Dříve jsem byla agresivní. Na JJ jsem vznášející se bytost

Díky za připomenutí moji oblíbené polévky harira z Maroka, které se tento recept podobá. Vynechala jsem rozinky a dotunila řapíkatým celerem a seitanem pro připomínku masa. Vařila jsem s rýží dohromady v jednom hrnci a doplnila jsem při podávání malým kouskem chleba.

Nadi mluvíš (píšeš) mi z duše. Mám to podobné jako u vás. Báječnou manželku, se kterou jsme spolu 49 let, tři úspěšné syny, a 4 úžasná vnoučata. Také se často směji a mnohde i když by to bylo spíše k pláči. Říká se, že smích léčí, já potvrzuji, že je to pravda. Když jdu spát, tak si v mysli promítnu, zrychleně, prožitý den. Děkuji osudu za věci které se povedly, ale i za ty, které se, naopak, nepovedly. Jsou totiž dobrou inspiraci, jak to, příště, udělat jinak, lépe. Tohle mám vžité od svého útlého mládí, když to takto dělali moji rodiče. Žili jsme v malé chaloupce, kde byla velká kuchyně a dva pokoje. V jednom byl starší bratr s manželkou a dvěma kluky a ve druhém jsme se museli vejít taťka s mamkou, starší sestra a já. Tudíž jsem byl “nechtěným” účastníkem rodičovského bilancování před spaním.
A co se týče vděčnosti, tak také naprosto s tebou souhlasím. Žijeme v úžasné zemi a nebojím se napsat v přepychu. Máme vše, co k životu potřebujeme. Relativně čistý vzduch, pitnou vodu, dostatek všeho, co k životu potřebujeme. Bydlíme ve vytápěných bytech či domech, kde máme máme stále dost elektriky. Tohle si člověk uvědomí, až když to ztrácí. A to je chyba. Právě nyní bychom měli být za to vděční.
Krátce po revoluci jsem měl možnost procestovat mnoho zemí. U těch vyspělejších jsem čerpal informace a rady a u těch chudých jsem zase posiloval vděčnost osudu, za to co máme.

Nomen omen Naděnko… příspěvek plný naděje k činu a odvahy do srdce… Máš mé hluboké koření…
s úctou Lucie (Bob)