Násilí a bezohlednost nejsou v dnešním světě vnímány jako přípustné způsoby chování. Avšak stačí se podívat, jak zacházíme s hospodářskými zvířaty, a iluze o lidskosti a civilizovanosti okamžitě vezme za své. Dnes a denně se za zavřenými dveřmi velkochovů odehrává něco, co zoufale připomíná hrůzy koncentračních táborů. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsou oběťmi zvířata, miliardy zvířat ročně.

Kuřata

Asi polovina všech kuřat je chována ve velkých halách (většinou bez oken), které pojmou několik desítek tisíc zvířat. Prostředí je zde velmi prašné, podestýlka se v průběhu turnusu nevyměňuje a s blížícím se koncem výkrmu zvířata doslova žijí ve svých vlastních výkalech. Kuřata jsou stále víc šlechtěna na velmi rychlý růst svaloviny, tedy masa. Porážkové hmotnosti (1,8–2,5 kg) dnes dosahují v pouhých 35 dnech věku, což je dvakrát rychleji než před třiceti lety. Je to jako kdyby děti v 10 letech měřily přes dva metry a vážily 150 kg. Rychlá tvorba svaloviny znamená obrovský nápor na kosti, srdce a plíce, které často takovou zátěž nevydrží. Přestože jsou to ještě mláďata, trpí bolestivými deformacemi nohou, často dokonce ochrnou, takže nemohou dojít ke krmivu a k vodě.

Mnohá umírají na selhání srdce. Dalším utrpením pro kuřata je nakládka, přeprava na jatka a samotná porážka. Problémem je, že život drůbeže má oproti jiným zvířatům malou ekonomickou cenu, při přepravě na jatka se tudíž toleruje vyšší procento úhynu. Nešetrné zacházení je zde naprosto běžné. Kuřata jsou pochytána za nohy, nacpána do velkých přepravních beden a v kamionech s minimální kontrolou teploty a větrání převážena na jatka. Dvacet milionů kuřat tak v EU každý rok zemře ještě předtím, než se tam vůbec dostanou. Na jatkách se kuřata zavěsí za (nemocné a bolavé) nohy na háky a přepravník je doveze k elektrické vodní lázni, kde jsou ponořením hlavy omráčena. Následně je jim na automatické lince proříznuto hrdlo. Na moderních jatkách se zabije 8 000–10 000 kuřat za hodinu. Při tak velkém množství je prakticky nemožné zajistit dostatečně humánní podmínky.

Křesťanský soucit jen pro někoho?
Všechny praktiky tady popsané jsou ve velkochovech standardní. Konvenční intenzivní zemědělství se zvířaty zachází jako s výrobními stroji. Šlechtí je na co nejvyšší výnos a snaží se minimalizovat náklady na chov, aby mohlo vyprodukovat co nejlevnější potraviny. Potřeby zvířat se přitom respektují jen velice málo. Všechny běžné živočišné produkty pocházejí právě z takových chovů. Zdá se neuvěřitelné, že takové zacházení je v civilizované společnosti legální. Naše morální zásady vycházejí z křesťanské tradice, vyznáváme hodnoty jako soucit a spravedlnost, považujeme za správné pomáhat potřebným a chránit bezbranné. Ale kde se nám v tom všem ztratila zvířata? Nepatří mezi ty nejbezbrannější? Každý ví, že zvířata jsou schopna cítit bolest. Každý, kdo někdy poznal nějaké zvíře blíž, dobře ví, že mohou velmi intenzivně cítit strach. Asi nikdo nepochybuje, že mají instinkty, které jsou nejméně stejně silné jako ty naše. A praxe? Každá jednotlivá kráva přijde o své tele ještě tentýž den, kdy ho porodila, prasnice o svá selata po třech až čtyřech týdnech. Vystrašená mláďata se v kamionech převážejí stovky kilometrů daleko. Jak jsme se mohli dopracovat k něčemu tak hroznému? Snad proto, že běžný člověk má jen málo příležitostí dozvědět se pravdu. Intenzivní velkochovy jsou téma, o kterém se nemluví. A potravinářský průmysl předkládá jen idylické obrázky. Obrázky, které vlastně dobře ilustrují úplně jiný způsob hospodaření – ekologické zemědělství. Způsob hospodaření, který není žádným luxusem nebo nadstandardem. Ekologické zemědělství prostě jen zachází s přírodou a se zvířaty normálně.

