Zrajeme nebo stárneme: co výchova nezmůže?

Cítím se zaseknutý a nevím proč

Všichni máme potenciál dojít k plnému uvědomění a stát se celistvým člověkem. Ačkoliv je tento proces přirozený a spontánní, bohužel není nevyhnutelný.
Co se nám stalo, že došlo k zaseknutí? Pojďte se podívat na dětský růst z pohledu přirozeného vývoje a třeba objevit první článek skládačky ke spokojenému životu. Možná vám nebylo dovoleno přirozeně růst, byli jste vychováváni podle norem společnosti.
Často si kladu otázky: Je tato společnost zdravá? Funguje na principech laskavosti, radosti a přijetí? Když si je položíte sami k sobě, jaké jsou vaše odpovědi? Mě ty mé příliš netěší. A tak jsem se rozhodla udělat to ve své rodině trochu Jinak! S láskou ke svým rodičům, jelikož vím, že ve své době dělali to nejlepší, co uměli.

Jak se přirozeně vyvíjíme? Je to snazší, než nás učili.

Každé narozené dítě má schopnost dozrát v samostatnou bytost. V tomto zrání dochází přirozeně k tomu, že může samostatně myslet a fungovat. Je naší přirozenou touhou odlišit se od ostatních a růst. Můžeme ji pozorovat na různých úrovních, třeba u buněk, orgánů, plodu a dalších.
Podívejte se na sebe. Dozráli jste k tomu, abyste stáli na dvou nohách. Ačkoliv mnozí mají přesvědčení, že vás to museli rodiče naučit, není tomu tak. Jako lidi jsme sami schopni se ve správný moment postavit a začít chodit. Nepotřebujeme k tomu chodítko, vozítko či ruce rodičů. Prostě se zvedneme a jdeme. To je síla přírody, síla přirozenosti. Stejně tak máme přirozený potenciál dozrát ve schopnost držet si své hranice a dělat vlastní rozhodnutí. A ejhle! Možná to s vámi právě teď vibruje. Jsem schopný držet si své hranice? Vždyť jsem přece tak nerozhodný… Já sama s tím mám problém!

🌞 TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

Dětské hranice jsou křehké

Uvedu vám příklad ze svého dětství: Moje dětské hranice byly tolikrát narušovány a porušovány, že se celé zbořily. Jelikož táta byl velkou autoritou a uplatňoval autoritářskou výchovu, tak o nějakém mém svobodném rozhodování nemohla být řeč. Musela jsem cvičit na housle, i když jsem zrovna nechtěla. Musela jsem být ta slušná a vždy usměvavá holka. Musela jsem hrát a zpívat koncerty, veřejná vystoupení, oslavy a nevím co všechno dalšího, i když jsem se necítila dobře (holahej, nechuť na sebe nenechala dlouho čekat). A tak se přirozeně stalo, že jsem přestala mít hranice. Začala jsem věřit tomu, že jsou tu dospělí, od kterých se musím nechat vést, jelikož na mých pocitech nezáleží.

Když dojde ke ztrátě hranic

Jaké to má dopady? Vraťme se nejdříve k vývoji dítěte. Dítě ztrácí schopnost samostatnosti a chce, aby za něj rozhodovali druzí. To se může do určitého věku, kdy následuje své rodiče, jevit jako výhoda. Jakmile ale rodiče ztratí svoje vazebné napojení, svojí „moc“ nad dítětem a nahradí jej vrstevníci, může docházet k situacím, které se rodičům nemusí líbit. Nechápou své dítě a myslí si, že to dělají pubertální hormony. Ale co když to pokračuje i ve dvaceti? O pubertě už nemůže být řeč. Na vlastní kůži jsem pocítila pravdivost východisek vývojové psychologie při svém dospívání, kdy jsem díky ztraceným hranicím mnohdy oscilovala na ostrých hranách.

Nechceme, ale musíme

Jakmile jste něco nechtěli, ale museli, kdykoliv jste chtěli, ale nemohli, tak se porušovala jemná linie vašeho vlastního potenciálu. Vím… Možná to pro vás zní jako příliš. Jak to tedy udělat? Žijeme ve světě, který není vždy bezpečný. Ve městech jsme obklopeni auty, a tak nemůžeme nechat děti, aby vběhly do silnice, protože se pro to právě teď rozhodly a my podporujeme jejich samostatnost. To rozhodně ne. Musíme vytvářet bezpečný prostor a stanovovat potřebné hranice. Je to nepatrný rozdíl, který musí rodiče intuitivně vycítit. Kdy je třeba zakročit a co je ještě v pořádku? Každý z nás má schopnost tento prostor rozeznat. Někdy to jde hůř, máme totiž za sebou vlastní dětství a jeho vzorce se v nás mohly hluboko zakořenit. Ale jakmile zvládneme překročit náš stín, když se nám povede ho obejmout, uvidíme tento prostor v jasných barvách. Jsou to právě děti, které nám mohou nejvíce pomoct pochopit sami sebe.

Přečtěte sami sebe

Pokud jste při dnešním čtení pocítili, že byly porušeny vaše dětské hranice nebo že jste přišli o schopnost samostatnosti, jste na nejlepší cestě to změnit. Zastavte se u sebe a svých pocitů. Podívejte se do své minulosti jako do otevřené knihy a čtěte. Vnímejte sami sebe jako dítě a zavzpomínejte na své pocity. Prožijte svou lítost, vztek, zkrátka cokoliv, co se vám objeví. A pamatujte. S radostí a lehkostí jde všechno snáz. Není nutné propadat se do hlubin sebelítosti a obviňování. Právě dnes můžete začít tvořit takový život, jaký chcete.