Deprese a úzkosti: Zbavte se jich rychle a napořád

Johann Hari – člověk, který sám trpěl

V 18 spolkl svojí první pilulku antidepresiv. Dlouhé roky předtím zažíval prudké návaly pláče, potřebu se zavřít do ústraní a dlouze vzlykat, hlavou mu neustále běžely úzkostné monology, sám sebe cepoval za to, jak se cítil. Bral to jako jeho slabost, trapnost a nedostatek. Prožíval bolest, někdy nesnesitelnou a také zoufalství. Propukal v pláč ve chvílích a na místech, kde by jiný cítil radost.

V jeden okamžik si přiznal, že má depresi a v tu chvíli pocítil paradoxně záchvěv štěstí, protože mohl svoje pocity zaškatulkovat, jeho nemoc nyní dostala jméno. Má přeci jen něco “pochroumaného” v mozku a existuje řešení – antidepresiva, která mu ten problém opraví. Lékař mu to potvrdil a vysvětlil jako nízkou hladinu neurotransmiteru serotonin, hormonu dobré nálady, což je možné vyřešit podáváním antidepresiv, které zabrání zpětnému vstřebávání serotoninu a tím zvýší jeho dostupnost v mozku.

🌞 TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

Zprvu cítil, jak léky, jak je sám nazval chemickým brněním, zabírají a oddával se tomu pocitu lehkosti v duši. Postupně se ale jeho niterné pocity draly znovu napovrch a začal opět propadat stavům bezútěšného pláče. Vyložil si to tak, že potřebuje vyšší dávku a tak to pokračovalo i dál. Stále mu to celé dávalo smysl a také tento postup vehementně ve svých textech obhajoval. Nicméně po pár letech mu terapeut nastavil zrcadlo a i přesto, že se Johann sám cítil lépe, poodhalil mu, že ve skutečnosti stále vykazuje známky deprese, jako je emocionální rozrušenost, špatná nálada a úzkostné projevy. On to slyšet moc nechtěl, lpěl na tom a bojoval za vysvětlení svých pocitů. Trvalo dlouhou dobu, než se odvážil podívat pravdě do očí. Přiznal si, že bez ohledu na to, jak vysokou dávku antidepresiv do sebe nasypal, smutek nakonec vždy převážil.

Rozhodl se, že začne více naslouchat. Jeho kroky vedly do míst, kde mohl začít rozplétat, co se jemu a lidem, kteří podobně jako on trpí negativními duševními stavy, ve skutečnosti děje. Začal vnímat depresi a úzkost jako něco se společnými kořeny – chvílemi vystrčí rohy jedna, poté druhá. Podle jeho slov jde o cover verzi jedné a té samé písně od různých kapel. Nejsou identické, ale vzájemně provázané. Došel k tomu, že jejich rozvoj tkví do značné míry v okolním světe a způsobu, jakým v něm žijeme. Je to něco zakořeněného v naší kultuře.

Otázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Co když je deprese ve skutečnosti určitá forma truchlení nad naším životem? Že není takový, jak by měl být? Co když je to forma truchlení pro vazby, které jsme ztratili, ale stále je potřebujeme? 

Ztráta spojení

Deprese, úzkost a přítomnou bolest není potřeba vnímat jako něco nepřátelského, co je potřeba okamžitě vymazat. Nový pohled na tyto duševní problémy nás vede k tomu vnímat je jako poselství, zprávu duše – někdy hlučnou či svíravou, jindy tichou, ale vždy přinášející informaci o tom, že došlo v některé oblasti našeho života ke ztrátě spojení.

Jedním z nich je odpojení od smysluplné činnosti, práce. Pocit, když člověk nemá kontrolu a žádnou moc nad děním okolo sebe, kdy nemá možnost se o ničem rozhodnout, něco tvořit, být v kontaktu se smyslem toho, co dělá. Musí setrvávat v pasivitě, která je často ubíjející, otupující a dusivá. Vede to často k uzavření se do sebe, aby člověk vůbec své pocity unesl.