Slepice

Nosnice moderních vyšlechtěných plemen dnes snášejí asi 300 vajec za rok, což je dvakrát více než před 50 lety. Mladí kohoutci jsou po vylíhnutí okamžitě usmrceni, většinou bývají zaživa rozemleti ve vysokofrekvenčních mlýncích. Jakmile slepice začnou snášet vejce, bývají nejčastěji umístěny do klecí. Do roku 2011 se používaly tzv. bateriové klece. Ty jsou tak malé, že zde slepice nemohou ani roztáhnout křídla a prakticky se nemohou hnout z místa. Klece jsou naprosto holé, s drátěnou podlahou. Slepice zde tedy nemají možnost uspokojit svoji silnou přirozenou potřebu postavit si hnízdo na snášení vajec. Nemohou se samozřejmě ani popelit a zobat v zemi. Aby se vzájemně nezraňovaly, jsou jim zkracovány zobáky, avšak pahýl zobáku zůstává citlivý po celý zbytek života. Tyto klece jsou nyní v EU zakázané, ale jinde se stále používají běžně. V Evropě dnes máme tzv. obohacené klece.

Bateriové klece-vejce prodávané v obchodech pocházení v drtivé v?t¨in? p?ípad? od takto chovaných slepic. Na jednu slepici p?ipadá v kleci prostor o velikosti listu A4.

Slepice musejí mít k dispozici hnízdo, stelivo a hřad, místa však mají stále velmi málo. Přesto je zavedení obohacených klecí velkým úspěchem organizací na ochranu zvířat, lobbovaly za něj několik desítek let. V klecích se chová asi 65 % slepic v ČR, v EU asi 75 %. Ostatní jsou většinou chovány v halách, tzv. na podestýlce. Takové chovy jsou vnímány jako vhodná alternativa, ale nemusí tomu tak být. Slepice tu sice mají možnost pohybu, mohou hrabat, popelit se a obrušovat si drápy. Problémem bývá velká hustota chovů a agresivní chování – slepice jsou zvyklé žít v hejnech čítajících 10 až 20 zvířat, tisíce slepic v jedné skupině na malém prostoru znamená, že slabší jedinci jsou terorizováni. Slepice z halových chovů proto často vypadají stejně zdevastovaně jako ty z klecí. Tak slepice žijí asi po dobu jednoho roku, poté se jejich snůška začíná snižovat a jsou poraženy (přirozeně by žily 6 let i déle). Jejich hodnota je v tu chvíli prakticky nulová, proto se s nimi zachází ještě hůř než s kuřaty. Při vyjímání slepic z klecí (aby mohly být odvezeny na jatka) je každé slepici způsobena v průměru minimálně jedna zlomenina.

58 miliard kuřat a slepic je ročně ve světě poraženo

Krávy

Dnes chované krávy jsou vy¨lecht?né na vysokou tvorbu mléka.

Ze všech hospodářských zvířat jsou to pravděpodobně právě dojnice, které musejí pracovat nejtvrdším způsobem. Dnes jsou chovány krávy vyšlechtěné na extrémně vysokou produkci mléka. Na vrcholu laktace tak mohou vytvářet i 80 litrů mléka denně. Energetická náročnost tvorby takového množství mléka odpovídá každodennímu absolvování maratonského běhu. Krávy tak trpí vyčerpáním a bolestivými záněty mléčné žlázy. Obrázky šťastné a spokojené krávy nemohou být dál od pravdy. Aby se krávě tvořilo mléko, musí znovu a znovu rodit telata. Po porodu je tele krávě většinou odebráno během několika hodin, což pro oba samozřejmě znamená velké utrpení. Kráva své první tele porodí asi ve dvou letech, od té doby následuje nepřetržitý sled březosti a laktace. Po své třetí až čtvrté laktaci je většina krav poslána na jatka (normálně by se dožily až 20 let), protože jsou vyhublé, vyčerpané, neplodné, zchromlé nebo trpí zánětem mléčné žlázy. Pokud nejsou krávy chovány v podhorských oblastech, nedostanou se celý život na pastvu. Telata jsou do určité míry „odpadem“ mlékárenského průmyslu. Býčci jsou velmi brzy poraženi nebo jsou chováni na telecí maso. Mnoho telat se vykrmuje v jiné zemi, než kde se narodila, proto je krátce po narození čeká mnohasetkilometrová cesta napříč Evropou. Krávy na maso jsou většinou chovány v relativně přirozených podmínkách, často mívají přístup na pastvu. Největší problémy vyplývají ze snahy docílit u skotu co největší zmasilosti. Porody velkých telat jsou pak pro krávu velmi bolestivé a někdy mohou být dokonce prováděny pouze císařským řezem.

