Sázíme podle Anastásie

Informace pro semínko

Kdo jste četl knihu Anastasia nebo sledoval rozhovor s Bobem Carrem o pěstování zeleniny, tak víte, o čem je řeč. V kostce je to tak, že semínko se před zasetím dá do úst, podrží se pod jazykem, dlaně se přitom otočí k nebi a bosá chodidla se dotýkají země, do které se bude sázet. Pak se na ně ještě dýchne. Díky tomuto postupu pak semínko ví, pro koho roste a co dotyčný potřebuje. Nedělá se to se všemi semínky, stačí jich takto “informovat” pár, ony si pak informaci mezi s sebou předají.

Je mi jasné, že pár lidí už teď leží smíchy pod stolem a že v jejich očích se měním z trochu alternativní matky na totální ezoterickou magorku. Ale kdo vyzkoušel, ví své. I u nás je to několikaletý vývoj. Jako se vším. Když jsem před lety Romanovi četla o Anastasii a jejímu přístupu k výchově dítěte v lese, bylo to na něj taky moc. Dneska je to naše oddychové povídání do auta na dlouhé cesty a ničemu se už nedivíme, některé ty věci i žijeme. A tak jsme chtěli aktivovat pomocí slin a zemských i vesmírných energií semínka naší zeleniny.

Kila semínek

Jenže, když jsme vloni jsme prvně osívali naše nové políčko, bylo málo času. Všechny polní práce se neskutečně zpozdily a my vysévali až na konci května. Děěěsně pozdě pro semínka a totálně pozdě na to, abychom je dávali do úst. Když jsem viděla ta kila semínek, co Roman nakoupil, bylo jasné, že budeme rádi, když je do večera dostaneme do země.

Vloni se tedy vkládání semínek do úst nekonalo. Trochu mě to mrzelo, ale byla jsem ráda, že jsme se k pěstování vůbec dostali. Koupila jsem si ještě pár semínek v květinářství, co jsem si chtěla zasadit do vyvýšených záhonů na zahradě u domu. Ta bych sice bývala byla stihla dát do pusy, ale když jsem viděla ty barvy, došlo mi, že to není stejné jako čistá bio semínka, co jsme seli na pole, a rychle mě ten plán přešel.

Šišlálkové na poli

Když jsme se vydali na políčko letos, nechtěla jsem si nechat svoji šanci uniknout. Vzala jsem misku fazole, co se nám urodily vloni, a jala se je dávat po třech do úst a do země. S ohledem na počasí jsem neměla odvahu se zout. Foukal studený vítr a začínalo mírně pršet. Nejsem z cukru, řekla jsem si a pravila jsem Romanovi: “Nehapomen si dat pah semineh tahy do pusy.” Chvíli na mě zmateně koukal, ale pak pochopil a přidal se. Přiběhly i naše holky a protože o aktivaci semínek vědí, bez váhání se přidaly. A protože mají potřebu neustále mluvit, ozývalo se z našeho políčka šišlavé žvatlaní. Kdyby nás někdo pozoroval, nejspíš by vůbec nechápal, zda sejeme nebo se cpeme semínky. Společnými silami jsme vpravili do země misku fazolí a chystali se na další semínka, když nás z pole vyhnal déšť. Nejsme z cukru, ale co je moc, to je moc. A mě už vážně byla zima. Šla jsem domů první. Sice co jím jinak jsem mnohem odolnější na nějaké nachlazení, ale proč to pokoušet, že. Takže pokračování zase příště. Ale mám radost, že prvních pár semínek už ví, pro koho rostou. Pro nás na míru.