První den na dovolené (3.díl)

Miso polévka je lepší vzpruha než kafe

V noci jsem takřka nezamhouřila oka. Bydlíme sice hned u moře, ale mezi námi a vodou vede cesta. Tedy spíš silnice. Prý málo rušná. “Je to velmi klidné místo,” ujistila nás ubytovatelka, když jsem si chtěla ověřit, že v okolí není žádná diskotéka nebo rušný bar. Mám už totiž své zkušenosti. V noci tu však projíždělo překvapivě velké množství motorek a za vodou je letiště…Když už jsem konečně samou únavou usnula, bylo ráno a holky se těšily k vodě.

Vylezla jsem z pokoje zmuchlaná a rozespalá, pusa se mi mohla samým zíváním roztrhnout. Na nohy mě postavila až miso polévka. Evka je zvyklá snídat kaši a naše holky, když to zaslechly, hned se nadchly, že nějaká bude. Naštěstí jsem Romana poprosila, aby před odjezdem navločkoval půl kila ovsa, takže nebyl problém udělat obratem obilnou kaši.

A protože nejsem zastáncem sladkých kaší a je mi jasné, že pro hřešení bude ještě spousta příležitostí, když dovolená teprve začíná, rychle jsem vymyslela sladkou a přesto zeleninovou variantu. No a když se do vaření pustí dvě ženské, je to raz dva hotové. Než Evka nastrouhala mrkev, měla jsem polévku hotovou a kaše byla nato tata. Holky a Roman nadšeně snědli k polévce ještě zbytek Romanova kváskového chleba, co se našel zapadlý v batohu. A tak jsme měli bohatou snídani, nový skvělý recept a mohlo se jít k vodě.

Místo na pláž do obchodu

Venku bylo příjemně, ale foukal vítr. Pro mě to na koupání nebylo, holky by však odradilo jedině, kdyby moře zamrzlo. Chvíli jsem se na pláži kochala pohledem do vody a na koupající se děti. Po předchozím dni prosezeném v autě jsem však na sezení na pláži neměla dost trpělivosti a hlavou se mi začaly honit myšlenky na nákup. Při pohledu do lednice po snídani bylo jasné, že zásoby zeleniny dovezené z domova stačí tak ještě na oběd, ale na večeři už nezbude. Na výzvu, že bych se šla projít a podívat se, kde je tu nějaký obchod nebo trh, se chytila Evka. Ostatní se tvářili značně nechápavě. A tak jsme se vydaly s našimi látkovkami a síťkami hledat obchod.

V družném hovoru jsme ten nejbližší hned za rohem přešly a po pár kilometrech se musely na obchod přeptat. Nejbližší byl pár kroků od nás. V malé prodejně Ribola jsme zkontrolovaly sortiment. Nějaká ta zelenina, volně prodávané fazole, mandle, ořechy. Nakoupily jsme trochu od každého a vrátily se zpět. Těsně před domem jsme potkaly mnohem větší supermarket Tommy. Dokoupily jsme další druhy zeleniny a vrátily se spokojeně k našemu apartmánu. Roman se divil, kde jsme tak dlouho, když obchod je hned za rohem. Divil se i našemu nákupu, měl dojem, že jsme dovezli dostatek jídla. Ujistily jsme ho, že jídla máme sice dost, ale zeleniny bylo málo a šly dobrovolně vařit oběd.

Luxusní oběd ze zbytků

Bylo potřeba prvně zpracovat zeleninu dovezenou z domova. Bio zelenina od našeho farmáře, a chřest z trhu, kterému jsem neodolala, dali vzniknout našemu prvnímu obědu. Roman i holky šli na terasu nosem napřed: „Tady to krááásně voní!“ Když viděli luxusní chřestovou polévku a seitan s tempehem v teriyaki omáčce podávaný s rýží a quinou a lokální zeleninou, vrhli se na jídlo s velkou chutí a to předtím tvrdili, že nemají hlad. Mezitím venku přestalo fučet a udělal se krásný teplý večer. S menší chutí pak holky umyly nádobí (no jo, není tu myčka) a šlo se zase na pláž.

Těžká pohoda

Evka chtěla dát na web recepty na obědové dobroty, dokud je měla v hlavě. Vzaly jsme tedy s sebou počítač a něco na čtení. Ale ouha. Foukal veliký vítr a z borovice nad námi kapalo cosi lepkavého do klávesnice i do rozečtené knihy. Podle vůně pryskyřice. Nešlo to ničím smýt. Roman s holkama už se nekoupali, spíš do vody jen koukali. Začalo nám být chladno, tak jsme se uchýlili zpět apartmánu. Zavládla naprostá pohoda. Roman učí Káju na terase číst, otevřel si k tomu víno, které nám nechala majitelka apartmánu na stole na uvítanou. Evka a já dáváme na web recepty, pak sáhneme po knížkách, Markétka si kreslí a čte, pomáhá mi loupat okurku na salát. Když Káju přestane bavit čtení, Roman hraje na kytaru. Říkám si, jak je fajn chvíli jen tak sedět a nic nemuset. 

Přeci nebudeme doma!

Po hodině jsem usezená a šijou se mnou všichni čerti. Naštěstí je čas uvařit večeři, tak svoji energii přetavím do další dobroty. Přeci nebudeme doma! Vyrážíme do Trogiru užívat si večerní atmosféru historického městečka. V Trogiru se nám moc líbí. Proplétáme se uličkami, nahlížíme do jídelních lístků, posloucháme koncert chorvatské dechové hudby. Všude potkáváme turisty se zmrzlinou, až na ní taky dostanu chuť. Ale jsem vzorná matka, ani nepípnu. Jenže děti mají radary a začnou to komentovat nahlas. Nakonec Kája začne, že by chtěla něco dobrého, že má na něco chuť a co třeba zmrzlinu. „Udělám vám zítra nějakou naší, jo?! slíbím aniž přesně tuším, jak to udělám. V apartmánu je mrazák, proběhlo mi hlavou.

Dědeček už může jít spát

Stavili jsme se na trhu, kde už nikdo moc nebyl, ani co kupovat (ještě že jsme ráno nakoupili v Ribole a Tommy) a vysvobodili dědečka, co se marně snažil doprodat bedýnku s fíky. Koupili jsme je od něj všechny. Jásal na celé tržiště, že už může jít domů spát, popadl prázdnou bedýnku a se slovy díků utíkal kamsi do tmy. Z jeho radosti jsme i my měli velikou radost. “Tomu říkám podporovat lokální lidi,” obrátila jsem se na Romana, který má tendence ve světě kupovat od prodejců všechno možné s tím, že je potřeba je podporovat, že je to lepší než kdyby žebrali. Holky dostaly něco na chuť a já už věděla, jak to s tou zmrzlinou zítra udělám.

Po návratu automaticky namočím něco na druhý den. Holky budou chtít tu zmrzlinu, tak namočím koupené mandle, nějaké to obilí, houby, mungo. Hodím fotky dnešních dobrůtek do skupiny na Facebooku, ať mají ostatní holky inspiraci a jdu spát. Snad se dneska konečně vyspím!

PS: Teď, když koukám na fotky, si uvědomuju, že je to v mých čtyřiceti letech poprvé v životě, kdy jsem ochotná si obléknout bílé legíny. Ženy bojující s váhou ví, o čem mluvím :-)

Předchozí díly:

1. díl Jedeme k moři – balení do Chorvatska
2. díl Cesta a zabydlování v Chorvatsku