Práce je jako obrovská hora v centru našeho života, proudí do ní čas. Člověk odpojený od pocitu smyslu jeho práce se často vnitřně uzavírá a tím ztrácí živý kontakt sám se sebou a se světem. O to těžší je pak udělat jakoukoliv změnu.

Lidé se chtějí cítit užiteční a mít nějaký cíl. Pocit, že mění svět k lepšímu. Když máte pocit, že můžete svou práci do určité míry řídit a vidět její výsledky, začínáte do ní vnášet smysl a stává se skutečně vaší. Když nemáte možnost mluvit do své práce, o ničem se vyjadřovat, nemáte nad ní kontrolu a připadáte si jako bezvýznamné kolečko v systému, stává se pro vás nudnou a zbytečnou.

Odpojení od ostatních lidí. Pocit osamělosti vykazuje známky silného stresu a může mít závažné jak fyzické, tak psychické důsledky v podobě zoufalství, hlubokého smutku a deprese. Tento pocit nutí člověka defacto vrátit se zpět ke skupině, je to evolučně opodstatněné, protože přirozeným stavem byl vždy kontakt a sociální spolupráce, který vytvářel lepší podmínky pro přežití. Osamělý člověk se tak cítí nejen špatně, ale i nejistě.

Nejen přátelství, ale i formy rodinné pospolitosti se začaly v posledních dekádách vytrácet. Pro naše předky domovem nebyly čtyři stěny a jádro naší rodiny, pokud tedy máme to štěstí. Pro ně byla domovem komunita, jejich kmen, hustá síť lidí všude kolem nich. V současnosti jsou často lidé vedeni k tomu, aby každý jel sám za sebe, ať se každý postará sám o sebe a jedině já si mohu pomoci. Je to ale popření lidské přirozenosti.

Pocit osamělosti často není jen o tom, že člověk okolo sebe nemá lidi, dalším prvkem, který jí prohlubuje je to, že nemá s kým sdílet něco, co je významné pro oba, ať je to cokoliv. Něco pro druhého vzájemně znamenat, pomáhat si a chránit se.

Jednou formou úniku z osamělosti a z nich plynoucích úzkostí či deprese jsou v současné době online hry, ve které lidé navzájem spolupracují na vzájemném cíli. Závislost na internetu je však často pouhým ventilem pocitu izolace a ztracení sám sebe ve světě.

Lidé potřebují patřit do nějakého kmene. Jsme sociální bytosti, stvoření k tomu, abychom udržovali bezpečné a přátelské kontakty. Ne ty zprostředkované displejem, ale ty opravdové. Dlouhodobá osamělost je voláním o navázání smysluplného kontaktu a pokud k němu nedochází, způsobuje sociální izolaci, uzavření se před světem a ostražitost v sociálním kontaktu. Čím déle jsme osamění, tím těžší je navázat spojení.

Při propadání do sklíčené nálady jděte udělat něco pro bližního či pro společnost. Funguje to mnohem lépe než pokus vzchopit se sám.

Odpojení od smysluplných hodnot. Dalším ztraceným spojením je posun od vnitřních hodnot k těm vnějším a materiálním. Místo toho, abychom dělali věci, které nás naplňují samy o sobě, protože jim věříme, dávají nám smysl a radost, stále častěji se necháváme vést tím, co za to dostaneme. Děláme věci pro výsledek, uznání, výkon, odměnu a ne proto, že nám dávají vnitřní prožitek, že nás těší už jen jejich samotné bytí. Mnoho lidí tráví čas honbou za těmito vnějšími motivy, v hloubi duše zůstávají nešťastnými a také to kazí jejich vztahy s okolím, protože chybí skutečné propojení a blízkost. Takoví lidé mají pocit, že je ostatní neustále posuzují, bojí se, co o nich kdo řekne, pořád se porovnávají s okolím. Jejich reálné potřeby ale zůstávají nenaplněné.

