Jak se nebát věci pustit

Co hoří nejvíc

Přiznávám na rovinu, že můj problém je v tom, že mám ráda věci pod kontrolou. A jsem celkem perfekcionista. Navíc jsem máma od dětí, takže tím pádem i kuchařka, vyjednávačka, vypravěčka příběhů, mediátorka, ošetřovatelka, švadlena, animátorka, uklízečka, ochránkyně všeho živého v dosahu dvou torpéd, přemožitelka příšer a tak dále, vždyť to znáte. Mým každodenním chlebem je rozhodovat. Většinou pod heslem: “Co hoří nejvíc” :-))

Vzpomínky na prababičku a její babičku

Obě světové války jim odvedly muže od rodin, a tak na nich zůstalo, aby se postaraly. O rodinu, obživu, aby zajistily bezpečí. Aby zastaly mužskou roli. Aby rozhodovaly a vedly. Války díkybohu skončily, ale silné myšlenkové vzorce, které si jako ženy i nadále předáváme z generace na generaci, se s válkami bohužel z našich hlav nevymazaly.
A pak, co si budeme nalhávat, své udělal i feminismus. Jsem přece velká holka a chci o sobě rozhodovat sama! Ale nechat si od muže namasírovat záda, to se zas může feminismus bodnout, to jo :-)
Jak tím životem kráčím, tak mi s přibývajícím věkem stále více dochází, že moje cesta je tak jednoduchá nebo tak složitá, jakou si ji sama dělám. To jen já si život naprosto zbytečně komplikuji a dělám věci těžšími, než jsou.

Nechme hlavu odpočívat

To znamená, že buď rozvíjím svou sebehodnotu a můj život funguje sám a přináší blaho. Nebo to nedělám, pak se honím od pondělí do neděle a výsledek stejně stojí za prd :-)
Ne nadarmo se říká, že nejdůležitější schopností, nezbytnou pro úspěšný a spokojený život, je umění vpustit Vesmír do svého života. Myslím si, že to je právě on, kdo má za úkol se o mě/o nás kompletně starat, řešit všechny situace, plnit záměry, přinášet dostatek a vše, co si přejeme žít a mít. Tak geniálně, jako on, to stejně nikdy nikdo hlavou nevymyslí :-) Dělat to ovšem může jedině tehdy, když mu to umožníme. Když jeho starosti necháme jemu namísto toho, abychom se sami snažili řešit věci po svém.
K tomu je nezbytná důvěra, to je jasné, bez ní to nemusíme ani zkoušet. Její nedostatek nás pak honí a nutí uvažovat způsobem, jako bychom na vše byli sami.

Čím víc toho dnes stihnu, tím víc mi bude život fungovat

Těmito nesmysly se bohužel občas i já mrskám. Zas ta nedůvěra. A jak je známo, ta produkuje zase jen obavy: že něco nestíhám a že mi něco hrozí. A takový život je vlastně nekončícím kolotočem snahy hasit požáry, které se neustále nové a nové objevují, protože je zakládám svými představami. Mými vyhlídkami jsou pak permanentní obavy z toho, co bude.

Přestaňme se honit

Teď už naštěstí vím, že honit se je zoufalství, které nikam nevede, protože není řešením. Nemůže přinést žádnou změnu, protože honbou za něčím se nijak nezměním a tudíž se nezmění ani moje přitažlivost. Když jsme v jednom kole, zůstáváme stejní, proto i náš život bude dál vypadat stejně. Nezmění se vůbec nic a pokud si namlouváme, že si za své honění se zasloužíme žít v klidu a jednou se to změní, odpověď zní: Nezasloužíme, nic jsme nepochopili. A teď fakt nejsem tvrdá :-)

Napojme se na sebe

Pochopit je potřeba především jednoduché životní pravidlo – nejdůležitější je naše vnitřní nastavení, nikoli fyzická aktivita. Aby náš život šlapal jak hodinky, je nutné pěstovat sebevědomí, sebelásku, odvahu, důvěru, upřímnost, spokojenost a další. Tyto vlastnosti zajišťují, že náš život funguje sám a přináší vše, co potřebujeme i chceme. Když je v sobě nemáme, ztrácíme spojení se sebou samými.
A co jsem si všimla za těch pár měsíců s Jíme Jinak, od sebe samé mě odpojuje i konvenční strava, takže Evičky: “Jsme to, co jíme.” nebo pak pro slabší chvíle, kdy se vrací staré chutě: “Nemáš, nesežereš.” mi už dávno (čistě pro jistotu) visí na ledničce! :-) Když se odpojuji od sebe samé, život fungovat přestává a já to musím kompenzovat starostmi a úsilím. Což je vždy jen z nouze ctnost, ale nikdy ne řešení.
Všimli jste si, že někdy zbytečně dlouho lpíme na něčem, co nám už dávno neslouží, respektive víc energie bere, jak dává, že musí kolikrát zasáhnout “osud”, abychom konečně otevřeli oči a pustili to? A teprve až když se ocitneme na úplném dně, až tehdy jsme ochotní se uvolnit a nechat se vést. A jako příjemný bonus nám k tomu vždy přeje “štěstí začátečníka”.

