No zřejmě ne, protože první Karolínčina otázka byla, zda si může dát nějaké perníčky, jak ona říká všemu vánočnímu cukroví. “Už jste je všechny s Markétkou snědly,” říkám, “ale mám uvařenou polévku, dáš si?”
Jenže to už se Markétka hrnula ven ze dveří, že prý hezky svítí sluníčko a jde si hrát se sousedkou. Nabídla jsem: “Holky, je snídaně, pojďte se nejdřív najíst, ať nemáte hlad.” A Markétka na to: “Jasně mami, nejdřív se trochu proběhneme, a pak přijdeme na polívku.” A už se všechny tři hrnuly ven. Tak fajn, pomyslela jsem si, a nechala je běhat venku. Podotýkám, že bylo po deváté, když vyběhly.
Koukám pak z okna, kdeže jsou a vidím, že vzaly vozík a jdou na dříví. No fajn, bude na topení. Přihřála jsem polévku. Vrátily se vymrzlé, protože venku sice svítilo, ale zároveň bylo těsně nad nulou. Napily se čaje a šly si hrát do pokojíčku. Na snídani jsem je neutáhla. Neměly čas.
V půl jedné už mě samotnou dohnal hlad a pustila jsem se do vaření oběda. V jednu holky dorazily, že prý si jdou dát tu snídani 🙂
Tak jsem se opět utvrdila v tom, že to na mě s těmi svačinami jenom hrají a že není problém, aby si dali v šest večer večeři a pak druhý den v jednu oběd. Jestli dobře počítám, tak je to 18 hodin bez jídla. Když je venku hezky a je co dělat, jíst nepotřebují 🙂
A zřejmě není nutné dodávat, že jim oběd moc chutnal a hezky jedly všechny tři. Když je dobře vytráveno….
Už dýl nad tím dumám. Po JJ jídle, i když si pochutnám a teoreticky se najím do sytosti, mám velikánskou chuť na sladké. A nejlépe tak na “nezdravé”. Za hodinku už jsem schopná skoro šílet a pro cukr skoro někdy vraždit.;-) A asi tak 2 nebo 2,5 hodiny po jídle myslím na další a mám pocit, že mám hlad. Jím jinak (docela vzorně až na oblíbené kafé latté s kamarádkama) 3-tím rokem, ale klasických cukrovinek jsem se po mnoha pokusech na víc než týden nedokázala vzdát. Proč to? Ani naše sladkosti, ani vývar ze sladkých zelenin, ani víc pít mi zatím nepomohlo. Kde může být zakopaný pes?
možná potřebujete jíst více jin jídlo a ubrat sůl. Popravdě já jím hodně místního ovoce syrového i sušeného – přes zimu hlavně jablka. Pak nemám chuť na nezdravé sladké. Vlastně mi už ani nechutná. Jím zdravě, ale není to čistá makrobiotika. Na nezdravé sladké jsem přestala mít chuť po jarním moštovém půstu z čerstvého ovoce a zeleniny. Ale každý to má trochu jinak, je potřeba poslouchat své tělo.
Mě pomohlo více se uvolnit. Nebrat to tak dogmaticky. Více se řídit svými pocity. Přizpůsobit si jídlo svým potřebám a svému životnímu stylu. Vzdala jsem se představy, že budu někdy jíst tak dokonale jako Eva s Helčou.
A kdo říká, že jíme dokonale? 🙂 S cukrem je to nejtěžší, to moc dobře známe. A jen se člověk dostane ze závislosti ven, otěhotní a je v tom zase. Občas cukr nikoho nezabije, ale když je to denně a jsou deprese, únava apod. je potřeba ho nahradit.
Člověk tak nějak věří, že to co píšete, taky do důsledku děláte 🙂 Taky jsem si to před lety myslela a byla trochu frustrovaná, že to vše tak nezvládám.Jenom sem tam ve Vašich komentářích jste časem utrousily nějakou poznámku, že zas tak pořád nevaříte, chodíte do restaurací, k obědu jenom hustou polévku, … Ono by se to ani v reálu všechno bez kompromisu nedalo zvládnout, psychická pohoda je také důležitá.