23 milionů mléčných krav je chováno jen v EU

Prasata

Prasata jsou sociální zvířata, přirozeně by žila v malých rodinných skupinách složených z matek a jejich potomků. Prasata jsou také velmi inteligentní, zvídavá a činorodá. I v případě, že dostanou plnou dávku krmiva, stráví 6–8 hodin každého dne rytím v zemi. Podobně jako jiné samice, i prasnice má silnou instinktivní potřebu rodit mláďata do hnízda. Chovné prasnice v intenzivních chovech žijí buď v individuálních boxech, nebo ve skupinových kotcích. Boxy jsou holé kovové klece s betonovou podlahou. Neumožňují březí prasnici prakticky žádný pohyb, nemůže se zde ani otočit, může jen nepohodlně ležet. Nemá možnost se čímkoli zabavit.

U zvířat se proto vyvíjí stav, kterému odborníci říkají „naučená apatie“, obyčejný člověk by to asi nezval beznaděj. Skupinové kotce pohyb umožňují, ale každé zvíře má k dispozici jen 1,2 m2 (porovnejte s velikostí prasnice!). Před každým porodem je prasnice přemístěna do porodního boxu, kde jsou podobně stísněné podmínky. Nemá možnost postavit si zde hnízdo. Po porodu pak také nemá možnost přiblížit se ke svým selatům, která kojí přes kovovou mříž klece, ve které leží. Po odstavení selat je prasnice do 10 dnů znovu zapuštěna a celé kolečko začíná znovu. Tento způsob chovu je odůvodňován tím, že umožňuje ošetřovat prasnici bez velké námahy a snižuje riziko zalehnutí mláďat. (Úmrtnost selat je skutečně problém, ale dobře vedené ekologické chovy se s ním dokážou vypořádat.) Prasata na výkrm jsou po odstavení od prasnice (většinou jako tří- až čtyřtýdenní selata) umístěna nejčastěji do železo-betonových kotců. Tyto kotce jsou naprosto holé, prasata zde nemají co dělat, nemají dostatek pohybu, nemohou rýt v zemi ani si s něčím hrát. Z nudy a frustrace pak často napadají a okusují své slabší druhy. Aby se tomu zabránilo, kupírují se selatům ocásky a zkracují se jim špičáky (v Evropě nelegální, ale běžná praxe). Ve věku 5–6 měsíců jdou prasata na jatka.

Přeprava

Přeprava živých zvířat je možná to nejhorší, co dnes hospodářským zvířatům provádíme. Jednotýdenní telata se běžně přepravují na vzdálenost 1 500 kilometrů i víc. Přepravují se i prasata, ovce, jehňata a koně. Cesty trvají 40, 60, ale i 100 hodin a víc, přeprava ovcí z Austrálie na Blízký východ trvá tři týdny. Zvířata bývají při přepravě namačkána na minimálním prostoru, trpí zimou nebo naopak horkem, žízní, obrovským stresem a celkovým vyčerpáním. Pokud je cílem jejich cesty Blízký východ, čeká je na konci cesty často brutální zacházení a rituální porážka. Při ní jsou zabíjena podříznutím hrdla bez předchozího omráčení (v Evropě zakázáno). Je nutno říci, že přepravu zvířat na jatka vyžadují výhradně obchodní zájmy, dalo by se totiž převážet pouze maso. Důležitou roli zde hraje proexportní státní politika, vývozy živých zvířat totiž dotuje EU a různou formou i její jednotlivé státy. Organizace na ochranu zvířat už mnoho let neúspěšně bojují za zákaz cest delších než 8 hodin a zákaz vývozu do zemí mimo EU.

