Domů > Magazín > Blog

Nejhezčí věci v životě jsou zadarmo

Během jednoho víkendu, který vypadal velmi pohodově, se mi opět zatřásl žebříček hodnot. Znovu jsem si uvědomila, jak je důležité být šťastný tady a teď. Být vděčný za to, co už máme. Protože stejně ty nejhezčí věci v životě jsou zadarmo. Ale také se dají lehce ztratit.

Sázeli jsme spolu hrášky

Byla jsem s dětmi na zahradě, když z protějšího okna na mého syna někdo zavolal jménem. Byl to spolužák ze školy, který chodí o tři třídy výš. Nakonec se v protějším okně ukázali spolužáci dva, tak jsem je pozvala k nám na zahradu. Klukům se u nás moc líbilo. Blbli, tancovali, honili se po zahradě a předváděli nám wrestling. Syn byl nadšený, že má na návštěvě kamarády. Já byla ráda, že mám chvilku času něco udělat na zahrádce. Šla jsem tedy sázet hrášky a jedním okem kluky sledovala. Jenže kluci když zjistili, co dělám, chtěli také sázet se mnou. Na to, že se mnou sází moje děti, už jsem zvyklá, ale že to zajímá i 10-letý kluky, co jsou věčně přilepený k mobilu, mě překvapilo.

Kluci se mnou chtěli vařit

Společně jsme sázeli hrášky, povídali si, kluci byli hodně otevření, a tak jsem se mimochodem dozvěděla, že ten vetší má mámu v nemocnici. Prý je hodně nemocná a doktoři nevědí, co jí je. Dokonce poznamenal, že může i umřít. Když jsem šla vařit večeři, kluci se opět chtěli přidat. A tak jeden míchal semínka na opražení a druhý si se mnou povídal. Opražená semínka jim chutnala, dostali i na ochutnání pro rodiče a odešli domů. Zítra prý přijdou po obědě znovu.

Druhý den jsme jeli neplánovaně na výlet, tak jsme se pomocí sms domluvili na později. Když jsme se vraceli domů, kluci už na nás čekali před garáží. Chtěla jsem zajet autem dovnitř, ale ten vyšší se mi naklonil do okna u auta, a řekl mi větu, ze které se mi rozbušilo srdce. Prý mu dneska máma umřela. Jestli to prý chápu, že prostě umřela. Viděla jsem toho kluka podruhé v životě, ale dotklo se mě to stejně, jakoby se to stalo někomu blízkému. Pokusila jsem se ho skrz to okno pohladit, vůbec se nebránil, pak si utřel slzy a šel mi otevřít garáž.

Chtělo se mi křičet do vesmíru

U nás doma kluci zase běhali po zahradě, blbli, jakoby se prali a já tam jen seděla, neschopná skoro ničeho. Chtělo se mi křičet a stěžovat si, nejspíš asi do vesmíru. Tohle není vůbec fér! Vždyť je to desetiletý kluk. To není spravedlivé, dětem přeci nemůžou umírat mámy a už vůbec ne mladé.

Kluk si chvíli hrál s kamarádem a za chvilku ho vidím sedět s hlavou v dlaních. Sedla jsem si vedle něho a objala ho spontánně kolem ramen. Kluk se přitiskl a začal mi se slzami v očích vyprávět, že se s mámou ani nestačil rozloučit, že jí koupil dárek k narozeninám a nestačil jí ho dát. Mámě bylo 39 let. Měla ještě další čtyři děti, které už jsou dospělé. Bylo jí prý dlouho špatně a doktoři ji nedokázali uzdravit. Zlobil se na ně, že jí nepomohli. Nechápal proč. A že ví, že nemá být smutný, ale nejde mu to.