I na mě Eva působí striktně. 🙂 A tedy nedostižně. Ale též už jsem se přestala snažit jít podobně. U mně funguje mnohem pozvolnější postup. Asi bohužel, ale hlavně, že.
Venisy, tys byla v očiště, že? Platí stále to samé, holky tu už hodně popsaly. Problém nemusí být vůbec v oslabené slinivce (ale kdo ji nemá, že? 🙂 ani v jangové stravě. Prostě je potřeba udělat si dobře třeba příliš zafixovaná se sladkou chutí. Chce to víc lásky a hlavně sebelásky 🙂
Mně nejvíc pomohlo si uvědomit, že ta touha po sladkém nemá žádnou příčinu v jídle, ale v tom, jak k sobě (ne)pouštím lásku. Přesně jak píše Eva. Paradox je, že mám lásky hodně moc ze všech stran a kdybych si stěžovala na nedostatek lásky od druhých, tak by to bylo asi tak výstižné jako bych stála pod vodopádem a stěžovala si, že mi chybí voda. Přesto bych mohla mít pravdu. Pokud bych měla žízeň a bála se té vody napít 🙂 Jinak mě z toho nejhoršího taky vyvedlo zvýšení podílu bílkovin ve stravě a řídila jsem se doporučením při chuti na sladké “vrstvit”. Kousek čokolády, pár lžic něčeho, v čem je bílkovina (pro mě je nejlepší tvaroh, i když mléčné výrobky téměř nejím, ale to si musí každý sám najít to “jeho”), zase kousek sladkého… Zabírá to, ale chuti na sladké to nezamezí napořád. Je třeba zkoušet a hlavně si vychutnávat tu cestu, čert vezmi cíl 😉
Děkuji za vaše komentáře!!!
Když jsem je průběžně četla, dospívala jsem k názoru, že můj kámen úrazu bude ve třech věcech.
Jednak jsem moc fixovaná na sladké, takže tím, jak si ho zakazuju a odepírám, tak to pak dopadne neřízeným zlikvidováním všeho, co sladkého najdu, v okamžiku, když jsem si prostě dovolila sladké si dát (a bez větších výčitek si to prostě pořádně užít), tak mi stačí půl čokolády 😉 a ne celá nebo ještě hůř dvě. Je pravda, že jsme měli s manželem náročnější obdodí a já se k sladkostem uchylovala jako k potěšení a útěše, kkyž mi ji (jakože) muž nedával: Sladké byla jen kompenzace zmatku ve mn. A jako poslední, miminko ve mne si žádá víc energie, je to tak, nevím, proč se tomu pořád bráním a hlídám hloupě kila. 🙁
Přijde mi vtipné, že já kolikrát měla v ruce nějaké ovoce, že tím tu msnou zaženu, ale řekla jsem si, že to přece vydržím a že na sebe musím být tvrdá, že pak mne bude škrábat v krku nebo budu soplit, ovšem záhy mne to přemohlo a já spucovala, co jsem doma našla dobrého nezdravého, výsledek byl ještě horší a já se na sebe akorát víc zlobila. Pár dnů to zkouším takto “uvolněněji” a je to lepší. Už nemusím svádět mé nezvladatelné chutě na oslabenou slinivku či něco jiného :-), je to fakt jen v mé hlavě. Potřebovala jsem to slyšet od někoho jiného. Úplně se mi vybavily slova z článku od Janiny: “NEBOJUJME”, ono chtít něco na sílu přemoct jaksi nejde. V okamžiku, kdy to přijmu jako svou součást, samo se to jaksi uvolní, samo si to sedne. A pak taky hlavně (ač to už dlouho říkám, tak teprve zkušenostmi a časem to tak opravdu začínám cítit a mít to opravdu v sobě), nejsme všichni stejní a nemusím se pořád s někým srovnávat a někoho ve všem následovat. Najít si svou vlastní cestu, která mi vyhovuje, která mne těší, je ta cesta, kterou chci jít. Děkuju vám za “nakopnutí” a navedení, kterým směrem na své cestě pokračovat! 😀
Venisy dočetla jsem teď knížku od L. Kolaříkové Učebnice sebelásky. Píše, že je potřeba se přijmout, i své stinné stránky, i to, co nám na sobě vadí, za co se stydíme a říkat i cítit: “I tak se mám ráda.” 🙂
Když jsem skokem přešla na stravu podle jíme jinak, byla jsem překvapená, že mi většinou stačilo jíst jen 3 krát denně a vůbec jsem mezitím neměla hlad. Bohužel jsem začala hubnout a dost jsem se toho lekla, protože naposled, když jsem zhubla na tuto váhu, začla jsem mít velké zdravotní komplikace.