Nebát se zavřít jedny dveře, aby se mohly jiné otevřít

Zažila jsem to v životě už mockrát, takže vím, že to opravdu funguje. A divím se, že si to ještě nenechal někdo patentovat :-)) Ale abych vám dala nějaký příklad. Skončila jsem kdysi dávno v jedné práci, i když byli všichni proti. Jenže já v tom měla jasno, nevěděla jsem ještě, jak to udělám, ale věděla jsem, že půjdu studovat do Prahy. To obnášelo začít fungovat ve městě, kde nikoho neznám, bez střechy nad hlavou, peněz, práce, či alespoň nápadu, jak to během týdne, který jsem na to měla, vše vyřešit. A tak jsem to vše pustila a přitom důvěřovala Vesmíru, že jestli mám v Praze být, že to za mě co nejlépe vymyslí. A tak to taky bylo. V týdnu před odjezdem do Prahy jsem “náhodou” našla skvělé bydlení patnáct minut od školy, v Praze pak okamžitě agenturu s brigádami pro studenty, kde peníze vypláceli hotově na ruku, při škole zase nové kamarády, užitečné kontakty i dobrovolnickou aktivitu, na kterou teď zpětně nechápu, kde jsem brala čas (jó vlastně, já neměla děti :-)). Na co jsem sáhla, to se mi dařilo, ve škole jsem byla jednou z premiantek. Tak hladce to šlo rok, dva, než se má spanilá jízda začala trochu kazit, ale ten začátek, bože, ten byl úplně ukázkově naplněn štěstím začátečníka :-)
A tohle není jen můj příběh, ale příběh nás všech, kteří se nebáli jedny dveře zavřít, aby se mohly otevřít nové. A protože mám ráda citáty, mám pro Vás ještě jeden: “Myslíme-li si, že to zvládneme nebo ne, v obou případech máme pravdu.”

Pustit věci je těžké, ale stojí to za to

Když totiž myslíme jen na výsledek, vše, co si přejeme, se uskutečňuje samo. Zároveň k tomu však musím dodat — jsme bezstarostní, od všeho odpoutaní. A právě tím dodatkem chci říct — o tomhle to celé je. Tohle buď umíme, a pak nám to funguje, anebo neumíme. Ale tím taky rozhodně neříkám, že to je lehké. Je to rozhodně těžší jak všechna kila, co jsem na sobě nosila v těhotenství :-).

Je klidně možné, že si budete po přečtení článku klepat na čelo a říkat si, čím nás to ta Naďa “krmí”. K tomu chci říct jen “Macháčkovo legendární”: nenutím, chápu :-)) Říct mi tohle někdo o patnáct let dříve, tak se mu vysměju, že má “dobrý matroš”. Ale přitom je vážně moc fajn, jak jdeme každý svým tempem, protože to není soutěž v tom, kdo z nás je víc duchovní, kdo se má víc rád či kdo umí věci lépe pouštět. Tohle srovnávání a soutěžení má stejně na svědomí ego a nic proti němu, ale dávejme si na něj bacha, ego je totiž velmi zrádné a moc rádo v nás vzbuzuje pocit odtržení od ostatních. Nakonec ego bude klidně meditovat – a bude v tom nejlepší :-))).

Ale víte co, já tady sice kážu víno, ale už pět let se s mužem – nelíbí se mi ten výraz, ale neznám přesnější – trápíme s hledáním bydlení pro naši rodinu. Máme chvíle, kdy to pouštíme, protože už jsme z toho tak unavení a zoufalí. A pak zas naopak chvíle, kdy máme pocit, že když nic neuděláme, samo to k nám přece nepřijde, takže neustále na nějaké inzeráty odpovídáme. Děti jsou z prohlídek otrávené, my ještě víc, co vám budu povídat.
Takže ano, připomínky, že “kovářova kobyla chodí bosa”, beru :-), ale my to prostě dáme! Všechno bude, celý svět se za námi bude otáčet. No dobře, to mi trochu ujelo :-)), ale my fakt víme, že to dobře dopadne. Protože všechno nakonec dobře dopadne. Pokud něco dopadlo špatně, tak to ještě neskončilo :-)

Tak a teď už zase jen ti jednorožci, slunce a duha, protože už chci končit a chci Vám nalít trochu optimismu do žil :-). Moji milí, život je proces, který nám chce ukázat, jak je Vesmír úžasný a jak velký poklad se v každém z nás skrývá. Narodili jsme se proto, abychom se tímto bavili a užívali si všudypřítomnou hojnost, tak to vždycky bylo, je a bude. A je jen na nás, kdy to přijmeme za své :-)

P.S.: Já doufám, že brzy :-))

S láskou

Naďa

Květnový dodatek: Ještě jednou všem moc děkuji za krásné pozitivní reakce❤. Nechci, aby to znělo jako naučená fráze při předávání cen😂, ale to jsem fakt nečekala! Jinak on ten článek už tak úplně aktuální není, 30.dubna jsme se celá rodina přestěhovali do toho nejlepšího možného bydlení pro nás. A jak jinak – přišlo to opět samo bez našeho snažení urvat to za každou cenu. Jakmile jsme to (konečně🙏😂) fakt pustili, byl to docela fičák.
Chtěla jsem vám každému aspoň poděkovat, že si vašeho času moc vážím. Mějte se všichni báječně a já jdu před obědem vybalit poslední krabice🙏😂❤👨‍👩‍👧‍👦