Tak už to na mě přišlo

Děti nejsou doma, pojedeme na výlet

Udělalo se hezky, sluníčko svítilo a nebýt toho větru, málem jsme se pustili do práce na zahradě. Ale nešlo to. Ne že by nebylo co dělat, ale bydlíme na kopci a vítr, který nám poslední dvě noci nedal spát jak bouřil a hučel, nepřestal foukat ani přes den. Na zahradě to nepůjde, usoudila jsem už cestou na kompost, kdy jsem málem uletěla i s kyblíčkem plným šlupek, co nedávám do vývaru. Ty cibulové se rozletěly do všech stran. Pojedeme na výlet! Děti jsou u babičky a my pořád jen pracujeme. Roman bourá zeď, aby vytvořil dveře a staví příčku v pokojíčku. Z jednoho budou dva. Největší přání naší starší dcery bylo vyslyšeno coby její vánoční dárek.
A tak mám co uklízet, třídit a rozdávat. Díky Podzimnímu detoxu mám systém i motivaci od ostatních, kteří sdílí své úklidové úspěchy. Ale pracovat, když děti nejsou doma? Chyba! Je potřeba si odpočinout, užít si chvíli jen ve dvou, je neděle a to se přeci nedělá.
Roman hned věděl, která bije, když viděl, s jakým výrazem se vracím ráno do kuchyně od kompostu, a navrhl procházku v mém oblíbeném lese. Miluju procházky, miluju les a stromy. Hurá! Zdálo se, že vítr fučí jen u nás a v údolí je klid. Ale pak jsme cestou potkali pár ulámaných stromů a rychle to přehodnotili. Pojedeme do Kutné Hory. Je tam krásně, projdeme se, najíme se a snad nám z Barbory nespadne nic na hlavu.

Konečně hospoda

Celou cestu jsem v mobilu hledala, kde se najíme. Jestli mi něco během karantény chybělo, tak to byly paradoxně hospody a kavárny. Sice se nikde nenajíme tak dobře jako doma, ale miluju zimní výlety, které končí posezením v hospůdce, i kdyby to mělo být jen na čaj nebo kafe (a to si většinou do hrníčku ještě strčím svůj čaj nebo pytlík s meltou). A nejlépe, když je tam zatopeno v krbu. Na dotazy veganská a vegatariánská restaurace přicházely pořád stejné nabídky na kutnohorské restaurace, kde v hlavní nabídce jsou klobásy a steaky, případně pizza & pasta. No nic, tak zajedeme do naší oblíbené, kde mívají vždy i něco pro nás. Omrkla jsem dnešní nabídku a bylo rozhodnuto. V nabídce byla zeleninová krémová polévka z pórku a brambor (brambory na výletě neřeším) a tři vegan jídla. To půjde. To, které jsem chtěla objednat nakonec neměli, tak jsme dali to, které se nám zdálo nejvíc nadějné. Jídla byla dost průměrná, ani jsem si je nevyfotila, abych je nasdílela ve FB skupině Jíme Jinak, kam jinak automaticky dávám tipy na jídlo na cestách. Polévka byla fádní, víc bramborová než pórková, a Pad Thai s rýžovými nudlemi a tofu byla hromada nudlí s velkými kostkami tofu. Pár nudliček mrkve a pórku, chilli paprička. Pro mě nesmírně slané a suché jídlo (fakt tam nemohli dát nějakou omáčku, zálivku?), fatální nedostatek zeleniny. Ale neremcala jsem a snědla jen tolik, abych neměla hlad. Zbytek zvládl dorazit Roman. Musela jsem se smát, když jsem si před odchodem odskočila na toalety a po návratu našla Romana u lahve minerálky: “Já mám z toho takovou žízeň!” A pak: “Brr, je to ledový, to mě nenapadlo, že mi to dá z ledničky.” To já už jsou poučená  a objednávám si zásadně horkou vodu nebo čaj. Útrata 500 Kč. Za ty peníze bych doma nadělala celodenní hody pro 5 lidí. Člověk rád posedí, rád utratí, ale kdyby to aspoň bylo fakt dobré, aby si člověk řekl, že to stálo za to. Tohle za to nestálo. No, nestěžuju si, jsem ráda, že jsme si mohli konečně někam vyrazit. Sami dva! Žaludek je plný a může se vyrazit na vzduch.