Jsem 2,5 měsíce na Jj a pořád hubnu, i když se snažím jíst co největší porce a aspoň 5 krát denně nejmíň, váha jde stále dolů. Po pravdě, mám z toho strach. Vždycky jsem lehce tloustla a bojovala s přírůstky váhy, ale nikdy bych neřekla, že budu mít opačný problém.
Máte s tím někdo zkušenosti?
Kdysi mi kamarád říkal, že mu jednou paní Průchová řekla: “Ty přestaneš hubnout až v okamžiku, kdy se přestaneš tak nezřízeně cpát.” 🙂 Jinak je dobré se hýbat, cvičit, hlídat si pestré složení talíře a dostatek bílkovin. Mně hodně ubylo tuku, ale bohužel i svalové hmoty, takže proto ta kila letěla dolů tak rychle. Taky jsem přešla na JJ skokem, dnes už bych volila pozvolnější nástup, i když kdo ví 🙂 To, že někdy přiberu, jsem si neuměla představit, ale stalo se a tak už vím, že mám prostě brát to, co v danou chvíli je a užívat si toho těla, které v danou chvíli mám. Nakonec hubnutí i přibírání je stejně nejvíc záležitostí hlavy a ne jídla 🙂
Vrtá mi hlavou, to hubnutí/přibírání hlavou. O vánocích jsem se dost trápila, teď už je líp. Před půl rokem jsem vysadila umělé hormony štítné žlázy a začala jsem tloustnout. 🙁 Dr mi z tohoto důvodu doporučila se k nim vrátit. Ale pořád se mi nechce. Jenže zvyšující se váha mi dost vadí. Ve způsobu stravy jsem nic zásadního nezměnila proti dřívějšku (spíš jím lépe), v pohybu též ne, takže asi ty hormony, fakt? Ale co ta hlava? Tak najednou, že za půl roku bez výrazných změn životního stylu mám o 12kg víc?
Já jsem zase po 4 letech MB přibrala 7 kg. Závidím všem, kteří hubnou. Mně prostě obilí nedělá na váhu dobře.
Někdo nejdřív hodně zhubne a pak přibere na původní váhu nebo i víc. Otázka je, jestli vůbec víme, jaká váha je pro nás konkrétně ta pravá. Neustále se srovnáváme s kýmkoli, kdo je hubenější/silnější, menší/větší, bohatší/chudší … a nějak jsme někde v tom srovnávání ztratili sebe. Pokud mohu uvést osobní příklad, tak já jsem se z váhy 55 kg dostala na 63 kg a ačkoliv bych měla být podle obecných měřítek nešťastná a s tou váhou rozhodně něco dělat, těším se z toho, že jsem zase měkčí, hezčí, ženštější a co vím zcela jistě, spokojenější. Mnohem líp se mi sportuje, i když na prsa si trochu zvykám a leckdy mívám zvláštní pocity i ze svého zakulacujícího se zadku. Jenže – mým idolem je Jeniffer Lopez a tak se není čemu divit, když po letech koukání na její fotky a videa jsem se začala zakulacovat i já 😀 Samozřejmě trochu přeháním, ale možná ne tak docela. Já mám totiž vždycky to, co chci. Jako každý člověk na světě. Jen bohužel hodně lidí vůbec netuší, co všechno vlastně chtějí. Pokud si, Moniko, myslíte, že obilí vám nedělá na váhu dobře, tak určitě nedělá. S jídlem musíte splynout. Přijmout ho. Pak po něm budete vzkvétat. V opačném případě to bude boj, který vyčerpává a přináší další a další negativa.
