Ivaha: Děkuji moc! Cítím se lépe, zhubla jsem, dobře spala a plno dalšího a hlavně si to užívám a těším se na každé jídlo… pojedu kurz další kolo :)
Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!
Buďte první, kdo poděkuje za tento článek.
K změně mě motivovaly velké potíže s trávením a další zdravotní problémy. Zkusila jsem všechny možné stravovací směry...
Presne toto sme skonštatovali s manželom na dovolenke,kde väčšina ľudí na pláži bolo obéznych -bohužiaľ aj deti .Ja som za posledné 2roky schudla 15kg a pre okolie som chorá,neriešim ,pre mňa je dôležité že sa cítim výborne.Ale tiež počúvam komentáre ,aby som sa poriadne najedla…
Slova jsou mocná a bohužel i mocným původcem stresu, pokud s nimi neumíme pracovat. V naší společnosti plné slov jsou ale slova často planá i nepravdivá, samé domněnky a hřešení slovem a mlčet a v pravdě vnímat nízkou váhu mnohých slov se už neučíme, abychom sami mohli zůstat klidní a spokojení. Ano, každý mluví sám o sobě, resp. podsouvá ostatním svůj vlastní svět, aby si obhájil své obavy a potíže jako normální, a alespoň tak nějak si ulevil na duši, namísto toho, aby sám na sobě taky něco změnil. Většina lidí končí na tom, že na sobě nic změnit nezvládne, tak alespoň podsouvá druhým. Je to smutná a ještě zraňující sebeobhajoba a lenost, někdy snad i skrytá žádost o zpětnou vazbu nebo o pomoc. Každý má pusu plnou nečekané sebeobrany/útoků a výmluv, když se sám necítí pevný v kramflecích. Proto si to opravdu není třeba brát osobně. Kéž by se každý intenzivně učil vnímat, ctít a mluvit pravdu, nebo mlčet – to je také moc potřebná a úlevně skvělá dovednost. Alespoň nezraňuje ostatní ani pak přeneseně sám sebe. Na světě by pak bylo o tolik více klidu, tolerance a radosti. Slečna zřejmě pokročile mlčet a nereagovat uměla. Také jsem dostal slovní “facku”, když mi táta k narozeninám popřál hodně štěstí a abych už konečně přibral. To hned “přidá na radosti” a “potěší na duši”. Myslím, že tak se to nedělá. Čistě na úrovni zdraví se mi nakonec i přibrat podařilo, protože jsem to i pro sebe potřeboval, ale to už táta ani nezaregistroval, ani se nezajímal o to, jak jsem toho dosáhl, a že to vyžadovalo také hodně hledání a píle něco změnit. Takže nakonec je to stejně jedno v očích ostatních. Ve výsledku se často nestane nic a nejspíš to ani není o mě, ale o starých zvyklostech :-)
Buďte první, kdo napíše komentář