Reportáž z Hostiny v Sázavě

Úžasná příležitost

Na sobotu jsem se nesmírně těšila. S Vladimírem jsem natočila rozhovor pro Jíme Jinak již před dvěma lety. Byl o životě, o smrti, o těžké cukrovce, o rakovině, o lásce, o ženách, o mužích, o sexu, o duši, o energii, o světle…Byla jsem vděčná za to, že si našel ve svém nabytém diáři čas na natáčení. Bála jsem se mu totiž původně vůbec zavolat.

Není to jen o jídle

Od té doby jsem toužila zprostředkovat to poselství všem, kteří vehementně řeší jídlo nebo nějakou nemoc a to podstatné jim uniká – život. Říkám to pořád, že to není jen o jídle. Ale ode mě to málokdo chce slyšet. Všichni chtějí recepty a praktické rady do kuchyně :-). A tak jsem si snila o tom, jaké by to bylo udělat besedu s Vladimírem, který to umí podat tak, že to pochopí i ti nejzatvrzelejší odpůrci života plně soustředění na to dělat všechno stoprocentně. Pak jsem si všimla, že Vladimír dělá Hostiny s Jardou Duškem. No, to je přesně ono! Osobní setkání, to je to, co bych chtěla našim čtenářům umožnit. A tak jsem sebrala odvahu a zavolala znovu. A když to celé hodně zkrátím, tak výsledek byla včerejší Hostina na Sázavě. Můj velký sen se splnil! A někteří z vás byli při tom.

Reportáž z místa činu

Krásnější počasí jsme si ani nemohli přát. Byl nádherný sluneční den a já s Romanem byla od rána na Františku. Ladili jsme ozvučení, řešili občerstvení a těšili se na odpoledne. Pro členy Klubu Jíme Jinak jsme připravili rezervaci v prvních řadách. Od Paní Dýně jsme pro každého Klubáka objednali pralinky bez cukru a dostali je od ní v krásném balení. Všichni, kdo si objednali lístek předem, měli rezervaci v dalších řadách. Byli jsme připravení. Skláři dodělávají poslední výrobky. Odpoledne se začali scházet první návštěvníci. Potkali jsme mnoho známých tváří a představili se nám ti, kdo se běžně skrývají za nějakým nickem v komentářích.

Helča seděla u vchodu a odškrtávala v seznamu hostů všechny příchozí. Klubákům dávala dáreček. Roman ladil mikrofony a já chystala občerstvení pro Vladimíra. Všechno připraveno, Vladimír přijel, mohli jsme začít.

Vypekla nás pec

Sotva jsme začali, zazlobila nás technika. Předem nastavené mikrofony nebyly slyšet, za to byla slyšet sklářská huť za mými a Vladimírovými zády. Ta nám dala! Zvukově jsme ji nakonec udolali s pomocí jiného mikrofonu. Ale ta výheň! Ta nás rozpálila do ruda, jak můžete vidět na společné fotce. A teď už krátce o akci.

Otázky pro Vladimíra

Měla jsem připravené dotazy od Klubáků a čtenářů. Roztřídila jsem je podle četnosti do několika skupin a začala je  Vladimírovi pokládat. Když jsem pokládala třetí, už jsem tušila, co mi odpoví. Bylo to jasné. Ať jsem se ptala vaším jménem na cokoli, vždycky jsme se dostali k tomu, že to není Vladimír, kdo léčí, že se každý musí uzdravit vlastní silou, musí začít myslet na život, na zdraví. Ne na nemoc a na to, že mu je zle nebo že dokonce umírá (podle lékařů). Vladimír se zmínil, že rakovina se dá vyléčit za 40 hodin. Ale chce to od dotyčného pořádné nasazení. 

Co mají jíst nemocní s rakovinou?

Samozřejmě jsem položila vaše dotazy ohledně jídla. Co mají jíst nemocní, co ti, kdo už jsou poslání domů zemřít? Vladimír opět vysvětlil, že v jídle dostaneme jen tolik energie, kolik do ní dáme. Že jde o naši vůli k životu víc než o to, co sníme.

Co se vztahem, který je příčinou nemoci?