Řekla jsem mu, že být v téhle situaci smutný je v úplně v pořádku a že je moc důležité slzy pustit ven. Vím sama moc dobře, že to pomáhá. A že se s ním máma určitě rozloučit přijde, protože pouto mámy a dítěte je obrovské. Nedokázala jsem už svoje slzy skrývat, a tak jsme si společně poplakali. Zpovzdálí nás sledoval jeho kamarád, který mi pak přišel říct, že je mu kamaráda taky moc líto. Dva pro mě cizí a přitom tak fajn kluci.

To nejlepší je zadarmo

Znova, už po tolikáté v životě, jsem si uvědomila, jak často řešíme nesmysly a drobnosti, které vůbec nejsou podstatné. Jak je důležité si uvědomit všechny dary, které máme. Ať už jsou to zdravé i když zlobivé děti, práce, bydlení, mít co jíst a pít a třeba i to, že pořád ještě máme mámu. Každý to tak nemá. Často se trápíme kvůli věcem, které si nemůžeme dovolit a přitom to podstatné je úplně někde jinde. Ty nejlepší věci v životě jsou přeci zadarmo. Jsou to objetí, úsměvy, přátelé, polibky, spánek, rodina, láska, smích a hezké vzpomínky.

 

PS: Co shodit 5 kg za 14 dnů? 😍

Sezóna plavek začne brzy. Máme chutný jídelníček, skvělé recepty, videa, jemné cvičení - a samozřejmě živou podporu a motivaci. Už za 2 týdny uvidíte výsledky. Mrkněte na výzvu Hubneme do plavek a naskočte!

Zdravé recepty, zdravé vaření a životní styl. Tisíce receptů zdarma. Co víme, sdílíme! :-)

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Moc Vam dekuji za tento clanek, Helenko. I Vasi mamince. Take jsem si pobrecela. Myslim, ze je moc tezke, ale zaroven moc dulezite sdilet i takoveto smutne zivotni pribehy s ostatnimi. Prinuti nas to (nas ctenare) se v tom nasem zivotnim behu alespon na chvilku zastavit a zamyslet. Cim vice takovych zastaveni, tim vice uvedomeni si jak je na tom svete vlastne krasne, i pres vse, cim jsme si treba museli projit. Moc se mi libi, co jste napsala: Všechno je relativní. Je důležité si vážit všech darů, které už teď máme. Nic nemáme napořád a nikdo nám neslíbil, že život bude spravedlivý. K tomu neni co dodat. Snad jen.. Dekuji!

