Děti se nemusí učit dospívat – 2. díl

Jako sílí naše tělo, rostou naše schopnosti

V prvním dílu jsme si řekli, že i moderní věda, a hlavně oblast neurologie, přichází se zjištěním, jež vývojová psychologie tvrdí již desítky let. Růst je přirozenou schopností nás lidí. Ale netýká se pouze toho tělesného. Psychický růst je stejně tak součástí přirozeného vývoje, jako roste a sílí naše tělo. Americké studie dokonce potvrdily, že ke zrání do plného lidského potenciálu není zapotřebí škola, jelikož děti z domácího vzdělávání prokazovaly vyšší úroveň zralosti. Představili jsme si tři stromy – jabloň, hrušku a švestku, jakožto tři oblasti našeho přirozeného vývoje. Jabloň už nám vyrostla, dnes nás v zahrádce čeká hruška se švestkou.

Slzy jako prostor k pochopení

Hruška představuje druhý pilíř našeho růstu a tím je adaptace. Tento proces pohání lidskou přizpůsobivost. Dochází při něm k hlubokému vnitřnímu uvědomění. V tomto druhu zrání jde o to, co se děje, jakmile se dítě setkává s něčím, co nemůže změnit. V našem světě je toho opravdu hodně, co přispívá k obyčejné dětské frustraci. Co si budeme povídat, svět není zařízený pro malé děti. Židle jsou moc velké, vypínače příliš vysoko, města jsou plná aut a jiných hrozících nebezpečí, a tak se dítě denně setkává s věcmi, které ho frustrují. Když energie jde tak, jak bylo přírodou zamýšleno, dochází k pocitu marnosti. A právě marnost je naším klíčem! Z emocionálního a fyziologického hlediska se automatický nervový systém posouvá od snahy uvést věci do chodu k uvolnění. Výsledkem je rostoucí odolnost a přizpůsobivost.
Co si pod tím můžete představit? Děti přirozeně pláčou, jakmile se setkávají s překážkou, kterou nejsou schopné zdolat. Jakmile pustí své slzy, tak projdou velkou proměnou. Zapláčou si a jdou dál! Mnohdy si musí zaplakat opravdu hodně, než celou situaci zvládnou uchopit. Ale marnost má hluboké transformační účinky. Přizvěme do hry vědce, jelikož jejich poznatky opravdu stojí za to! Vědci přišli s tím, že tyto slzy jsou svým chemickým složením rozdílné oproti slzám třeba z krájení cibule. Uvolňují napětí! Ty stojí za to, co myslíte?

Slzy jsou součástí rodičovství

Dovolte dětem plakat v bezpečném prostoru vašeho přijetí. Ale pozor! Tento proces nestojí na stále (bohužel) uplatňované metodě – vyplakávání, kdy je dítě zavřeno do pokoje do doby, než se uklidní. Jenže je to potřeba právě naopak! Necháte dítě prožívat příval emocí ve své otevřené náruči či blízkosti. S pochopením a láskou. Vzpomeňte si na pocit, kdy si zapláčete u dojemného filmu nebo kdy se vypláčete po traumatické události. Jaký pocit uvolnění a pochopení přichází. Děti potřebují cítit smutek z věcí, které nemají pod kontrolou.

Umíme míchat své emoce

Pojďme zasadit poslední ze stromů. Švestka uzavírá naše zahradnictví a přináší poslední z procesů zrání – integraci. Počátkem tohoto pilíře je moment, kdy jsme schopni vnitřního konfliktu. To je okamžik, v němž dokážeme cítit lásku a zároveň se zlobit, a to na jednu jedinou osobu! Možná nám to přijde jako samozřejmost, ale věřte tomu, že to je nemalá superschopnost, bez které bychom po světě pobíhali, a buď na sebe řvali a mlátili se nebo se smáli a objímali. Teď opravdu hodně odlehčeně řečeno. Ale říkám si, při pohledu na dnešní společnost, kolik z nás dosáhlo na umění míchat své emoce? Já sama jsem při objevení tohoto pilíře zjistila, jak hluboce jsem zaseklá a potřebuji vyrůst.
Vraťme se zpátky k dětem. Je to právě vnitřní konflikt, který je klíčový k růstu. Teď zbystřete! Až v období mezi 5-7 lety, je dítě schopno cítit dva pocity najednou. V této době tedy začíná mít schopnost míchat své emoce. S pochopením procesu zrání dojdeme k porozumění, jaký tlak klade dnešní doba na rodiče. Snažíme se předhánět s přírodou a nutit naše děti do věcí, na které ještě nejsou zralé. Pokoušíme se je učit něco, co příroda sama zamýšlela a není možné to ve výchovném procesu zvládnout lépe. Pojďme zase důvěřovat naší rodičovské intuici, která dříme v každém z nás.

Kvalita se nedá urychlit

Tak, jako nemůžeme donutit stromy, aby rychleji rostly a poskytly nám kvalitní plody, tak nemůžeme přimět naše děti, aby vyzrály dřív, než mají. Jakmile se o to pokoušíme, ztrácíme zralé plody, které bychom sklízeli, kdybychom nechali věcem volný průběh, jak zamýšlela příroda. Nechci, aby došlo k záměně s volnou výchovou, protože o tom to není. Jde však o to vycítit, kdy je potřeba dítěti pomoci a kdy je náš zásah naopak na škodu. Neberme si chemická hnojiva a neurychlujme růst. Šťavnaté plody můžeme sklízet pouze v momentě, poskytneme-li kvalitní půdu a ty správné podmínky pro růst.