Kurz, který málem nebyl. A možná právě proto byl tak výjimečný.

Omluva upečená dozlatova

V sobotu ráno jsem vstávala s jediným cílem.
Aby byly placky čerstvé, voňavé a křupavé.
S Peťou jsme mezitím připravily celý kurz jako obvykle. Prostřené stoly, květiny, recepty, suroviny a samozřejmě nápojový koutek.
Kromě bancha čaje, obilné kávy a filtrované vody jsme tentokrát připravily i výluh z bezových květů s citronem a odvar z jablek.
Po všech těch nervových stavech jsem měla chuť připravit účastníkům snad i vlastní lázně.

Když dorazí zachránci kurzu

Právě jsme se stihly převléknout, když začaly přicházet první účastnice.
Přivítaly jsme je a pozvaly dál.
A pak jsem se podívala ke dveřím.
A už se řítila trojice lidí.
V čele Vladislav.
Za ním jeho usměvavá žena Jitka.
A vedle nich jejich kamarádka Patricie.
Naši zachránci.
Přiřítili se jako velká voda, úsměv od ucha k uchu a během několika minut si povídali snad se všemi v místnosti.
V tu chvíli mi definitivně došlo, že ten kurz opravdu bude.
A že bude stát za to.
 Celou anabázi, kdy vypadalo, že kurz nebude jsem popsala v článku Sedm statečných, jeden chybějící a organizátorka na prášky.

Atmosféra, kterou nevymyslíte

Postupně dorazili i ostatní účastníci.
A stalo se něco, co se na našich kurzech děje často, ale stejně mě to nepřestává fascinovat.
Za pět minut to vypadalo, jako bychom se všichni znali několik let.
Smích, povídání, sdílení zkušeností, receptů i životních příběhů.
Právě kvůli tomu lidé na naše kurzy jezdí.
Nejen kvůli receptům.
Ale také proto, že se najednou ocitnou mezi lidmi, kteří mají podobný pohled na jídlo i život.
Nikdo se nediví, že jíte luštěniny několikrát týdně.
Nikdo nekouká podezřele na semínka.
A nikdo vás nepřesvědčuje, že bez párku k večeři se nedá přežít.

Co se kromě čtení taky potkat živě na kurzu vaření?
19. června 2026, od 09:00, Zlín
Rezervovat místo

A pak se stalo něco neuvěřitelného

Během úvodního představování jsem vyprávěla, jak na našich kurzech často vznikají nová přátelství.
Že se občas stane, že se zde potkají lidé ze stejného města nebo dokonce ze stejné vesnice, přestože se předtím nikdy neviděli.
Jen jsem to dořekla a slovo dostala paní Marta.
„Já jsem z Březolup.“
Zpozorněla jsem.
Počkej… odkud?“
„Z Březolup.“
Chvíli jsme na sebe jen koukaly.
„Já jsem taky z Březolup!“
Ukázalo se, že bydlíme přibližně 250 metrů od sebe.
Ve stejné obci.
A nikdy jsme se nepotkaly.
Takže sotva pět minut poté, co jsem ostatním vysvětlovala, jak se na kurzech seznamují lidé z jedné vesnice, stalo se to přímo mně.
To už jsem začínala mít podezření, že tenhle kurz píše nějaký scénárista.

Vařilo se. Smálo se. A zase se jedlo.

Po úvodním povídání jsme rozdali tradiční sladkou tečku, kterou naše odpolední kurzy začínají, a pustili se do vaření.
A pak se stalo něco zvláštního.
Najednou byl večer.
Nevím, kam ten čas zmizel.
Vařili jsme, ochutnávali, povídali si a smáli se.
Tolik smíchu na jednom kurzu si ani nepamatuji.
Jakmile byl hotový zeleninový vývar, rozlili jsme polévku a rozdali i mé omluvné bezlepkové placky.
Naštěstí se ukázalo, že omluva chutná velmi dobře.
Placky zmizely rychlostí, která mě ujistila, že je jejich příprava byla správné rozhodnutí.
A stejně úspěšně dopadla i polévka.

Nikomu se nechtělo domů

Jedno jídlo střídalo druhé.
Společně jsme jedli, povídali si a užívali si každý okamžik.
Atmosféra byla po celý kurz neuvěřitelně příjemná.
Taková ta vzácná kombinace pohody, humoru a pocitu, že jste mezi svými.
Pak jsme se podívali na hodiny.
Kurz měl skončit ve 20:00.
Bylo půl deváté.
A nikdo neodcházel.
Všichni stáli ve skupinkách, povídali si a loučení nebralo konce.
Přesně ten typ situace, kdy se rozloučíte, pak si ještě dvacet minut povídáte u dveří a nakonec se rozloučíte znovu.

Na tenhle kurz nezapomeneme

Když jsme za sebou večer zavřely dveře, uvědomila jsem si jednu věc.
Tohle byl kurz, který skoro nebyl.
Kurz, kvůli kterému jsem měla o pár šedivých vlasů navíc.
Kurz, který zachraňoval Vladislav.
Kurz, kde jsem potkala sousedku, o které jsem celé roky nevěděla.
Kurz, kde se sešla parta lidí, která si sedla snad během prvních pěti minut.
Nevím, čím to bylo.
Možná všemi těmi zmatky předem.
Možná lidmi, kteří se ten den sešli.
A možná prostě tím, že některé věci musí chvíli zlobit, aby pak dopadly přesně tak, jak mají.
Jedno ale vím jistě.
Na tenhle kurz budeme vzpomínat ještě hodně dlouho.