Krásný, i když velice smutný příběh. Také jsem při jeho čtení plakala, a kvůli slzám musela čtení přerušovat. Život je někdy opravdu nespravedlivý, nikdo z nás nevíme, co bude zítra…. Proto je třeba vážit si darů života, jak popisuje Helča, a radovat se z každého dne.
Chlapce je mi opravdu líto, ale dovedu se vžít i do situace jeho maminky, která zřejmě tušila, že umře.
Tuhle hrůzu jsem prožívala jako máma dvou holčiček – 4leté a rok a půl starých. Bylo mi tenkrát 32 let. Právě jsem nastoupila opět po mateřské do práce, a začala jsem se postupně cítit strašně unavená. Když se mi objevila na mízní uzlině na krku boule velikosti švestky, zašla jsem k lékařce. V nemocnicích jsem postupně strávila 2 měsíce, z toho měsíc na onkologii na Bulovce. Prošla jsem všemi možnými vyšetřeními včetně odoperování té boule. Bohužel histologie prokázala, že mám rakovinu lymfatických cest, tzv. Hodgkinovu nemoc. Bylo to cca před 40 lety, kdy to ještě neuměli léčit. Manželovi sdělili, že mám před sebou cca půl roku života….
Jediné, co tehdy uměli aplikovat bylo ozařování téměř celého těla. Tušila jsem, že jde o něco vážného, a prožila si opravdová muka. Ne proto, že asi umřu tak mladá. Až do onemocnění jsem prožila opravdu naplněný život. Měla jsem krásnou rodinu, vlastní byt, skvělé a dobře placené zaměstnání, a hlavně – užívala jsem si svoje mateřství. K zoufalství a pláči mě ale přiváděl fakt, že nejen že si už svoje sladké děti neužiju, ale že ony budou vyrůstat bez mámy….
Tenkrát jsem se po nocích v slzách a beze spánku modlila k Vyšší moci, ať ta diagnóza není pravda….
Je to na dlouhé vyprávění, musím to zkrátit. Když mě pan doktor připravoval na ozařování (mělo začít druhý den) tak, že mi vyznačoval na těle modrou barvou místa, která se ozařovat nemají, zeptala jsem se ho, kdy už se budu moci vrátit zase do zaměstnání. On se smutně podíval a řekl, že s tím ať raději vůbec nepočítám. Rozbušilo se mi srdce a zmohla jsem se jen na odpověď, že mi to všechno připadá jako zlý sen, ze kterého se musím každou chvíli probudit.
A v tom se stal doslova zázrak. Do místnosti vstoupil primář onkologie, který se vrátil předčasně z dovolené spolu s mým ošetřujícím lékařem. Vyšetřil mi slezinu, ptal se, kolik jsem zhubla (přibrala jsem 2 kg) a řekl, že se mu něco nezdá. V koutku místnosti pak diskutovali všichni tři. Pak mě poslali na pokoj, kde mi nabrali krev na rozbory. Hned druhý den při velké vizitě (byl pátek ráno) přišlo celé koncilium a primář mi radostně oznámil, že už jim volali z laboratoře, a zjistili u mě, že abnormálně rostou titry toxoplazmózy, že je podezření na její akutní formu. A že mi blahopřejí, protože ať je to cokoliv, původní diagnózu zcela určitě vylučují !!!!
Pustili mě domů na víkend, bylo krásné letní počasí a já jela v letních krátkých šatech zmalovaná i na obličeji fialovou barvou. Lidé v tramvaji si mne s údivem prohlíželi. A mně, estétovi, to bylo tenkrát naprosto jedno! Zažívala jsem jeden z nejšťastnějších okamžiků svého života…
Nakonec jsem strávila ještě na infekčním 3 týdny, kde jsem se vyléčila doslova hrstmi silných antibiotik.
A to si pište, že jsem rapidně změnila žebříček svých hodnot. Že jsem se snažila nebýt tak puntičkářská v úklidu a domácích pracích. Bohužel často jsem na svoji šílenou zkušenost zapomínala a zapomínám….
Pravdou ovšem je, že jsem se postupně naučila víc se radovat z maličkostí, které nejsou samozřejmé, a hlavně – žít teď, v přítomném okamžiku. A také vím, že vše záleží na úhlu pohledu. Že i nepříjemné věci, které nás potkají mají svůj smysl – posouvají nás ve vývoji dál.
A proto svoji tehdejší zkušenost beru jako velké varování. A současně vím, že někdy se zázraky opravdu dějí.

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

3
42

Krásné svátky a šťastný nový rok!

Uteklo to jako voda a my vám posíláme vánoční video přáníčko. Krásné svátky! Užijte si je i se svými blízkými. Máme vás rádi a děkujeme, že jste s námi!

Jak se žije v jiném světě

Čas běží neúprosným tempem a dny volna vyhrazené k vánočnímu odpočinku jsou ty tam. Připravuji a balím si vše potřebné ke 14-ti dennímu pracovnímu pobytu. ...
4
14

Spravedlnost neexistuje

Dnes jsem se probudil opět velmi brzy. Přestože mám volno, nemusím do práce, nemám žádné povinnosti ani jsem si tedy budíka nenastavil, vstal jsem ve 4:20....

Fandím svému klubu

Pokud jsem zrovna doma a hraje se hokej, rád zajdu na zimák a svými hlasivkami ženu kluky za vítězstvím. Tenhle zápas s Kladnem v čele s Jardou Jágrem sice...