Ty naše děti vydrží velmi dlouho bez jídla

No zřejmě ne, protože první Karolínčina otázka byla, zda si může dát nějaké perníčky, jak ona říká všemu vánočnímu cukroví. “Už jste je všechny s Markétkou snědly,” říkám, “ale mám uvařenou polévku, dáš si?”

Jenže to už se Markétka hrnula ven ze dveří, že prý hezky svítí sluníčko a jde si hrát se sousedkou. Nabídla jsem: “Holky, je snídaně, pojďte se nejdřív najíst, ať nemáte hlad.” A Markétka na to: “Jasně mami, nejdřív se trochu proběhneme, a pak přijdeme na polívku.” A už se všechny tři hrnuly ven. Tak fajn, pomyslela jsem si, a nechala je běhat venku. Podotýkám, že bylo po deváté, když vyběhly.

Koukám pak z okna, kdeže jsou a vidím, že vzaly vozík a jdou na dříví. No fajn, bude na topení. Přihřála jsem polévku. Vrátily se vymrzlé, protože venku sice svítilo, ale zároveň bylo těsně nad nulou. Napily se čaje a šly si hrát do pokojíčku. Na snídani jsem je neutáhla. Neměly čas.

V půl jedné už mě samotnou dohnal hlad a pustila jsem se do vaření oběda. V jednu holky dorazily, že prý si jdou dát tu snídani :-)

Tak jsem se opět utvrdila v tom, že to na mě s těmi svačinami jenom hrají a že není problém, aby si dali v šest večer večeři a pak druhý den v jednu oběd. Jestli dobře počítám, tak je to 18 hodin bez jídla. Když je venku hezky a je co dělat, jíst nepotřebují :-)

A zřejmě není nutné dodávat, že jim oběd moc chutnal a hezky jedly všechny tři. Když je dobře vytráveno….