Mé druhé těhotenství – 3.měsíc

Rozdíly mezi první a druhým těhotenstvím

První dva měsíce těhotenství se od sebe tenkrát a teď zase tak dramaticky nelišily. Ale v tom třetím už je rozdíl markantní. A protože mám stejné podmínky (partner, bydlení, pracovní tempo, sport, práce s energiemi, práce s myšlenkami,….) a změnilo se už jen to jídlo, nedá se než říct, že to hraje obří roli. 

Je listopad 2011. Už koncem října jsem najela opět na naši stravu, díky umeboškám jsem si dala do pořádku nejistý žaludek a bez potíží baštím třikrát denně teplou zeleninu, vařené obilí, luštěninu, kvašenou zeleninu, olejnatá semena,…zkrátka všechno jak má být. Však taky váha na konci třetího měsíce stále ukazuje 57 kg, takže vlastně žádná změna. Pořád jsem na své výchozí váze.

Díky dobrému jídlu jsem zase dostala dostatek energie a jsem neskutečně aktivní. Dál děláme s mužem kurzy pro obchodníky, s Helčou vedeme kurzy zdravého vaření a samy se jdeme vzdělávat po večerech na kurz k Honzovi do Mladé Boleslavi do Gáji. Jak jsem si libovala, že chodím dřív spát, tak už zase trochu ponocuju, ale stejně se ráno budím v 7 a už se mi nechce spát, jsem čilá a mám chuť něco dělat. Chodím dál ráno cvičit, odpoledne pracuji nebo jsem s Markétkou, když není ve školce, večer zase pracuji.

Ke gynekologovi si jedu pro výsledky krve a na ultrazvuk v prvním trimestru. Všechno je v naprostém pořádku, plodová voda se vůbec neřeší. Mám špatný pocit z ultrazvuku, ale aspoň viděl mimčo můj muž, který mě jinak jako těhotnou vůbec nevnímá. Není to na mě vůbec poznat, nestěžuji si na nic a doma i v práci všechno funguje jako doposud. Tak teď vypadal, že už to začíná víc vnímat :-) Nemůžu se na něj moc zlobit, sama si moc těhotná nepřipadám. Mám jen takovou ještě většíradost ze života a těším se, že na jaře budeme mít přírůstek.

V prvním těhotenství jsem měla všechny příznaky

Když jsem čekala své první dítě, ve třetím měsíci už jsem tuze dobře věděla, že jsem těhotná. Psal se říjen 2008 a já měla úplně všechny “příznaky”. Narostla mi obrovská prsa, takže jsem musela do obchodu pro větší spodní prádlo. Navíc prsa byla bolestivá, skoro mi překážela. Rozhodně se na ně nesmělo sahat :-) Na záchod jsem běhala jak koroptvička ve dne v noci. Myslela jsem, že časté močení je potíž spíše v pokročilém těhotenství, když už miminko na močový měchýř tlačí, ale já běhala ve třetím měsíci dvakrát třikrát i v noci! Pořád mě tak nějak divně pobolíval podbřišek a začala se mi příšerně motat hlava při zvednutí z postele či podřepu. Vždycky jsem měla tlak spíš nižší a nebylo mi příjemné se po delší době zvednout. Ale tohle bylo mnohem horší, chvíli vždycky trvalo než jsem chytla balanc a zaostřila zrak. Také se přidaly migrény. Občas mě tak třeskutě chytla hlava, že jsem strávila půl dne v posteli. Odjakživa jsem nerada prášky, teď jsem měla o důvod víc – chtěla jsem zdravé dítě a taky sebe (přece si nebudu zatěžovat játra a ledviny chemií, když i tak dostanou těhotenstvím záhul). Jenže mi nic nepomáhalo. Ani jóga, dechová cvičení, mačkání akupresurních bodů,…trpěla jsem a bylo mi děsně. No jako při migréně. Jak mě posledních pár let bolela záda, tak teď to bylo zas o kus horší. Chtěla jsem jít na masáž, ale nechtěli mě vzít, že až od 4.měsíce. Ach jo, tak mě doma masíruje manžel skoro denně, jinak nemůžu bolestí ani usnout. Spí se mi hůř, nejde ležet na břiše, na zádech mě bolí záda, tak se převaluji celé noci z boku na bok a prokládám to odchody na malou. Vždycky jsem ráno lezla z postele zničená, tak teď tedy tuplem lezu po čtyřech, protože jsem velkou část noci vzhůru.

Ve třetím měsíci mě gynekolog uznal za těhotnou

Před těmi víc jak třemi lety začalo i pořádné obíhání lékařů. Můj gynekolog mě ve třetím měsíci uznal za těhotnou. Do té doby jsem z něj nemohla vyrazit ani foto z ultrazvuku, vymlouval se, že je pověrčivý a kdesi cosi a ať ještě počkám, že přeci já jsem trochu jiný případ….Chtěla jsem potěšit obrázkem manžela i rodiče, tak jsem ho nakonec umluvila, ale bylo vidět, že se se mnou o reálném těhotenství vůbec ještě nechce bavit. Ve 13. týdnu jsem konečně nafasovala těhotenskou průkazku. Legrační bylo, že tehdy bylo potřeba se v nějaké porodnici zaregistrovat, aby před porodem bylo kam chodit a prohlídky a nakonec i kde bez řečí rodit. Bez těhotenské průkazky se ale nešlo v porodnici zaregistrovat a někde mi řekli, že tam musím být už ve 12. týdnu, aby mě vůbec “vzali”. Tak jsem konečně měla “důkaz”  a mohla jít do boje o porodnici. K průkazce jsem dostala řadu pokynů, koho všeho mám navštívit. Krom běžných testů, které podstupovaly všechny těhotné, já začala běhat po nefrologii, hematologii, cévním atd. To všechno pro svou zdravotní minulost, která mého gynekologa děsila a bránila mu radovat se se mnou z těhotenství. Jak se přiznal o pár měsíců později, moc tomu u mě nevěřil…

