Bez cukru, vajíček, bílé mouky… a takhle výtečné

Magda: Tak, a vánoční cukroví mám dodělané, jupííííííííííííííííííííí. Linecké je slepené marmeládou bez cukru, světlé košíčky naplněné ořechovým krémem, kakaové cukroví slepené světlým vanilkovým krémem a polité čokoládou, stejně tak kakaové košíčky a ořechy už jsou také naplněné ořechovým krémem. Paráda. Nejdřív jsem nechtěla ochutnat, že si počkám až se rozleží. Pak jsem jeden kousek přeci jen ochutnala – košíček s krémem. Bože, to je dobrota, já se snad pominu. Bez cukru, vajíček, bílé mouky… a takhle výtečné. Tak se děvčata hrozím chvíle, až Ti moji chlapi dostanou odvahu to ochutnat, oni mi to sežerou (promiňte mi ten výraz).

PS: Chceš dobít své životní baterie?

Stáhni si zdarma zimní jídelníček pro regeneraci ledvin. !

Roman

S radostí pečuji o stránky Jíme Jinak, točím a stříhám videa, fotím jídla, vyrábím naše online kurzy a mnoho dalšího. Jídelníček Jíme Jinak mám vyzkoušený na vlastní kůži a ke klasickému už bych se nevrátil. Taky díky tomu, že mi Eva vaří samé dobroty!😉

Buďte první, kdo poděkuje za tento článek.

Buďte první, kdo napíše komentář

Zkušenosti - Podzimní detox Zkušenosti - Zdravé dezerty

Schovat štítky

Neuměl jsem vůbec vařit (Jaroslav, 51 let)

Změnu jídelníčku jsem udělal kvůli zdravotním problémům. Neuměl jsem vůbec vařit. Během kurzu jsem si dva měsíce vaři...

Poslední komentáře

Michaela

Před 7 minutami

Jak jsme strávili noc s bezdomovci pod mostem

Milá Evi a Romane, nejprve bych Vám chtěla zas a znovu poděkovat za Vaši skvělou práci, za recepty, které vymýšlíte, zkoušíte, za Vaše „know-how“ a komunitu Jíme jinak.
Chtěla bych reagovat na Váš článek o zkušenosti s bezdomovci. S lidmi bez domova jsem se poprvé setkala po revoluci, když jsem přišla studovat VŠ do Olomouce. Ne vždy jsem při pobíhání mezi budovami školy stíhala zajít na oběd, tak jsem si některé dny připravovala velkou svačinu. Ráda jsem si také při tom přecházení zašla na chvíli do katedrály. Tam jsem potkávala na schodech pravidelně mladou ženu, prosící o peníze. Peníze jsem neměla, ale když mluvila o hladu a dětech, dala jsem jí jednou svou velkou svačinu. Po východu z kostela jsem ji našla celou vyhozenou v odpadkovém koši… To mě hodně zaskočilo. Za nedlouho poté jsem zase na vlakovém nádraží narazila na mladíka, který mi vyprávěl svůj příběh, že se potřebuje dostat domů, ale ztratil peněženku… Šla jsem s ním ten lístek koupit, s vírou, že pomáhám potřebnému. Ve škole jsem se o tom zmínila a spolužáci místní mě upozornili, že mladíka dobře znají. Své verze občas obměňuje, ale v zásadě jde potom k okýnku a nechá si vydat peníze za lístek, s tím, že si cestu rozmyslel. Vystřízlivěla jsem. Po čtyřech letech v Olomouci jsem šla ještě studovat do Bratislavy a zůstala jsem tam nakonec i pracovat, celých 8 let. Tam jsem lidi bez domova potkávala takřka na každém rohu. Přemýšlela jsem, jak bych jim mohla pomoci, bez toho, abych jim dávala peníze. Jednou jsem na nástěnce objevila lístek s adresou sester Matky Terezy a s popisem jejich činnosti. Zvaly k sobě nové dobrovolníky, ochotné pomoci. Vnímala jsem, že je to přesně to, co hledám. Nedávat peníze, ale přesto být užitečná a ne lhostejná. A tak začalo mé pětileté „dobrovolničení“. Pomáhala jsem s přípravou jídla, které se vydávalo vždy v poledne. Rozdávala jsem oblečení z charitního šatníku, stříhala jsem jim vlasy a pomáhala se sepisováním životopisu, když šli žádat o práci a poslouchala jejich příběhy… Z té doby mám i úsměvné příhody. Občas jsme si šli se spolužáky někam sednout, popovídat, dát si něco dobrého. Po čase se mnou přestávali chodit městem a dávali jsem si sraz přímo v podniku. Cestou mě totiž vždy zastavili alespoň dva tři zarostlí muži, kteří na mě již z dálky povolávali: „No servus, Miška, ako máš?“ Je to zkušenost na celý život…