6 milionů živých zvířat je každý rok převáženo jen v rámci Evropy

Antibiotika

Mnoho zvířat na malém prostoru logicky vytváří příhodné podmínky pro vznik a šíření nemocí. Největším problém je u kuřat a prasat. Není divu, když tato zvířata často žijí ve svých vlastních výkalech… Také velký stres přispívá k tomu, že zvířata jsou k nemocem náchylnější. Nejčastějším problémem bývá Salmonella a E. coli. Aby intenzivní zemědělství mělo šanci tyto negativní jevy alespoň částečně kontrolovat, uchyluje se k velkoplošnému používání léčiv – pro léčbu nemocných zvířat, ale ještě častěji rutinně jako k preventivnímu opatření. V zemědělství se použije přibližně polovina všech vyrobených antibiotik, ale přesné údaje neexistují a některé odhady mluví i o 80 %. Největším problémem přitom nejsou případné stopy antibiotik ve stravě – existují ochranné lhůty, než je po podání léčiv dovoleno maso a mléko konzumovat. Nadužívání antibiotik u zvířat především nebezpečně zvyšuje výskyt bakterií, které se staly vůči antibiotikům rezistentní. A to i bakterií, které ohrožují člověka. Zatímco v léčbě lidí se postupně daří snižovat objem používaných antibiotik, v zemědělství je trend opačný. A bohužel platí, že co se týče antibiotické rezistence, jednotlivec skoro nic nezmůže. Rezistentní totiž není lidský (nebo zvířecí) organismus, rezistentní je bakterie. Člověk se celý život může chovat odpovědně a antibiotiky šetřit, pokud však přijde do kontaktu se zvířetem nebo člověkem nakaženým rezistentní bakterií, není mu to nic platné. Už jen tento aspekt intenzivního zemědělství – nehledě na všechny ostatní etické a ekologické výhrady – ukazuje, že tudy cesta nemůže vést.

Jak je to v ekologickém zemědělství

GMO – Geneticky modifikované plodiny jsou v některých zemích běžné i v potravinách určených pro lidi. Mezi takové státy patří např. i USA. V Evropě jsme na tom jinak. Počet povolených GM surovin pro lidskou spotřebu je silně omezený a každá potravina, u které je obsah GMO vyšší než 0,9 %, musí mít na obalu uvedeno upozornění. Situace v oblasti krmiv pro zvířata je ovšem zcela jiná. Uvádí se, že 85 % všech krmiv vyprodukovaných v EU je geneticky modifikovaných. Mnoho GM krmiv se také dováží. Nejčastěji se zkrmuje sója a kukuřice. V ekologickém zemědělství se GM plodiny nesmějí používat vůbec, a to ani v krmivech pro zvířata.

Zvířata tu musejí mít zajištěny podmínky, které více odpovídají jejich potřebám. Nesmějí být držena v uzavřených prostorách bez možnosti venkovního výběhu a pastvy. Ve stájích musejí mít kvalitní podestýlku, dostatečný prostor pro pohyb a odpočinek, možnost pečovat o vlastní tělo (např. možnost drbání o vhodné předměty) a možnost kontaktu s ostatními zvířaty. Není dovoleno, aby zvířata byla na roštech a bez steliva, trvale uvázána nebo zavřena v klecích. Slepicím se nesmějí zkracovat zobáky a selatům ocásky.

Slepice musejí mít možnost snášet vejce do hnízda, popelit se, hřadovat a při dobrém počasí mít celodenní přístup do výběhu. Kuřata – chovají se pomaleji rostoucí druhy, které žijí okolo 80 dnů. Podobně jako slepice musejí mít i kuřata možnost výběhu. Prasata musejí mít vždy k dispozici slámu, přístup do výběhu nebo na pastvu a prostor k rytí. Prasnicím jsou před porodem poskytnuty podmínky odpovídající jejich instinktům (zejména potřebě postavit si hnízdo). Krávy na mléko jsou v sezoně na pastvě. Telata jsou kojena matkou déle. Skot pro výkrm je v sezoně na pastvě, po zbytek roku je chován skupinově s možností venkovního výběhu. Zvířatům se podávají přirozená krmiva, která většinou musejí být v biokvalitě. GM krmiva jsou zakázána. Nepoužívají se stimulátory růstu ani hormony. Antibiotika jsou povolena jen v nejnutnějších případech, rutinní a preventivní podávání antibiotik je zakázáno. Nechovají se přešlechtěná plemena, která jsou k mnoha nemocem náchylnější.