Nemoc je vždy informace o tom, co je v těle špatně a sebelepší jídlo to nemusí umět napravit. Dnešní potraviny i v nejlepší kvalitě, která je k dispozici, nejsou většinou potraviny, které by se daly srovnat s potravinami původními. Jsem dnes už přesvědčená, že je naprosto jedno, jaké jídlo si vybereme, jedinou podmínkou je kvalita a možná množství. Přiklonění k nějakému stravovacímu směru spíš odráží naše pocity, ochotu udělat změnu, okolnosti, které ovlivňují to, čemu věříme. Jídlo je první na ráně, nejlíp a nejjednodušeji se pomocí něho s uzdravováním začíná, ale zakopaný pes je v nás. Je spousta směrů a lidí, kteří se na vysoké úrovni zabývají opravdovým uzdravováním, ať už tzv. alternativci nebo i lékaři (viz psychosomatika a MUDr. Klímová). Takže přibírání s nefunkční štítnou žlázou bez léků je nejspíš automatické a logické, ale nefunkční štítná žláza je nemoc, která má příčinu v hlavě. Uzdravování může být cesta na hodně dlouhou trať a často obnáší dělat nebo pochopit věci, které hodně bolí a jsou všechno, jen ne příjemné. Mimochodem přijetí stavu, který je TEĎ, je jednou z podmínek uzdravení se. Dokud nemoc nepřijmeme jako pomoc, jako nejvyšší volání SOS našeho těla (a duše) a s láskou nezačneme to klubíčko rozmotávat, budeme se pořád zmítat v otázkách proč, za co, jak to… Tammy, neříkám, že toto je tvůj případ. To si každý musí odpovědět sám a platí, že to, co se ho v mé odpovědi dotkne, tak právě to by měl řešit.
Souhlasím, nádherně vyjádřené 🙂
Ty jo zajímavé díky a články
Tak mě napadla jedna otázka. Na co je to dobré, mít mezi večeří a snídaní větší pauzy? Setkala jsem se s tímto názorem i jinde, ale teď si přesně nevybavuji ty důvody. Konečně jsem pochopila, že mi jídlo po šesté nedělá dobře a špatně se mi spí:-) tak jsem s tím přestala. A ráno sportuji (běh, plavání nebo jóga) a snídám až po tom. Pauzu mám tedy taky docela dlouhou.
A jak je to s tím jezením mezi 14.00 – 15. 00. Dle knížky dr. Strnadelové se v tuto dobu jíst nemá. Vy píšete ve 14.30 jídlo. Snažím se v tuto dobu nejíst,a le občas to nevyjde. Větší problémy mám s dodržením šesté večer, to my nějka nejde. Víc mi vyhovuje jíst k té sedmé.
Dát tělu pauzu mezi 14:00 a 15:00 je ideál kvůli trávícím orgánům. Začátečníci jsou ale rádi, že nejedí šestkrát denně 🙂 Vždy dělejte to nejlepší, co zvládnete a když to zrovna nevychází, tak se neoběsíme 🙂 Pauza odpoledne je dobrý, nejíst na noc výborné. Ale nezbláznit se je hlavní!
Já myslím, že vy jste taky dobrý, Martine! Však to nejsou závody ve smyslu “vydržet co nejdéle nejíst”. Spíš jde o to, že by tělo mělo časem, až se dá do pořádku, být schopné pracovat se snědenými zásobami efektivně a tedy i vydržet bez jídla o něco déle v případě potřeby. Pravidelný režim je na začátku potřeba a moc to pomáhá. ten váš se mi zdá naprosto ideální. Že po delší pauze v jídle to pak vaše tělo dohání nebo že při práci a zaujetí ani nepotřebujete jíst je běžné, normální a vůbec bych se tím netrápila. Jen bych hlídala to pití 🙂 A ano, ve svých fitness časech jsem také jedla co 2 hodiny, jak mi bylo doporučováno :-))) Ovšem vůbec mi to neprospělo, což asi není třeba dodávat.
Pravda, pravda. Stravování dle fitness doporučení je na 2 věci.
Před tím relativně v poho, po fitness stravování hraniční hodnoty PSA v krvi.
Teď po stravování s JJ půjdu opět na náběry, tak uvidím jaké to bude.
