Rekordní věkový rozdíl a přesto si rozumíme

Léčivá živá setkání

Váhala jsem, zda to po nočním příletu dám, zda je to dobrý nápad. Ale tušila jsem, že si to s vámi užiju. A taky že jo! Je to prostě jako kouzlo – živé setkání v dnešní online době působí jako medicína. Ženský kolektiv, kde je to o vzájemnosti, sdílení a podpoře ještě stále není ve společnosti samozřejmostí, takže toto čistě ženské setkání na mě působilo trochu jako léčivý ženský kruh. A těch je zatím taky pořád málo.

Rekordní věkový rozdíl

V Praze na kurzu se tentokrát sešly ženy několika generací – nejmladší bylo 20 a nejzkušenější 86 let! A právě proto jsou ta živá setkání také tak krásná a léčivá. Máme si navzájem co předávat, i když je mezi námi třeba 66 let rozdíl jako tentokrát.

Podobné ženské starosti

Nakonec totiž vždycky zjistíme, že prožíváme podobné situace, dělají nám starosti stejné věci, a přitom si každá myslí, že je jediná, že je divná, cítí se provinile, že to tak má.

Dotkly jsme se toho, jak mnohé ženy doma svým dětem a partnerům i v dnešní době stále slouží, přestože pracují, podnikají a neví, kam dřív skočit. Mluvily jsme o tom, jak mnoho žen se dává až na poslední místo, jak některé pak donutí ke změně až nemoc. Jak se odkládáme, nepečujeme o sebe a pak jsme unavené a frustrované. Péče o nás samotné nebo vaření si zdravých jídel je pro někoho to, co „musí vydržet“, protože to nedělá s láskou pro sebe, ale bere to jako dietu. Některé ženy jsou zbytečně dogmatické, nemají nadhled, neumí se vůbec pochválit a jsou na sebe taaaaak přísné! Díky tomu mají ženy pocit, že jíst zdravě a nezdravě se u nich střídá jako kdyby byly na houpačce  – od extrému do extrému.

Setkání 25. 9. - slavíme 15 let Jíme Jinak!Pojď se s námi potkat a pobavit! Potvrď do neděle 20.9., prosím.

Co tam bude?

Takže jsme si navzájem trochu promluvily do duše, vysvětlily si, kdy to vlastně vůbec není o jídle, ale o sebelásce, o našich hranicích a o našem postoji k nám samotným.

Mám pocit, že konečně žiju

To řekla nejmladší účastnice kurzu, která už si změnu jídelníčku vyzkoušela a zažila, jaké to je, když člověk díky jídlu najednou může začít sportovat, má sílu pracovat, má výrazně víc energie. „Prostě mám pocit, že konečně žiju,“ zakončila svoje představení a já tomu naprosto rozuměla. To je přesně ta změna, kterou jsem zažila já. Konec plahočení se ze dne na den. Konečně pocit, že svoje tělo ovládám já a svůj život řídím já, ne okolnosti. Svoboda, lehkost, radost, síla. V tomhle jsme si byly jsme si na kurzu navzájem krásnou inspirací, protože každá umíme něco, každá je v něčem výjimečná, každá už něco prožila a má co nabídnout ostatním.

Překrásné bylo setkání s paní Alenou (86 let), kterou znám jen z komentářů a emailu, kdy jsme se domluvily, že zveřejníme její příběh. Hned jsem ji nepoznala, protože vypadá mladší než před pár lety!

Jídlo jsme si užily

Uvařily jsme si společně to, co na všech kurzech vaření č.1, a přesto jsem se ani chvíli nenudila, přesto mě to opět tolik bavilo! Lenka je zkušená kuchařka a já jsem od ní okoukala další skvělé nápady do kuchyně. Vždycky ji moc ráda poslouchám, když kurzistům říká, co se jak a proč dělá a ukazuje, jak na to chytře.

Někdy stačí tak málo

Jídlo jsme si užily – všem nám to taaaaak moc chutnalo! A i když mezi námi byly i zdatné kuchařky, všechny si odnesly novinky, které mohou zjednodušit jejich život a vylepšit domácí jídla. Někdy stačí tak málo a je to o tolik rychlejší, chutnější, zdravější! Jen vědět, jak na to. A vidět to v praxi je samozřejmě ideál.

Ono to totiž není jen o receptech, je to o různých vychytávkách a zkratkách, které se člověk naučí až s praxí a které je lepší vidět a zkusit, než si o nich číst. Tohle bylo pro účastnice kurzu asi opět nejdůležitější. Některé ženy poprvé ochutnaly dobře uvařenou celozrnnou rýži, většina poprvé ochutnala krátce naložené pickles a gomasio. Dotazy lítaly vzduchem a my s Lenkou bychom mluvily a mluvily, protože toho je tolik, co můžeme po těch letech předat. Domů šly ženy nadšené, že tohle bude chutnat i dětem a partnerům, že tohle začnou dělat taky a tohle oživí.

Pořád je co se učit

Lenka mě tentokrát nachytala na rostlince, kterou nechala kolovat k ochutnání coby variantu na posypku. „To znám, to znám, ježiši, co to jen je?“ přemýšlela jsem a přežvykovala povědomou zelenou bylinku. Byly to mladé lístky pohanky! Tak to by mě nenapadlo dát je na polévku jako posypku. Ono je pořád se co učit. Doma jsem hned pohanku zasela. Stejně jako ostatní účastnice kurzu chytly chuť něco nového zkusit nebo něco zase začít pravidelně dělat, já vytáhla pohanku a šoupla ji na záhon, aby byla změna.

Motivace, inspirace, zjednodušení

To jsou super výsledky tohohle kurzu vaření. Holt, když se sejde 14 ženských, vždycky se má člověk co přiučit. I po těch letech.