Materialismus silně koreluje se zvýšením deprese a úzkosti. Lidé běžně slýchají (z reklam, sociálních sítí či mezilidských interakcí), že způsob jak být šťastný, je jednoduchý – kupuj věci, chlub se jimi, ukazuj své společenské postavení, hromaď majetek. Je to ale kulturně přijatá past, která jen vede k prohlubování negativních pocitů. Utrácení není často o samotném předmětu, je to spíš způsob, jak se dostat do psychologického stavu, kdy se cítíte líp, kdy tím možná zaplníte prázdnotu. Ta se ale v důsledku spíše navýší.

Výzkumy i zkušenosti ukazují, že lidé, kteří žijí víc z vnitřní motivace, mají menší sklon k depresi a úzkosti. Takovým vnitřním motivem může být tanec čistě z radosti z pohybu, pomoc někomu, protože cítíte, že je to správné, snaha být lepším otcem či matkou z lásky, vědomá péče o zahrádku, příprava jídla s péčí. V takových chvílích cítíme, že se naše duše může konečně nadechnout, protože jsme uvolnění a užíváme si potěšení z probíhajícího okamžiku. Zaměřením se na opravdové lidské hodnoty, jako je blízkost, láska, péče, jdeme do hloubky naší podstaty.

Odpojení v důsledku traumatu. Deprese a úzkosti mohou být reakcí na abnormální životní zážitky, často již v dětství. Může to být znásilnění či pokus o něj, násilí, psychické a fyzické týrání, ponižování. Takový zážitek vede často k pozdějšímu sebedestruktivnímu chování, jako je závislost, obezita, nebo v krajním případě i pokusy o sebevraždu. Proč tomu tak je? Dítě si takový zážitek uloží jako pocit bezmoci, studu, ale často začne cítit vinu, protože to mu dodává určitou moc v jeho mysli, kontrolu nad děním. Pokud dítě cítí odpovědnost za to, že mu někdo ublížil, tak si na určité úrovni myslí, že si to zasloužilo. Tento obraz o sobě samém si pak bere i do dospělosti.

V dospělosti může být duše zraněna traumaty, jako je ztráta bližního, vážná autonehoda, brutální napadení, pokus o vraždu, ale i odhalená dlouhodobá nevěra.

Když ošklivý zážitek uzamknete ve své mysli, začne v ní postupně hnisat. Je na místě ptát se lidí, ne, co jim je, ale co se jim stalo a poté ukázat, že je neposuzujete jako někoho, kdo by měl vnímat hanbu. Důležité je tedy přijetí a naslouchání bez odsouzení, bez snižování hodnoty daného člověka. Nejde o to trauma zlehčit či zmenšit, ale v bezpečném prostředí člověku pomoci, aby se nemusel dál se svým zážitkem skrývat, aby se vnitřně odemkl, přestal se cítit poníženě či vinen a tím pocítil úlevu.

Odpojení od společenské prestiže a respektu. Ve společnosti, která hodnotí lidi podle výkonu, vzhledu nebo majetku, postavení hraje klíčovou roli v tom, jak se cítíme. Čím nižší nebo nejisté postavení, tím více stresu, nejistoty a pocitu podřízenosti. Lidé, kteří se cítí být „níž“ na společenském žebříčku, často nesou v sobě trvalé napětí – strach z odmítnutí, neviditelnosti, bezvýznamnosti. A právě to může být živnou půdou pro úzkosti a deprese.

Člověk potřebuje cítit určitou míru respektu a důležitosti. Deprese může být částečně odpovědí na pocit ponížení, které v nás vyvolává moderní svět, zvlášť ve společnosti, kde jsou velké rozdíly v příjmech a statusu. Člověk v depresi má tendenci se choulit do sebe, hrbit, klopit pohled a hlavu, což je neverbální signál poraženosti, rezignace. Je to zakořeněno v naší zvířecí podstatě, která v tu chvíli říká: “Nemusíš se mnou bojovat, už mě nech být. Nejsem pro tebe hrozba”.

