Anglie: Den první – cestování

Do Prahy je cesta dlouhá

Jsem vzhůru před budíkem, spala jsem sotva 4 hodiny, no co bych chtěla po takovém šoku. Počkám, až manžel odejde do práce a jdu se obléct. Ještě rychle nahážu na postel oblečení s sebou a všechnu kosmetiku do taštičky. Pas přece klapne a Lucce usnadním balení, i tak to všechno zůstane na ní. Mám přece vizi a tu zhmotním.
Na snídani není čas, beru ječmen do flašky a povidlové mrkvánky bez lepku, co jsem měla nachystané s sebou na první snídani. Zatím nemám na jídlo ani pomyšlení a stres mi vyvolal při mém HITu akorát křeče ve střevech, takže o pohodové jízdě nemůže být ani řeč.

Vyjíždím ze Zlína po páté hodině. V Praze bych měla být za 3 hodiny. Provoz plynulý, až na moře uzavírek a oprav na D1. Absolutně netuším, co mě čeká. Je to pro mě velká výzva a vystoupení ze své komfortní zóny. Ještě před Vyškovem zvažuji, zda to neobrátit a nezajit jen na ten magistrát. Přece jen do Prahy dlouhá to cesta. Hlavou mi běží různé scénáře, jak bude úřednice vypadat, co mi asi řekne a jak bych ji mohla ukecat dojemnou scénkou o kamarádce, která potřebuje pomoc.
Nevzdám se. Mám vizi a všechno je už hotovo.

Čekání na pas

O půl 9 přicházím na úřad. Skoro nikdo tam není, vezmu si číslo a čekám. Paní úřednice je mladší než já a velmi příjemná, slibuje pas ještě odpoledne a hlavně mě uklidňuje: žádné infarktové stavy a nakonec mi pochválí šaty. Jdu s úlevou ven. Píšu na všechny strany a chce se mi křičet radostí. Pas nejdříve ve 13 hod. To mám 4 hodiny času. Vyjdu ven a jdu, aniž bych věděla kam. Potřebuju kafe. Přede mnou se objevuje nákupní centrum Arkády Pankrác. Super, tady najdu azyl na několik hodin.
Jako první hledám kavárnu, je před devátou hodinou, většina obchodů je ještě zavřená, procházím se tedy po všech patrech a dívám se, co kde mají. Uvidím knihy Dobrovský a už vím přesně co hledám. Kamarádka nedávno četla knihu Kavárna na konci světa a velmi si ji chválila. Chtěla jsem si ji půjčit v knihovně, ale byla jen on-line a já tak miluju otáčet papírové stránky. No nic, počkám. A ještě jsem při tom hledání zjistila, že existuje druhý díl pod názvem Návrat do kavárny na konci světa. Když mě v obchodě okamžitě oslovuje milá paní prodavačka, řeknu si o oba tituly. Dělám si srandu, že mám spoustu času, a že je obě můžu přečíst na prodejně. Než je obě kupuji, uplyne jen pár minut. Rozhodnutí je jasné, dnes peníze nehrají roli, hlavně ať mám pas. S knížkami zamířím do již otevřené kavárny, objednávám si lungo a začínám číst. Mezitím si píšu s Luci, co má sbalit. Čas docela utíká a já jsem vnitřně pořád nervózní, jestli to všechno stihnu, takže některé věty čtu i třikrát. Po dvou hodinách jdu najít nějaké jídlo na oběd a vybírám mou vyzkoušené Loving hut. Mám je odzkoušené před půl rokem právě v Praze. Mají přesný seznam, co jídlo obsahuje. Můžu si vybrat bez sójovky a bez lepku. Bez mléčných výrobků a masa mají vše. Zelenina převažuje, včetně salátů, ale ty neriskuju, bývá v nich ocet. Vše je na váhu.
Ještě pokorzuju po nákupáku a ve 12:45 mi přichází SMS, že můj doklad je nachystaný k převzetí. Chce se mi křičet radostí, mé srdce chce opět vyskočit z krku a tečou mi slzy, a to nemám před menstruací. Ještě najít ten správný východ a můžu si to napochodovat rovnou před úřad. Jaké je moje překvapení, že tam stepuje už docela slušný dav lidí. To jsou všichni tak nemožní, jak já??? No to sice není nic k chválení, ale docela mě to pobavilo.

🫶 Narozeninová pecka pro nečleny!Pořiď si členství v Klubu a přidáme ti Podzimní detox. Platí během oslav 15 let Jíme Jinak - do 30.9.

Chci začít

A zase rychle domů

Za 10 minut jsem na řadě, vydávání dokladů jde rychle. Rychle ofotím číslo na check in a posílám dceři. S pasem a občankou a taky lístkem z parkoviště v ruce letím hledat auto. Stojím v podzemní garáži kongresového centra na Vyšehradě a vůbec mi nedošlo, že tam vlastně nemůžu být, když jezdím na plyn. No co už. Hlavně, že mám ten pas. Ke kongresáku trefím skvěle, ale nemůžu trefit vchod do podzemí. No to snad ne. Přece tady neztratím drahocenné minuty hledáním auta, když mě čeká ještě velmi náročné cestování. Naštěstí navigace nezklamala. Platím parkovné, pouze 100 Kč, dnes asi nejmenší výdaj. Nastavují navigaci, ukazuje 3 hodiny 30 minut. O 40 minut déle než tam. No, to bude asi zácpa. Dojezd o půl 6, to stíhám. Luci mi nachystá večeři a sprchu už prostě nedám. Cesta úmorná, kolem Brna hrůza jako vždy a ještě do toho bouračka. Navigace mě táhne dědinami, no tam je už taky plno. Ještě tankuju plyn a potřebuju kofein, den zdaleka nekončí. Dojezdový čas stále 17:30. Super, to dám.

Nikdy se nevzdávej

Luci mi nachystala rýžové nudle s cuketou a zbytkem sójové smetany. Chtěla jsem původně zlikvidovat z ledničky víc věcí, nedá se, den dopadl jinak.
V 18:15 nás vyzvedává Janiččin brácha Standa, jedeme do Otrokovic, kde nabíráme ji a malého Danečka. Cesta na letiště do Brna už probíhá hladce. Jsme tam včas. V klidu se převlečeme, dáme pití, WC a Duolingo. Sedáme do letadla, máme štěstí, je míň lidí a můžeme si všechny sednout vedle sebe. Startuje na čas. S posunem času o hodinu zpět jsme v Londýně o půl 11.
Let probíhá hladce a malý spí. Na letišti nás čeká přítel Janičky a tatínek Danečka Pavel. Jedeme 2 hodiny do Rugby. Byteček je pěkný, zděný, máme nachystaný samostatný pokoj s dvojitou matrací na zemi. Vyčistíme si jen zuby a uléháme před 2. hodinou.
Jsem tu a jsem šťastná. Hlava už nefunguje. Usínám s velkou vděčnosti a poučením: Nikdy, ale nikdy se nevzdávej!!!

Touhle zkouškou jsem prošla. Jaká bude asi ta další….