Ani větev nazmar

Prochodili jsme Kutnou Horu křížem krážem, prozkoumali místa, kde jsme dříve nebyli, prošli naučnou stezku a četli si cedule s informacemi o historii. Dostatečně vyvětraní jsme se vrátili k autu a vyrazili k domovu. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem trochu unavená (dvě noci to tu hučí jak na moři, takže asi trochu spánkový deficit) a nic se mi nechce, ačkoli mám hodně co dělat. Ani ten čerstvý vzduch mě úplně neprobral z podivného útlumu.
Na cestě zpátky ležela na zemi u silnice v naší obci větev z velké borovice, co tam stojí sama na kraji a vítá nás při návratech domů. “Jeee, podívej, ulomila se jí větev!” hned jsem to komentovala, politovala borovici a pomyslela si, že by se to hodilo na zakrytí růží. Nemusela bych živé stromy stříhat, abych získala chvojí, do toho se mi vůbec nechce. Mám to v plánu už tolik dní, stejně jako nadělat adventní věnec na stůl a vánoční věnec na dveře, nějakou tu výzdobu. Ale jak jsou holky pořád po návštěvách (v karanténě si užívají společnost babičky a jiných dětí, které nechodí do školy), tak se mi do toho samotné nechtělo. Dělám to hlavně pro ně a s nimi, navíc ten bince doma vůbec není inspirující pro nějaké tvoření…tak jsem ještě nepořídila ani větvičku. Ještě že jsem alespoň podpořila kamarádku, jejíž maminka nemůže letos s vánočními dekoracemi na trh, jinak bychom neměli ani ten svícínek s červenou svíčkou, co jsme zapálili první adventní neděli.
Pravidelně píšeme každý rok Ježíškovi naše přání. Já mu letos psala, že chci hlavně, aby tu do Vánoc bylo uklizeno a že žádné jiné dárky nepotřebuju. A Ježíšek mi odepsal, že dokud neuklidíme, tak žádné Vánoce nebudou. Ani výzdoba, ani dárky. Takže se rodino snažte, jo? (To jsem tím chtěla jako Ježíšek, co holkám pravidelně odepisuje na jejich dopisy, říct.) “Chceš jí?” zeptal se Roman a přerušil tok mých uklízecích myšlenek. Ochotně mi zacouval k větvi. Byla velikánská, musel mi pomoci ji nalámat a naložit do kufru. Původně jsem ji chtěla nechat v garáži, že by mi to venku odnesl vítr, ale jak zavoněla, naprosto jsem se probrala!

Vánoce jsou tady!

Každý rok mi chvíli trvá, než na mě skočí adventní nálada a jsem ochotná naladit náš domov vánočně. Většinou však stačí jeden adventní konzert, vůně svařáku na náměstí nebo rozsvícení stromečku spojené s vystoupením dětí a příchodem Mikuláše a je to tam. Začnu se těšit, začnu rozjímat, začnu vnímat, že je to speciální čas. Jenže letos nic takového není. Venku je teplo, trhy se nekonají, konzerty zrušeny. Navíc doma probíhá ta rekonstrukce. Nebýt programu, kde se na Vánoce ladíme už od konce října, byla bych letos na Vánoce zcela nepřipravená. Takhle mám dárky a základní věci vyřízené, první cukroví hotové,…ale vůbec mě to nebere za srdce.

Najednou s tou větví tu byly Vánoce. Úplně se mi zhmotnily do sváteční atmosféry jen díky té vůni. Přesně tuhle vůni mám totiž spojenou s Vánocemi u babiček. Jedna měla vždy borovičku jako vánoční stromek (ta, co jsme si ji vloni vzali k nám na dožití) a druhá měla místo stromečku nazdobené větve borovice ve váze a dárky dávala na stůl pod ní.
Rázem zmizela únava a pocit otupělosti a já hodila všechny povinnosti za hlavu. Větvě jsem nastříhala, dala do džbánu s vodou, našla pár ozdob a začala si broukat koledy. Našla jsem i pár dekorací a rozmístila jsem je po kuchyni. Holky se zítra vrací, budou mít radost. Ježíšek bude muset napsat další dopis. Že už se to tu lepší, že už se to rýsuje i s tím úklidem a že teda možná nějaký ten dárek bude, když to takhle půjde dál. Vyfotila jsem si svůj výtvor a nemohla se nabažit radosti, která se po krásném dni vystupňovala do naprostého blaha. Jak málo stačí ke štěstí! Úplně jsem se tetelila blahem a dokonce šla z Romana vymámit svítící kabel, abych mohla svůj výtvor osvítit. Zhasla jsem a potěšila se znovu. Ty budou zítra u večeře zírat!

Bezbřehá radost

Moji dobrou náladu způsobil už sám výlet a posezení v restauraci. Ale teď byla radost tak bezbřehá, že jsem vám o tom musela jít hned napsat. Nevím, jestli mi větší radost udělalo to, že jsem zužitkovala ulomenou větev, že jsem nemusela stříhat v lese chvojí, nebo že mám doma první vánoční dekorace a že mi tu voní borovice. Ale jsem prostě v sedmém nebi.
A nakazila jsem svojí radostí i Romana, který mi v momentě, kdy jsem šla odpovídat na dotazy v Podzimním detoxu a šla vám napsat o naší krásné neděli ve dvou, nachystal večeři. Ale jakou! Nadělal sushi rolky ze zeleniny a uzeného tempehu, které mi před pár dny neprozřetelně slíbil. On totiž umí udělat lepší sushi než já (a nejen sushi, taky palačinnky, miso polévku a spoutu dalších věcí). Nádherně prostřel, zapálil svíčku a já rozsvítila světýlka na borovici. Kam se hrabe jídlo v  restauraci! Za pár kaček jsme si udělali dokonalou sváteční večeři a ještě zbylo na zítřek na svačinu pro holky. Takže radost bude pokračovat u nich. Uvidí tu výzdobu, světýlka a dostanou sushi.

Zítra bude další skvělý den!