť ještě na druhý. V lednici byly poslední tři, tak jsme si je všechny objednaly. Přeci to tam nenecháme zkazit, že? Na omluvu mohu říct jen, že jsme byly totálně zničené po dvou nocích, kdy jsme naspaly dvě tři hodinky. Navíc jsme do města vyrazily s kočárky a několikrát přestupovaly z metra na tramvaj. Já zvyklá nosit děti v šátku nebo manduce…ani jsem na schodech neuměla s kočárkem manévrovat. Byly to zkrátka nervy a odměnou měla být spinkající Kája v kočárku a oběd zcela v klidu vsedě u stolu s příborem v ruce. Matky vědí, o čem teď mluvím :-) Plán tak úplně nevyšel. Karolínce stačila k odpočinku obvyklá půlhodinka, takže nespala už při příchodu do restaurace. Lukášek se probral vzápětí a Marcelina Julinka se také vyspala cestou. Všechny tři děti byly vzhůru a slavnostní oběd třech kamarádek, které se takhle sejdou jednou za rok, si chtěly užít také. Ale shodly jsme se jednoznačně, že ty naše děti jsou prostě mnohem klidnější než jiné. A ještě klidnější než ty naše prvorozené, které jsou na JJ stravě až po narození nikoli už prenatálně. Karolínka dostala doma připravené jídlo a než snědla 0,7 litru (vážně) obsahu termosky, stihla jsem oběd. Na dezert koukala se záluskem, ale jsem máma připravená a měla jsem s sebou její nejmilejší mslání – mandle a rozinky. Takže byl klid – ona zobala a já mlsala. Zdravě samozřejmě. Žádný cukr, vejce, mléko, smetana apod.Lukášek se spokojil s prsem, takže Helča si jídlo obouruč moc neužila, ale stejně to byl pro ni kulinářský zážitek. Marcelina Julinka jako nejstarší si hezky hrála a pohybovala se pořád v bezpečné vzdálenosti kolem nás a nikterak nerušila. Takže nakonec bezva.

Místo půstu masopust

Myslela jsem, že tím můj masopust – tedy oslava konce zimy – končí a zítra si dám ten půst o perličkovém ječmeni. Jenže v noci jsme se dopovaly sušenkami ze zdravé výživy, abychom neusnuly nad prací, když konečně obě děti spaly. Moc jsme toho nesnědly, bylo to bez cukru atd., ale dobře mi z toho ráno nebylo a měla jsem nepříjemné sny. No holt jíst na noc se nemá, že. V sobotu Helča chtěla vyzkoušet nějaký nový recept, co vymyslela. Byla to lahoda, dokonalá náhražka za smetanové omáčky k těstovinám. Zapomněla jsem na úplněk a nacpala se s ní tolik, že už jsme ani nepotřebovaly vařit večeři. Nakonec jsem ji uvařila, protože jsem měla strach, že až to strávíme, budeme hladové a unavené a budeme zase hledat nějaké nesmysly, a to jsem nechtěla. Před večeří jsme si na zažívání daly umebošku a Kája, jak viděla, že máme něco v puse, chtěla taky. Nedala pokoj a stále volala “Mojeee, takyyyy!” až jsme ji daly kousíček do pusinky, aby dala pokoj. Myslíte, že ty moje pažravé holčičky něco nerady? Kdepak, olízla se, zamyslela a začala žádat: “Jetěěě!” Nevím, kolik by jich snědla, kdybychom ji nechaly. Miluje kvašenou zeleninu, tak ji asi kyselá chuť nepřekvapila. 

Ráno Helče Lukáše spal, zatímco Kája byla vzhůru zase už od šesti. Nedala se přesvědčit, že maminka ponocovala, tak jsme šly do kuchyně vařit polévku. Čekala jsem na Helču a pomalu začala mít hlad. Konečně prázdno v břiše. Ale po včerejším nášupu a pátečním mlsání to byl takový ten divný hlad, který skoro bolí. Dala jsem si polévku a měla pocit, že bych ještě jedla. Už byl pomalu čas vařit oběd, když přijel Helči muž. S vánočkou. Chyba. Za poslední 4 dny jsem naspala asi 10 hodin, jedla pozdě večer, všechno špatně. Došlo i na vánočku! Helča mi s ní pomohla a její manžel se nestačil divit, kam se mu ztrácí :-)

Tak to byl náš masopust. Slavily jsme prací i jídlem, připravovaly jarní očistnou kúru a měly chuť si dát půst už v neděli po Valentýnu. Aspoň jsme si znovu vyzkoušely to, o čem jsme zrovna psaly poznámky do programu. Jídlo pozdě večer, přejídání, pečivo… skutečně není o co stát. A to jsme se nepustily do žádného zvěrstva. Neumím si představit, jak by mi bylo a co by se mi zdálo, kdybychom si daly třeba zmrzlinu, chipsy nebo něco podobného. 

V neděli jsem už nevečeřela a místo jídla hnala na jógu. Dala jsem si závazek, že můj jarní program bude o pravidelném cvičení a to se mi zatím daří plnit. Přišla jsem tam sice o pět minut později, ale odcházela opět napravená, vyčištěná, odpočatá a naladěná na pěkný jarní očistný půsteček :-)