Nic není jako dřív aneb Žijeme s dětmi

Dětský gang mění domácnost

Od té doby, co se nám narodily děti, nic není jako dřív. A nemyslím tím jen to, jak se u nás začaly pomaloučku polehoučku objevovat malé věci. To vám byla najednou v koupelně vanička, v ložnici postýlka, v knihovně nové dětské knihy (ten Malý princ je však můj). Od natěšených babiček první dřevěné hračky, dětské nádobí s krtečkem a další dětské vychytávky jako redukce na WC (překlad pro bezdětné: dětské prkýnko) plus tisíc a jedna věc. A to jsme jinak celkem minimalisti. Děti se zkrátka umí dost dobře rozlézt po bytě, i když jsou to ti nejmenší členové domácnosti. Nutno ještě dodat, že my zatím vždy bydleli jen v bytě, takže si neumím ani představit, jak dokáže takový malý dětský gang překopat krásný velký dům. To bychom asi měli změny doma.

Změny v hlavě

Ale co teprve takové změny (nebo spíš už deformace?) v hlavě. Možná by mi mělo být trapné (ale není), že mám už dlooouho jako vyzváněcí melodii v telefonu úvodní znělku tlapkové patroly, na kterou mě jednou ukecalo starší dítě a zůstala mi doteď. Upřímně? Už ani nevnímám výrazy lidí kolem, když zvednu telefon (a že mi někdo, nebo spíš mamka, ségra, muž – v tomto pořadí – volají denně). Když jdu někdy výjimečně nakupovat sama, chci si to užít se vším všudy, tak si k tomu samozřejmě musím vzít i nákupní vozík, i kdybych tam měla mít jen jednu věc. A tak si s ním tak popojíždím – tam, zpátky, drncám si s ním, než mi dojde, že vozík nezačne řvát. Jen pro jistotu to teď zkusím trochu zachránit, na uspávání zeleniny to asi neukecám? Jinak ještě před dětmi pro mě bylo nakupování za trest, zato teď, když si můžu bez dětí v klidu přečíst složení potravin v obchodě, jsem v sedmém nebi. Když jsem ještě kojila a muž mě po celodenním kolotoči večer objal, automaticky jsem ho začala hladit po zádech, aby si odříhnul. Sejdu-li se s kamarádkou na kafe a poprosí mě, jestli nemám třeba kapesníčky, začnu z batohu (na kabelky už jsem dávno rezignovala, mám dvě a jsem ráda, když je vyvětrám jednou za rok) nejdříve tahat autíčka, blok, pastelky, bublifuk, kamínky, klacíky a pak se tam možná někde na dně objeví i ty kapesníčky. Když se zadaří a děti mě nechají oholit si nohy, občas přitom zapomenu, že mám nohy dvě. Tohle se zvlášť v létě hůř maskuje.

Nikdy jsme nebyli zdravější

Od dětské doktorky odcházím pravidelně v nazouvákách, což mezi námi není úplně ta nejpohodlnější obuv. Ještě že máme tak zdravé děti a chodíme s nimi jen na pravidelné prohlídky. Tohle je jinak taky místo, kde bych chtěla vyfiknout velké díky Jíme Jinak, že to tenkrát nevzdali. Že tím žijí a že jsou pro nás studnicí inspirace, podpory a péče. Třeba teď všichni “hubneme do plavek” ve vymazleném zbrusu novém kurzu, i když se všichni čtyři s rezervou vejdeme do 150 kg. Znám i 160-ti kilového člověka, takže jsme vlastně jako jeden takový trochu větší člověk, který však nikdy nebyl zdravější.

Autopilot mluví za mě

Můj autopilot automatických odpovědí se samovolně zapíná v momentě, kdy na mě mluví víc lidí, jak jeden. Když někomu něco spadlo, říkala jsem dlouho “bác”. No dobře, kecám, říkám to furt. Stejně tak stále upozorňuji všechny na právě projíždějící traktor, bagr, sanitku, hasiče, policajty, kloubový autobus, čistící vůz či cyklistu v triku Supermana. Když řve cizí dítě, je mi to až blbé, ale jsem tak vděčná, jednak že umí řvát i jiné děti a potom že můžu v klidu vystoupit a bez výčitek ho tam nechat.

Motám se i po nealku

Nikdo mi taky moc nechce věřit, že se motám i po nealko pivu, kde je maximálně 0,5 % alkoholu. Tak já vám nevím, ale vy to fakt necítíte? Bezdětné kamarádky jsou pro mě jak postavy z jiného světa. K tomuhle asi komentáře netřeba, i přestože to není tak dlouho, co jsem byla na té druhé nechápající straně. Nové oblečení si vybírám podle toho, aby na něm byly vidět co nejméně špinavé dětské packy. Třeba taková moje oblíbená barva bílá, s tou jsem se na hezkých pár let rozloučila. Taky jsem už dávno rezignovala na to, aby byly děti aspoň na návštěvě čisté, vyžehlené a sladěné. V lepším případě si stejně všechno oblečení do pár minut svlíknou, v horším jsou hned špinavé. Neptejte se mě, jak to je možné, taky to nechápu.

Moje pojetí wellness

Když jsem někde bez dětí, tak se tvářím, jak si to strašně užívám (a fakt jo), ale stejně se furt rozhlížím, kde se ti dva prckové zase loudají nebo si všímám nových dětských hřišť; míst, kde by se dalo s dítětem zašít, když by potřebovalo na velkou. Nebo aspoň děr v chodníku, z kterých budou po dešti super kaluže. Návštěva zubaře, praktika a dalších doktorů, kdy jen sedím/ležím a nikdo po mně nic nechce, je pro mě jako welness pobyt. S mužem se “pereme” o to, kdo vynese tříděný odpad, protože těch pět minut bez dětí je též za odměnu.

Všechno je jinak, ale jsme šťastní

Změna je to zkrátka obrovská a nepopsatelná. A nemá cenu tu psát, co se změní. U každého něco jiného, u mě snad vše. Mému člověku to totálně překopalo den i noc, životní hodnoty, názory i postoje, vztah k sobě, k okolí, jídlu. A taky třeba ten byt. Ten krásný uklizený, “vystajlovaný” byt se změnil v něco nepopsatelného, co je neukliditelné, věčně jak po výbuchu bomby, plné pidi kostiček, které nejvíc útočí v noci po tmě, dětských kapes plných písku, autíček v posteli, ušmudlaných oken, rámusu, neustále vytahaných šuplíků a skříněk… A především těch našich milovaných pidi lidí, kteří ten byt dělají šťastným místem.‍‍‍

S láskou

Naďa

P.S:. Joo, prosím vás, jestli máte též nějaké úlety na mateřské, nenechte mě v tom samotnou a pojďme se tomu společné zasmát, smích léčí!