Když ve vás proudí závist a žárlivost, která byla vypěstovaná zaměřením na individualismus, výchovou v neustálém soutěžení a srovnávání, v tom, že je život boj o vzácné zdroje, vyzkoušejte pravidelně provádět metodu solidární radosti. Spočívá v tom, že si nejprve živě představujete, jak se vám děje něco hezkého a necháte v sobě proudit radost. Pak si představíte někoho, koho neznáte, např. prodavačku a opět vědomě vnímáte její radost. Pak si stejně tak vybavíte někoho, koho nemáte rádi, nebo mu závidíte a snažíte se cítit radost za něj. Po čase možná ucítíte, jak se pocit žárlivosti zjemňuje a ustupuje, navíc se budete vyživovat radostí jiných lidí a vzroste ve vás laskavost, což povede k užšímu spojení s ostatními lidmi.

Odpojení od přirozeného prostředí. Lidé jsou mnohem delší dobu své existence živočichové v pohybu, v tichu a rytmu s přirozenou krajinou, než živočichové, kteří mluví a sdělují si koncepty. Když jsme dlouhodobě odtrženi od pohybu, přirozeného světla, prostředí a rytmu, naše tělo to nechápe a začne trpět. Téměř všechna zvířata jsou ve stresu, když jsou připravena o typ prostředí, ve kterém se vyvíjela a žila.

Depresivní člověk je uzavřený ve svých myšlenkách a stává se vězněm svého ega. Reakce na pobyt v přírodě je přesným opakem tohoto vnímání. Je to pocit posvátné úcty a úžasu. Když se ocitneme tváří v tvář přirozené krajině, máme pocit, že jsme velmi malí, stejně tak i naše starosti. A tak pojďme ven. Hýbejme se. V přírodě.

Odpojení od nadějné nebo bezpečné budoucnosti. Lidé v depresi a úzkostech často popisují určitou krátkozrakost v časovém vnímání, jakoby budoucnost přestala existovat. Nejsou schopni myslet a plánovat dopředu, jsou uzavřeni ve svém časoprostoru, který je soustředěn na vnímání pouze blízkých hodin, které jsou plné tíhy a bolesti.

Role genů a změn v mozku. To, co se v mozku skutečně děje, není pouhé snížení hladiny serotoninu, jak se dříve uvádělo. Jde o komplexnější jev, známý jako neuroplasticita. Mozek se celý život mění podle toho, jak ho používáme, aby vyhovoval naším potřebám. Ořezává synapse, které nepoužíváme a posiluje ty, které používáme. Mozkové okruhy, které opakovaně aktivujeme, včetně těch úzkostných či depresivních, se stávají silnějšími a trvalejšími.

Byla zkoumána i otázka genetického vlivu – lidé s depresemi často předpokládají, že zdědili chybnou funkci mozku. Skupina vědců provedla jednu z nejpodrobnějších studií genetických příčin deprese a zjistili, že určitá varianta genu má vztah ke vzniku deprese, ale je aktivovaná pouze v určitém prostředí, jako je např. silně stresující událost či hrozné trauma v dětství.

Dalším vlivem jsou biologické faktory – např. lidé s infekční mononukleózou či nedostatečnou funkcí štítné žlázy jsou výrazně náchylnější k rozvoji deprese.

Trápení působené okolním světem a změny uvnitř mozku přichází společně. Deprese tedy není jen nemocí mozku, ale signálem hlubokého odpojení – od těla, světla, rytmu, lidí, smyslu i naděje. A právě proto uzdravení nezačíná primárně v hlavě, ale v navazování ztracených spojení. Ne vždy můžete změnit prostředí, ale navázáním spojení – se sebou, druhými, smyslem, můžete začít na prostředí nahlížet jinýma očima. A možná zjistíte, že je změna přece jen možná.