Zahradničení jsem nesnášela
V dětství jsme s rodiči jezdili na chatu, kde se máma starala o pár záhonků. Příliš mě k pletí a zalévání nevedla, ale i tak jsem si vytvořila představu, že je to dřina. A že záhonky musí být beze smítka, brambory se okopávají a na podzim je třeba záhony zrýt.
Neoslovilo mě to. Zato jsem ráda chodila do lesa a obdivovala sasanky rostoucí mezi loňským listím a trávou. Tady se možná položil ten základ mojí budoucí lásky k permakultuře.
Když jsem se provdala na venkov, opět jsem viděla uklizené, čisté, rovné záhonky, vše vyseto v řádkách, každoroční rytí (ufff) a dennodenní zalévání. Moje tchyně měla opravdu krásnou zahrádku, ale za jakou cenu? Do představy o dřině jsem přidala i časovou náročnost. Opět mě to nezaujalo, ba spíš jsem získávala odpor.
A navíc, proč vůbec pěstovat takto náročně zeleninu, když si ji můžu kdykoliv koupit v supermarketu. Klidně i v zimě.
Permasemínka mě nadchla
Po mnoha letech přišla změna. Určitě k tomu přispělo i to, že jediní zahrádkáři jsme doma už jen my s manželem a mohu si spoustu věcí dělat podle sebe. Už ani nevím jak, narazila jsem na internetu na Marka Kvapila a jeho Permasemínka. Doslova okouzlená jsem četla i o starých odrůdách a cítila, že mě to vysloveně volá.
Teď si vzpomínám, že jsem ještě před tím objevila jednu společnost zabývající se původními odrůldami. Tam mě ale odradil fakt, že je potřeba část sebraných semínek po sezóně zaslat zpět. Nerada se zavazuji k něčemu, o čem nevím, zda budu schopná to splnit. Nevěděla jsem, jak mi to půjde, umím vůbec semínka získat? Nebudu líná se s tím “dělat”?
Permasemínka mě ale nadchla a tak jsem jich pár objednala. Trochu troufale jsem se rozhodla, že zkusím napoprvé i meloun. Ten mi tedy zatím vyrostl jen maličký, ale já to vypiluji. Během dalších měsíců jsem hledala informace o něčem, co jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. Až jednou jsem někde uviděla nádhernou barevnou zahradu, vše propletené do jednoho úžasného celku, a zaznělo slovo – permakultura.
A já věděla, že je to ono. To je to, po čem moje srdce prahne, to je to, co potřebuji k životu.
Permakultura je svoboda i smysl života
Ale co vlastně je ta permakultura? Někdo ji nazývá chaosem, někdo přímo nepořádkem… Myslím, že nic z toho to není.
Je to biodiverzita, hledání vzájemných prospěšných vztahů mezi rostlinami, je to divokost a volnost, je to svoboda. Poskytnutí úkrytu drobným živočichům, větší šance na opylení včelami, právě z důvodu rozmanitosti. Je to hra, smysl života, cesta k soběstačnosti, osobní rozvoj. Kdo by mohl odolat? I zde má člověk možnost zjistit, jak moc je kreativní a tvůrčí, anebo se naopak nechává spoutávat svými naučenými vzorci. Protože tak se to přece dělá….
Nechme se přírodou vést
Podívejme se do volné přírody, hledejme souvislosti, pozorujme. Příroda nepotřebuje rýt ani okopávat a přece na jaře zas všechno vyroste. Na místě, kde se té rostlince bude dařit, ona sama si ho vybere. Když nechám na podzim na záhoně pár dýní, které nestačily dozrát, začnou se rozkládat. Pro lidi chodící okolo to možná působí neuklizeně (a ještě ke všemu nemám zryto), ale co se na to podívat jinak? Právě jsem poskytla část potravy ptáčkům a hmyzu. A v konečném důsledku, to, co zbyde, obohatí půdu.
