A co když to nejsou jen slova?

Neřekla bych to lépe než citátem, který použila naše milovaná Evička ve video přání pro rok 2023: „Dávej pozor na své myšlenky, stanou se slovy. Dávej pozor na svoje slova, stanou se činy. Dávej pozor na svoje činy, stanou se zvyky. Dávej pozor na svoje zvyky, stanou se charakterem. Dávej pozor na svůj charakter, stane se tvým osudem.“

A protože jsem si teď to svoje „rýpání“ doufám, tak trochu obhájila, ráda bych se nejdříve věnovala slovům, která slýchám úplně nejvíce, ale radost mi dělají naopak nejméně.

Negativní, ale přesto tak používaná

Těmi slovy jsou výrazy „strašně“ a „hrozně“. Co mě na nich nejvíc zaráží je, když se používají rádoby pozitivně, jako například: strašně dobrý oběd, hrozně mi chybíš, strašně tě miluju, strašně vtipný, strašně krásný, strašně chytrý, strašně milý; hrozně hezký, hrozně rychlý, hrozně šikovný, hrozně statečný apod. Přitom základ slov strašně a hrozně jsou strach a hrůza. Což když si uvědomíme, nedávají pak tato spojení moc smysl, že? Podobně jsou na tom i slova jako šíleně nebo děsně, jejichž základ je šílenství a děs.

V poslední době je též velmi módní stále s něčím bojovat. Boj proti válce, egu, nemocím, vládě. Jenže nám občas nedochází, že kde je boj, tam je i tlak (a ten vytváří protitlak). Tenkrát jsem si to ještě nespojila, ale už ve fyzice na základní škole jsme se učili, že například hydrostatický tlak je tlak, který vzniká v kapalině její tíhou. Ale i bez příkladu z fyziky tak nějak selským rozumem si říkám, jak může být něco, co je pod tlakem, tíhou a ve stresu plné klidu a lásky

Dalším velmi používaným slovem je slovo „muset“. Slovo muset bych úplně vyškrtla ze slovníku, protože mi vůbec nedává smysl. Jediné, co v životě musíme, je zemřít. Všechno ostatní je naše volba. Když ze svého života vypustíme slovíčko muset, uvolníme tím spoustu tlaku, který si sami vytváříme. Když říkáme „Musím do práce, musím to jít dodělat, musím,..musím..“, vystavujeme se obrovskému tlaku. Používejme raději slůvko „chci“. „Chci jít do práce, protože si vydělám na zaplacení nájmu“. Slovo chci dává našemu životu docela jinou perspektivu. Všechno, co děláme, je pak naše volba, i když to tak třeba nevypadá.

Mnozí z nás také často říkají „ale“. Něco řekneme, ale v zápětí dodáme „ale“, což nás rozpoltí. Sami si předkládáme konfliktní sdělení. Já často ze srandy říkám, když slyším slovo „ale“, že tu první větu okamžitě přestávám vnímat.

Dalším vtipným slovem je např. slovo “nezapomeň”. Říkáme “nezapomeň” a co se stane? Zapomene na to. Je to asi jako když voláme na děti: „Pozor, ať neupadneš!“ A co udělá dítě? Spadne. A tak raději říkejme třeba: „Prosím vzpomeň si“. S dětmi je vůbec sranda. Když jsem jednou volala asi na dvouletého syna, který zrovna neměl holinky: „U té kaluže buď prosím opatrný!”, syn tou kaluží prošel opravdu velmi opatrně. 😊

Zákon příčiny a následku

A vůbec neříkám, že je snadné tato běžná slova přestat používat. Sama se je už dlouho odnaučuji, ale stejně jako s jídlem, každý malý krok se počítá. Co mi k tomu pomáhá, je vědomí, že existují zákony, které fungují. A někdy velmi rychle. Ráda bych zmínila zejména zákon příčiny a následku, který praví, že cokoliv vyšleme, to se nám vrátí. Existuje také zákon mysli. Nejsem ten typ člověka, který by potřeboval vše zkoumat, nicméně vím, že to tak je. Stejně jako vím, že když cvaknu vypínačem, rozsvítí se světlo, tak vím, že když chováme nějakou myšlenku, nebo když vyslovíme nějaké slovo nebo větu, vrací se nám v podobě určitého zážitku nebo zkušenosti.

Myšlenky ubíhají velmi rychle, takže je zpočátku skutečně obtížné je nějakým způsobem měnit. Ústa jsou ovšem naštěstí podstatně pomalejší, takže když začneme poslouchat, co říkáme a nedovolíme, aby z našich úst vyházela negativní slova, můžeme začít utvářet i své myšlenky. A to už se zvládnout dá. 😊

Ve slovech, která pronášíme, je nesmírná síla

Řeč a slova používáme takřka bez ustání, ale často mluvíme jen tak do větru, aniž bychom přemýšleli nad tím, co vlastně říkáme nebo jak to říkáme. Věnujeme jen velmi málo pozornosti výběru slov a když už, tak většina z nás se vyjadřuje v negativních termínech. Jako děti jsme se ve škole učili gramatiku. Učili jsme se volit slova podle gramatických pravidel (a díky za to, taky to mělo svůj smysl). Gramatika však nebere v potaz skutečný význam slov a způsob, jakým ovlivňují naše životy.

Už od dětství miluju knížky. K těm dětským se vracím v posledních letech díky svým dětem. A tak jsem si až teď všimla, že autoři jako Karel Čapek, Božena Němcová, Jan Werich, Ota Pavel a další mí oblíbenci, slova jako „strašně, hrozně, šíleně ani děsně“ prakticky nepoužívali a když už, tak jenom výjimečně ve chvíli, kdy to opravdu sedlo „jak dětská prdelka na nočník“.

“Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.” Karel Čapek

Zkouška tří sít

Na závěr mám pro vás ještě takový tip od Sokrata. Říká se tomu zkouška tří sít. První síto zní: „Jste si naprosto jistí, že to, co chcete někomu sdělit, je pravda?“ Druhá otázka je pak: „Chcete někomu říct něco dobrého?“ A nakonec třetí otázka: „Je to, co chcete někomu říct, něco užitečného?“ Pokud vám ve výsledku vyjde, že nechcete říct něco, co je pravda, není to ani dobré, ba dokonce ani užitečné, tak proč byste to někomu chtěli říkat? 😊

S láskou

Naďa