Hubnu a přitom nemám pocit, že se v něčem omezuji (Andrea)

Moje babička kdysi pupavu běžně k jídlu sbírala, ale myslím, že dnes je u nás volný sběr zakázány, protoze je chráněná…. 🤔

Tolik lásky a pravdy… ❤️
zjitřený Bob

Naděnko, s láskou a objetím děkuji z celého srdce ♥️ Výstižné, přesně popsané. Pravda, pro mnohé nepochopitelné. Vstoupíš do místnosti a s prvním nadechnutím vycítíš napětí, chce se ti utéct. A je jedno jestli jsou v místnosti lidé známí nebo neznámí. Jako malé dítě jsem třeba podle klíče v zámku, otevření dveří poznala s jakou náladou přichází mamka domů, dřív než jsem ji viděla, dřív než řekla první slovo. Poznala jsem, jestli setkání bude v klidu nebo si na mě vybije špatnou náladu z práce nebo z jiného důvodu, který se týká jen jí. Někdy to byl jen křik, někdy padaly rány. Vnímala jsem věci, kterých si jiní nevšimli, pohledů, které jiní nevnímali, když jsem něco řekla, jejich odpověď byla Prosím tě, ty pořád něco máš, pořád vidíš, cítíš, co tam není. Někdy se s bolestí ohlédnu a jen si smutně povzdechnu Proč jste mi alespoň někdy nenaslouchali, stačilo by jedinkrát. Vyhledávala jsem klid a samotu, milovala sluneční záři probleskující mezi stromy v lese, třpyt zapadající slunce na hladině rybníka. Přinášelo mi to vnitřní klid, ale někdy až bolestivý smutek. Ono se to těžko všechno popisuje, vysvětluje. Starší dcera je na tom stejně, vždycky si říkáme, že je fajn mít si s kým o tom promluvit a nepřipadat si jako blázen. Je to dar i prokletí, je to zranitelnost, bez možnosti stisknout tlačítko stop.
Nadi, užívej si krásné chvíle s rodinkou. Je krásné, že jsi 🙂 ♥️🌹 🍀