Jsem zdravá, jsem zdravá

Ke všem těm klasickým těhotenským příznakům přibyla drobnůstka, kterou jsem vůbec nedokázala dešifrovat – začal mi pocukávat pravý palec. Jen tak sem tam, někdy večer, někdy ráno. Zcela nekontrolovatelně mi několik minut poskakoval, jako když máte tik v oku, ale já ho měla  v palci pravé ruky.  To bylo to nejmenší, spíš byla legrace, jak zcela nekontrolovatelně se mi to dělo a nešlo to vypnout. Protože jsem odjakživa řešila své zdravotní potíže co nejpřírodněji a tedy alternativní medicínou, nenechala jsem nic náhodě a stavila si i u svého čínského lékaře. Ten mi poradil nějaké byliny na posílení ledvin, palci se zasmál, prý máme horší věci na řešení. Věděla jsem, že budu muset sama hodně pracovat na tom, abych byla zdravá. A tak jsem s větou “Jsem zdravá a jsem těhotná, všechno je v pořádku” vstávala i usínala, mlela jsem si ji v duchu celý den. K tomu jsem si hlídala vitamíny v jídle a sportovala. Abych byla fit a miminko mělo to nejlepší, najela jsem ještě více na ovoce a zeleninu (jestli se to v mém případě vůbec ještě dalo?), začala doma odšťavňovat ovoce a cpala se jogurty a musli, v jídelníčku byla často bramborová kaše se zapečenou zeleninou (se sýrem samozřejmě) atd. Ovšem musím každé 2 hodiny něco slupnout, jinak je mi zle, mám vlčí hlad a jsem velmi nevrlá. Jak je ostatně vidět na fotce z výletu, kde jsme se trochu zdrželi a místo oběda bylo jen jablko. Chtěla jsem hlady vraždit.  Váha se nějak dramaticky neměnila, na konci třetího měsíce jsem vážila 63,5 kg, takže jsem byla spokojená, že budu štíhlá těhulka a že to mám pod kontrolou. Od začátku jsem přibrala 3,5 kg a to odpovídá tabulkám, takže jsem v klidu. Pořád jsem cvičila, jen místo klasické jógy a pilates jsem začala chodit na těhotenské lekce. Dál jsem chodila do fitka, běhat atd.

Co s odběry plodové vody

Můj gynekolog naprosto předpokládal, že vzhledem k věku (bylo mi tehdy 31) a zdravotní anamnéze, budu muset na testy plodové vody. Riziko stejných vrozených vad se mu zdálo příliš vysoké. Už tehdy jsem byla rozhodnutá, že nechám výsledek na přírodě a co se má stát, to se stane.  Na plodovou vodu, že nepůjdu a řešit případné přerušení těhotenství že nebudu. Před poslední návštěvou, když jsem si šla pro výsledky krve, jsem tedy trénovala nahlas vhodnou větu, kterou toto vyšetření odmítnu.  Obří kámen mi spadl ze srdce, když jsem se dozvěděla, že výsledky jsou natolik dobré, že nikam nemusím. Spolkla jsem své naučené odmítnutí a v duchu jásala a děkovala.

S ničím jsem se netajila

Že jsem těhotná jsem řekla všem kamarádkám a příbuzným hned, jak jsem to sama zjistila. Měla jsem z toho takovou radost (vždyť jsem vyrůstala v tom, že děti mít nemůžu), že jsem to nemohla tajit a na něco čekat. Byla jsem si celkem dost vnitřně jistá, že všechno bude v pořádku. Ale kdyby náhodou nebylo, říkala jsem si, že je lepší, když mí přátelé a rodiče budou vědět, proč jsem smutná, než to všechno tajit a pak dělat, že je všechno v pořádku. Takže touhle dobou už to všichni věděli. Nehlásila jsem to jen obchodním partnerům, protože tam bych si tím nikterak nepomohla. Viděla jsem v praxi mockrát, jak přestali brát vážně nastávající maminky. Ne ve zlém, spíš podvědomě tušili, že za nedlouho už tahle paní bude mít jiné starosti než se starat o jejich byznys. A podle toho se k ní taky chovali. Bohužel. Takže jsem zarytě mlčela a rostoucí břicho a mizející boky jsem na jednáních maskovala adekvátním oblečením. Jinak to poznat ještě nebylo.

Hledání porodnice

Přípravu na miminko jsme brali doma vážně. Už jsme se byli podívat na porodnici v Neratovicích. Hledala jsem vhodnou kombinaci alternativního porodu a dostatečné péče. Můj doktor mě jasně odkázal na Motol, který mám jednak 5 minut autem od bytu, jednak tam (a to především) mají péči pro takové případy, jako jsem já :-) Já ale v Motole byla na odběrech na hematologii a nefrologii, do patra s porodnicí jsem se zašla jen podívat a úplně mi to stačilo. Chtěla jsem své dítě přivést na svět co nejlepším možným klidným způsobem a v co nejhezčím prostředí. Tady ze zdí čněl strach, stres a úzkost. Ne, Motol ne!