Mám otázku na to přihřátí polívky. Celkem mi dělá potíže načasovat jídlo. Když už vařím něco pro všechny (děti i manžel se mnou jí jen něco), aby to bylo teplé v pravý čas. Hodně dávám jídlo do termosky, ale trochu se mi příčí vše jíst z termosek. Jka to děláte? Neříkejte, že vždy uvaříte a vše se hned sní. Nebo máte výborný odhad a vzornou rodinu. Moje děti frflají velmi v jídle. Nechtějí jíst skoro nic. Jak tedy udržovat jídlo teplé? Jak uvařit, aby nic nezbylo, ale bylo dost pro všechny, kdyby si nááááhodou chtěli vzít. Ohřívat se přece polévka nesmí? Tak jak to myslíte tím přihřátím?
Perni, mám žravou rodinu 🙂 Co uvaříme, to sníme. Sem tam zbude obilí a luštěnina a ty pak upravují s novou čerstvou zeleninou na další jídlo, obvykle na večeři. Po těch letech už mám i velmi slušný odhad, i když někdy mě taky překvapí, když šrábou v hrnci zbytečky a chtějí ještě nebo naopak něco zbývá. Ale protože se nás při jídle sejde obvykle 5 až 7, najde se vždycky dobrovolník, kterému je polévky či zeleniny líto a prostě jí dojí. Hned nebo za chvíli. Jídlo běžně neohřívám, ale zakázané to není 🙂 Není to vhodné a ohřívané jídlo není léčivé. Ale moje holky jsou zdravé a žravé, takže jednou za čas je přihřátá polévka na zdraví rozhodně neohrozí. Mě tedy nejlépe funguje v jídle držet pravidelný režim “teď je oběd a pak až večeře, kdo se nenají, má smůlu”. Oni taky moc dobře vědí, že když zaváhají, tak jim třeba už ani nic nezbyde. V případě krize (batole usnulo před dovařením oběda, otec se nestihl vrátit z práce), dávám do termosky nebo zdravým jedincům občas bych klidně ohřála. Nejde o to se zbláznit, ale udělat to nejlepší možné 🙂
… pro 5 až 7 osob?
Fíííha!
Malá závodka 🙂 By mě asi piclo.
Tak to jsou dobrý. 🙂
Já vydržím max. 15, tj. cca od 17:00 do 08:00. Právě sám sebe jsem se ptal, když vydržím 15 hodin nejíst (pro sebe si říkám lidověji), tak proč zbylých 9 hodin musím jíst cca á 3 hodiny. Což je divný, neboť i když nevykonávám fyzickou práci, či jinak namáhavou práci, tak jím, jak jím.
Ale když se zaberu do práce, kterou chci nebo potřebuji udělat a a současně se nechci něčím rozptylovat, tak vydržím i déle, protože na jídlo prostě zapomenu. A na pití také, což už je někdy spíše na škodu oproti tomu jídlu.
V podstatě nevím, zda-li je to pouze tělesná potřeba nebo je to jen uvnitř kebule. Hrozně rád bych se naučil jíst podle pocitu hladu a ne podle hodin. Nyní mám cca nastaveno: 08:00, 12:00, 14:30, 17:00.
Díky kurzu Vánoce s JJ jsem se posunul o krůček dál, resp. jíst méně o 1 svačinu, kdy jsem vynechal tu dopolední a snídani posunul na její dobu. V mé fitness době a prvotního hubnutí jsem jedl dokonce 6x denně.
Já si myslím, že to, že jíte pravidelně a večeříte včas je už samo o sobě skvělé. Pokusila bych se jen posunout svačinu na 15 hod, mezi 14-15 hod by se nemělo jíst nic.
Přeji všem vše dobré v novém roce a děkuji za komentář.
Vyzkouším.
Vyřeším tedy šalamounsky a posunu čas oběda na 13:00, tím mi vypadne odpolední svačina 🙂
Takže ideálně bude 09:00, 13:00, 17:00 á 4 hod 🙂
Pokud budu každé 2-3 měsíce vynechávat jedno jídlo, bude ze mě do konce roku bretharián 🙂