Samozřejmostí je pro mě (a to není pravidlo jen pro permakulturu) pěstování bez chemie. Úplně trpím, když vidím někoho, jak zuřivě stříká stromy, trávu, zeleninu. Copak si to vážně neuvědomujeme? Jako kdybychom se snažili s přírodou soupeřit, ukazovat jí, kdo je tady pánem. Vyzývám tě na souboj.
Pojďme to vzít z druhého konce, zaručuji vám, že je mnohem zajímavější. Pojďme se nechat přírodou vést. Ona nám to mnohonásobně vrátí. Je to nádherná cesta plná objevů. Nejde jen o výnos. Někdy nestihnu včas vše vysázet, někdy je moc slimáků. Učím se vnímat, co je potřeba. Díky pozorování rozvíjím i svou intuici. Loni jsem poprvé četla o bezorebném pěstování. Tak vida, jde to i bez toho. Další puzzlík zapadl. Zkouším také semenařit, uchovat si semínka ze svých rostlin na příští rok. Jsem začátečník a tak moje “úspěchy” zatím nejsou velké.
Ale cesta je přece cíl. Občasné neúspěchy k tomu patří. A jsou to vlastně neúspěchy?
Tahle cesta mi dává smysl i z hlediska soběstačnosti a podporování starých odrůd. Co naopak moc podporovat nechci, jsou hybridy, zatím jich mám pár ale taky. Doufám, že časem budu pěstovat jen ze svých semínek. Až teď si plně uvědomuji, že naše zahrada je dar. Zde mohu znovu vykvést.
A co vy?
Zajímá vás permakultura a přírodní zahrada? Nebo si myslíte , že je to blbost a neumíte si představit, že byste zahradničili jinak? Chápu to, ale co pustit ven to malé dítě schované ve vašem srdci? Děti si přece rády hrají…
Mějte krásné jaro,
Vaše Jana
PS: Co shodit 5 kg za 14 dnů? 😍
Sezóna plavek začne brzy. Máme chutný jídelníček, skvělé recepty, videa, jemné cvičení - a samozřejmě živou podporu a motivaci. Už za 2 týdny uvidíte výsledky. Mrkněte na výzvu Hubneme do plavek a naskočte!
Komentáře
Jani, díky opět za rozvíření mých myšlenek nad permakulturou…jsem hodně praktik a trochu mám pocit, že nedokážu dnešní systém permakultury, jak je podáván pojmout, opravdu to na mě působí jako chaos……využívám některé prvky, a je mi blízký přístup Seppa Holzera a zakladatele permakultury Billa Mollisona, kde chápu permakulturu jakoby uzavřený okruh, tedy trvale udržitelný, zapojení celého okruhu tedy zahrady, domácnosti, popř. využití zvířat apod…knihu od něho četl manžel, udělal mi kdysi takový výtah z toho všeho,různé praktické nápady apod… tak se asi teď možná začtu konečně i já…:)
přeji radost z objevování…často se totiž setkávám s tím, že lidé nepozorují a dost často vše brzy vzdávají…a neumí si dávat věci do souvislostí…a vše je v zahradě tak dynamické,a pokaždé jiné, že to občas nestíhám ani já..:)
ale když člověk prochází zahradu často, tak vidí změny, vidí , co se děje a může reagovat a přemýšlet…
👍🌸🍀
Ráda čtu články o zahradničení, o tom jak se k tomu staví ostatní a jak opatrují svoji zahradu. Tak i tento článek se ne moc líbí. Je z něj cítit radost a nadšení, to je parada.
Staré odrůdy se snažím mít na zahradě co nejvíc. F1 prostě vůbec nepoužívám.
Starám se o zahradu už docela dlouho a furt mě příroda učí. Jen nemám a nesleduji žádný “styl”. Jen ten můj 😅😉. Popravdě řečeno,tam kde to jde,používám mulč ji, tam kde to nejde, nebo nefunguje, pleju. Každá zahrada se chová jinak, každá sezóna je jiná a podle toho se řídím. Můj názor, že zahradničení bez práce a trochu dřiny, neexistuje. Pěstování podle Fukuoky se mě osobně nedaří, tak to dělám všechno podle mě 😂. Samozřejmě bez chemie, to je základ, v souladu s přírodou.