Položila jsem mu i otázku, kterou v různé formě zaslalo několik žen. Je potřeba ukončit vztah, který nefunguje nebo je dokonce příčinou vážné nemoci? Nebo se uzdravit a pak odejít? Vladimír nezaváhal ani na minutu. Přeci je potřeba udělat obojí najednou – vyřešit vztah a uzdravit se.

Jaká je prevence rakoviny?

Padla také otázka, co mohou zdraví lidé dělat preventivně, aby se jim nemoci jako rakovina vyhnuly.

Jsou nemoci, které se dají chytit, nebo je to všechno v hlavě?

Dotkli jsme se také otázky, zda jsou nemoci, které se dají “chytit” nebo je to všechno v hlavě včetně virových infekcí. Došli jsme až k početí.

Jak léčit degenerativní onemocnění?

Některé z vás zajímalo, zda Vladimír má radu i pro ty, kterým buňky v těle ubývají (na rozdíl od rychle se množících rakovinných buněk), jako je tomu u degenerativních onemocnění, třeba když ubývají buňky oční sítnice a člověk přestává vidět. Měl a mluvil dlouho. Všechno je řešitelné, všechno je léčitelné.

Léčit dítě nebo rodiče?

Protože je mezi vámi mnoho rodičů, přišlo i mnoho dotazů, zda léčit dítě nebo je potřeba pracovat s rodiči. Jako vždy, u malých dětí, i podle Vladimíra, padá hlavní práce na nás, matky. V souvislosti s tímto tématem jsme se dostali i k tématu leukémie. Proč vlastně vzniká, jaké jsou emoční příčiny. Nesmírně zajímavé odpovědi, ani to nedokážu převyprávět, i když jsem porozuměla.

Zkušenosti s lékaři

Pro všechny jistě byly zajímavé zkušenosti z Motola, kam Vladimír docházel pomáhat Klárce Svobodové a později i dalším dětem. Překvapením pro mnohé bylo, že s lékaři spolupracoval tam i na svých konzultacích. Je obecně známo, že lékaři sami nechtějí podstupovat chemoterapie a ozařování a hledají alternativy právě u takových lidí jako je Vladimír.

Příklady z publika

Přihlásily se i tři ruce v publiku. První byl pán, který chtěl vehementně řešit, co má dělat, když si koupí tričko za 300 Kč a ono ho pálí po těle. Doteď nevím, zda to myslel vážně nebo byl opilý, ale nedali jsme mu moc prostoru.

Hledám příčinu své nemoci

Ten bylo potřeba pro krásnou mladou Alenu, která na besedu přijela týden po operaci a která se léčí právě z onkologického onemocnění. Také se přihlásila s dotazem. Chtěla odpověď na otázku, proč jí rakovina potkala. Myslím, že celý sál byl s ní a přál jí zdraví, když jí Vladimír vysvětloval, že se nemá babrat v minulosti ale začít žít. Měla vedle sebe skvělou kamarádku, která už má onkologickou zkušenost za sebou a měla dost odvahy, aby si vzala mikrofon a o svoje zkušenosti se podělila.

Jak mohu zachránit svoji ženu?

Třetí dotaz pokládal nešťastný mladý muž, který měl vedle sebe zhroucenou mladou ženu s rakovinou prsu, matku jejich dětí. Byla bledá, nezvedla oči za celou dobu, co na ní Vladimír mluvil, vypadala, že se jí nechce žít, zřejmě jí nebylo vůbec dobře a možná ani nechtěla jít na besedu. Její muž očividně chtěl pomoci, nevěděl, co má dělat, chtěl poradit. Vladimír se do toho opřel a dal ženě jasně najevo, že je to ona, kdo musí chtít žít. Mluvil dlouho a zapáleně. Věděl, že je potřeba ji probrat z letargie i za cenu, že ji naštve. Snad se to podařilo a časem se dozvíme o dobrém konci tohoto příběhu.

Po besedě

Vladimír vzal s sebou knížky a všem zájemcům se podepsal. Všichni měli možnost se s ním osobně pozdravit. U Lenky Rojíkové (Paní Dýně) jsme se občerstvili, vyzvedli nákupy a rozešli se.

Děkujeme všem, co se za námi stavili se pozdravit. Děkujeme všem, kteří přišli. A děkujeme Vladimírovi, že si udělal čas, Ireně, že ho přivezla za námi a našla v jejich nabitém diáři termín pro Jíme Jinak.