Bolavé ženství – 2.díl

No tak to je paráda, Luci! ❤👍 To mám velikánsou radost, že někdo takový je, protože mě se někdy zdá, že se to nedá předat a že to, co jsme pracně objevili a učili se, se nějak nechytá a lidé to neznají nebo je to nezajímá a jedou klasicky konvenčně bez ohledu na dopady – děti jsou hodiny v chemických plínkách, nechávají se vyřvat, dostanou flašku s umělým mlékem….pořád to kolem sebe vidím na té Sázavě a už mi to tolik nerve srdce, ale přijde mi, že doba se v tomhle nějak nehnula…tak super, že kolem vás už to je!! 👍👍👍 hurá, víc takových rodin a víc pak šŤastných dětí a tedy i celé společnosti ❤

Věrko, tak to vám taky moc gratulujeme! 👍👍❤❤ A děkujeme za přání! ❤

Někdy si říkám, že napíšu knihu. Nebudu muset nic vymýšlet, bude stačit zavzpomínat 😍 Děkujeme, Jani ❤

Děkuju, Marie, za přáni ❤ Já myslím, že každý z nás má momenty, kdy si říká, že by něco chtěl jinak, že by chtěl jiné podmínky, jiné rodiče,jiné děti, jinou práci nebo jiného partnera, že udělal to či ono špatně nebo to či ono dělat neměl….ale v tomhle věku už to vidím tak, že se ty události děly přesně tak jak měly a my jsme konali tak, jak jsme konat měli, i když se nám to teď třeba nezdá. Myslím, že jsme prostě nemohli jinak a že jsme si to do jisté míry nezvolili. A úplně nejvíc bych si přála, abychom se my ženy přestaly srovnávat a našly to zdravé sesterství, které oceňuje to, že jsme každý jiná a přinášíme jinou kvalitu do své rodiny a do své komunity. Kdybychom tohle uměly ocenit a využít, tak je na světě překrásně a žijeme v láce a míru. Neoustěžily bychom a netrápily se, že nejsme tak štíhlé jako tamta, tak rychlé jako tahle, tak krásné jako tuhleta a tak vyklidněné jako jiná. Protože my nemůžeme být všechny stejné! Měly bychom si pomáhat a doplňovat se navzájem. Jen v tomhle způsobu života, který vedeme v oddělených uzavřených jednotkách našich rodin to dost dobře nejde.

Děkujeme, Ludmilo ❤ Moje prababička se také jmenovala Ludmila a mě to jméno vždycky přišlo vznešené a krásné. Jedna Ludmila, druhá Jarmila 😍

❤