Jak to vidíme v Jíme Jinak

Nechceme podporovat toto šílenství a utrpení zvířat, proto je náš jídelníček takřka veganský a recepty na našem webu také.

Co doporučujeme v Jíme Jinak

  • Pokud nemáte problém se živočišných výrobků vzdát nebo je zásadně omezit, jděte do toho. Rostlinné alternativy nikdy nebyly tak dostupné jako nyní.
  • Pokud si chcete živočišné produkty v jídelníčku ponechat, nakupujte v biokvalitě, a to především v prodejnách zdravé výživy/ bioprodejnách, ve farmářských prodejnách a ve vybraných super- a hypermarketech. Můžete také nakupovat přímo od ekozemědělců nebo drobných chovatelů. Pokud chcete nakupovat na farmářských trzích, ověřte si, jakým způsobem farmář zvířata chová.
  • Na etiketě bio výrobků najdete informaci, kde bylo zvíře chováno a kde poraženo – dozvíte se tak, jestli bylo na porážku převáženo na dlouhé vzdálenosti.
  • Snižte množství živočišných výrobků ve stravě, většina lidí v naší zemi trpí nadbytkem masa, mléka a vajec ve stravě, což se projevuje jako typické civilizační choroby (cukrovka, rakovina, nadváha atd.). Navíc bychom tím pomohli naší planetě a schopnosti uživit všechny lidi na ní.
  • Podpořte různé organizace a iniciativy, které se zabývají ochranou zvířat nebo se v praxi snaží zvířatům pomoci: může to být Slepice v nouzi www.slepicevnouzi.cz, která dává nový domov slepicím vyřazeným z velkochovů, nebo Společnost pro zvířata www.spolecnostprozvirata.cz.
  • Říkejte ostatním, jak se se zvířaty ve velkochovech zachází. Dobrým zdrojem informací pro ty, kteří chtějí vědět víc, jsou stránky britské organizace Compassion in World Farming www.ciwf.org.
  • Adoptujte si svou vlastní vyřazenou slepičku. 🙂

Zdroje informací: Compassion in World Farming – odborné práce a výsledky investigativních akcí (www.ciwf.org), Food and Agriculture Organisation – statistiky (www.fao.org).

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

6 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Každý kdo má zahradu a nevadí mu vejce by měl povinně adoptovat “vynešené” slepičky z velkochovů. Ještě teď se mi svírá srdce když si vzpomenu jak jsme si je přivezli … To byly chudinky, které neuměly chodit, zobat, hrabat… Ale byly učenlivé a od těch “starších” se to velice rychle naučily. Hodně dlouho jim trvalo než se opeřily, ale nakonec to byly krasavice… Sice moc nenesly, ale užily si u nás na zahradě krásný slepičí důchod.
    Slepice máme na vejce a necháváme je pojít stářím…. Proto mi vejce nevadí..
    Drůbež miluji, uklidňuje mě je pozorovat 😉…

    • To je krásný nápad, Kačko, a představa těch slepic, jak se vzmáhají, je dojemná. Moc se mi ten nápad líbí a našim holkám by se určitě líbil ještě víc 🙂

      • To věřím 😉. Doporučuji k dětem, je to mnohem lepší než křeček, takové výchovnější. Potřebují ze začátku trochu víc péče, ale mnohonásobně vrátí, “kury” jedny hrabavé 😎…

        • Já si zatím vystačím s kočkou a pejskama z širokého dalekého okolí :-)) Obávám se, že by chudinky zdechly, ta kočka si aspoň něco chytí :-)))

    • Tak přesně to dělala moje maminka asi před 5 lety, když měla svoje slepičky. Zachraňovala ty zdevastované. A chodila se dívat, jak ty chudinky ožívají. Ze začátku nemohly ani stát na nohou a byly jako paralyzované. Já si vždycky říkám “Co jsme to za lidi”, když tohle dovolíme

  2. Zobrazit všech 6 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekNaše průměrné IQ pořád klesá: vědci už vědí proč
Další článekJela jsem na obrovský energetický dluh (Ilona, 46 let)