Příběh o zachráněných dívkách

Milá Evo,
když jsem četla váš dopis Ježíškovi, hned jsem si vzpomněla na svoji zkušenost z dětství.

Rodiče se měli co ohánět

Zcela vás chápu, prožila jsem dětství v podobné době, jen trochu dříve, jsem o dvě desetiletí starší, než vy. Mám dvě mladší sestry a s rodiči jsme bydleli na Moravě, v malém městě Chropyni. Maminka pracovala jako účetní a tatínek jako nástrojař v Technoplastu a jejich výplaty tomu odpovídaly – naši se opravdu měli co ohánět, aby nás tři uživili. Se sestrami jsme nosily oblečení po svých starších sestřenicích, ale já jsem si z toho nic nedělala (většina spolužaček na tom byla stejně) a mladší sestry to časem vyřešily tak, že si na sebe šily a pletly, co se jim líbilo.

Snila jsem o bílých bruslích

Tehdy byly úplně jiné zimy, než jsou teď. V Chropyni je velký rybník, který pravidelně zamrzal na celou zimu, od Mikuláše až do února, a jelikož na rovinaté Hané nejsou žádné kopce na sáňkování, natož na lyžování, chodily jsme všechny děti každý den bruslit. Brusle naši vždycky sehnali z bůhvíkolikáté ruky a vždycky byly našroubované na takových těch hrozných hnědých, již notně zašlých, okopaných a odřených botách. Tatínek nám brusle ve fabrice krásně nabrousil, no, bruslit se na nich dalo. Po večerech mě bavilo (tedy když zrovna bylo ME nebo MS) sledovat krasobruslařské soutěže a snila jsem o tom, že bych také chtěla mít ty překrásné bílé krasobruslařské boty, na kterých kouzlily piruety Hanka Mašková a Eva Romanová. Neopovážila jsem se ovšem to po našich chtít, neboť jsem tušila, že by to pro ně musel být velký výdaj.

Splněný sen

Když jsem chodila do osmé třídy, rybník zamrzl hodně brzy a zrovna jsem neměla žádné brusle, ty loňské mi byly malé. Tak jsem z nedostatku jiné zábavné činnosti, když naši nebyli doma, pátrala, co pro nás mají připraveno pod stromeček. V té době jsem už znala jejich tajné skrýše. A tam jsem je našla připravené – nádherné, sněhobílé, bez poskvrnky, zářící novotou, voňavé novou kůží! A moje velikost ! Teď už jenom zbývalo vymyslet, co jsem nutně hledala zrovna tam, kde jsem je našla, a diplomaticky to rodičům předestřít, až se vrátí domů. S výmluvností jsem naštěstí nikdy neměla problém, tak jsem se rodiče i pokusila přesvědčit, abych na nich do vánoc mohla už bruslit, co když třeba o vánocích přijde obleva a všechen led roztaje (neroztál :-) ). A že u stromečku budu dělat překvapenou, jakože je vidím poprvé. A, světe div se, naši na to přistoupili!

Děsivý příběh s dobrým koncem

Ano, měla jsem ve škole samé jedničky, musela jsem se starat o své mladší sestry a pomáhat našim na (docela velké) zahradě i v domácnosti, to všechno by mohly být dobré důvody pro to, aby mi ty brusle koupili. Ale teprve teď, nad tím vaším článkem, jsem si to spojila s jinou věcí, což mě dříve nenapadlo. Tu zimu rok předtím jsme my děti bruslily a najednou zapraskal led a moje mladší sestra s kamarádkou se ocitly po krk v ledové vodě. V mžiku jsem si uvědomila, že nablízku není žádný dospělý a pokud je nevytáhnu, mohlo by to s nimi špatně skončit, protože samy by se z toho nedostaly. Křikla jsem na ně, aby šlapaly vodu (nedosáhly na dno), lehla jsem si na okraj té díry, led zlověstně praskal, prohnul se a nahrnula se kolem mně voda, kterou moje tlusté tepláky i angorský svetr chtivě nasály. Zasekla jsem se bruslemi do ledu, abych nesklouzla do díry a podařilo se mi (asi zázrakem) obě holky vytáhnout. Nezdržovaly jsme se přezouváním a na bruslích jsme došly až domů. Mrzlo až praštělo, dodnes si pamatuju to cinkání ledové krusty, jak na nás zmrzlo oblečení.
No, a teprve teď mi docvaklo, že ty parádní vysněné brusle mohly být odměnou za to, že jsem svou sestru tehdy zachránila.

Byla jsem připravena

Z dnešního pohledu mě mrazí, když si na to vzpomenu. A mohu k tomu ještě dodat, že se mi noc předtím zdálo o tom, jak se na rybníku pod někým prolomil led a že jsem ho vytáhla. Pak jsem o tom celé dopoledne usilovně přemýšlela, co bych dělala, pokud by se to stalo doopravdy. Co nám říkali ve škole (v tělocviku jsme chodili bruslit), co jsem o tom četla. Nějaký úžasným způsobem se přihodilo, že jsem na takovou situaci byla připravená, měla jsem v hlavě srovnané, co přesně bych musela dělat. A to jsem jednoduše udělala (tehdy mi to jednoduché připadalo).

Rodiče té kamarádky mi nikdy nepoděkovali, nejdřív jsem to považovala za nevděk, časem mi ovšem došlo, že Ivana to zřejmě rodičům vůbec nepřiznala, protože se mohla obávat, že by ji neminul výprask …… Byla prostě jiná doba !

Jarmila Hrdinová