Díky Jíme Jinak cítím svoje tělo (Pavlína, 31 let)

Co mě vůbec k Jíme Jinak přivedlo?

Byla to “náhoda” :D. Byl podzim a byla jsem nachlazená – rýma, kašel,
bolest v krku, a tak jsem “googlila” – co na nachlazení – a vyběhly na mě
stránky Jíme Jinak! Byl to článek o podzimní rýmičce a hned zkraje vyvracel
mojí mylnou domněnku a asi i všeobecně zastávaný názor, že když je člověk
nachlazený, tak by měl jíst co nejvíce citrusů a vitamínu C. Prý kořenovou
zeleninu! Nejdřív jsem tomu samozřejmě nechtěla věřit, a tak jsem četla
dál a proklikla se na příběh Evy – že se ze všech svých zdravotních
problémů dostala sama – díky změně stravy. Velmi mě to nadchlo – protože v
té době jsem měla spoustu problémů – psychických, fyzických, možná to
nebyly vážné problémy, ale pro mně, jakožto pro citlivého člověka, to bylo
dostatečně vážné, abych chtěla něco změnit. Byla jsem dost často nemocná,
problémy s průduškami, akné, nadváha, problémy s trávením, nadýmání,
neustále chutě na sladké, bolesti ledvin, zad, křečové žíly, myom na
děloze, pochroumaná psychika (velké trauma z dětství), necítila jsem se
vůbec dobře ve svém těle.

Krok za krokem

Změna nepřišla hned – zkusila jsem si pustit úvodní kurz a nadchlo mě to,
ale neměla jsem dostatek energie a času ke změně. Zkusila jsem zařadit
nějaké jídlo, ale nevydržela jsem u toho. Byla jsem tak zahlcená a
necítila jsem samu sebe, že jsem neměla odhodlání ke změně. Až asi rok nebo
dva poté, jsem udělala velkou životní změnu – odešla jsem z práce a odjela
na 9 měsíců na Kostariku, abych “našla samu sebe”. Cítila jsem, že
potřebuji “na všechno se vykašlat” a dát si od všeho pauzu.

Co se kromě čtení taky potkat živě na kurzu vaření?
30. října 2026 · 15:00–20:00 · Olomouc
Rezervovat místo

Netlačit, když to nejde

Až na Kostarice, kde jsem sice normálně pracovala, ale byla jsem daleko od
všeho, jsem mohla hledat ztracené já. V tu chvíli jsem mohla v
klidu rozjímat nad životem, sebou, a navíc být v té nádherné rajské
přírodě Kostariky. Díky Kostariko!

Píšu tenhle příběh, hraje mi k tomu písnička od Nedvědů “Na kameni kámen” a
u toho pláču…. pláču vděčností, čím vším jsem si prošla a vděčností za
to, kde jsem dnes.
Na Kostarice jsem šla do sebe, navštěvovala jsem pravidelné online
psychoterapie (chtěla jsem primárně vyléčit svoje trauma), a to
odstartovalo krásný proces! Nic ale nebylo růžové, někdy jsem se cítila
skvěle, někdy úplně na dně – a popravdě teprve když jsem byla na dně, mi to
přineslo úplně jiné poznání. Zrovna jednou, když jsem byla nemocná a měla
horečky (ano, i na Kostarice) a byla jsem vyčerpaná i psychicky, tak jsem
toho měla už dost, ležela jsem několik dní v posteli. Jednak jsem měla
neustále chutě na sladké, a jednak jsem zajídala svoje emoce, ať už sladkým
nebo prostě vším, co bylo po ruce. Výsledkem pak bylo nafouklé a těžké
tělo a pocity viny na psychické rovině. Co jsem ještě vnímala, že prostě
když si dám běžné jídlo (maso, těstoviny nebo něco koupeného z obchodu
nebo i zeleninu), tak mě to neuspokojí energeticky. Nezasytí. Neměla jsem
pocit, že mi to něco dá. Vyživí tělo. A tak jsem ležela v té posteli a
vzpomněla si na Jíme Jinak! Chytlo mě to tak, že jsem od rána do večera
sjížděla všechny články a okamžitě koupila členství v Klubu Jíme Jinak! Byly to články právě o energii z jídla (jin, jang), že přebíráme energii té dané potraviny (jak na nás působí maso, vejce) nebo o akné, o menstruaci, o psychice, o výchově dětí, o emocích, o ovoci, cukrech, mléčných výrobcích, o našich orgánech atd… A co bylo na tom nejvíc zajímavé – že tentokrát už jsem se ani
nepozastavila nad tím, že je to moc pracné, vyžaduje to energii, čas na
přípravu nebo je to drahé – ale prostě jsem byla odhodlaná tu změnu udělat.
Tím bych chtěla podpořit všechny, aby na sebe netlačili, když něco chtějí,
ale nejde to a aby naopak dělali to, co cítí, i když se to může zdát jako
“špatně” nebo “nedostatečné” (můj odjezd na Kostariku, který jsem až
později pochopila, že v té době byl útěk, ale potřebovala jsem si ho
dopřát a najít samu sebe).

Co se u mě změnilo

Se změnou jídelníčku jsem zhubla 10 kilo, zlepšilo se mi trávení, akné,
CÍTÍM ENERGII Z JÍDLA! Cítím, co udělá mému tělu dobře. Nyní se mi postupně zlepšuje i termoregulace s léčením sleziny a svého středu. Ztratila jsem menstruaci, ale díky ostatním vašim příběhům nepanikařím a nyní to již
řeším se svou paní doktorkou TČM. Cítím se svěží, lehčí, zdravější. Díky!

Co se mi na Jíme Jinak líbí

Nevím jestli to dokážu dát do slov, ale v době, kdy se můj starý život
začal rozpadat a šla jsem cestou sebepoznání, Jíme Jinak byl pro mě jakýsi
MAJÁK. Podpořilo mi to moji celoživotní víru, důvěru – vrátilo sílu
poslouchat svojí intuici, že všechno, opravdu VŠECHNO co se děje, MÁ SVŮJ
VÝZNAM. Že za vším se skrývá “nějaký zakopaný pes”. Jsem velmi citlivá, a
bála jsem se taková být a naslouchat sobě a své intuici. Co se mi líbí asi
nejvíc je to, že Jíme Jinak bere člověka jako celek – že právě všechno souvisí se vším, že ho nerozdělujete jako západní medicína na části, ale celý přístup
Jíme Jinak je brán komplexně – strava, psychika, energie, tělo, orgány,
atd.. Jsem toho názoru, že většinu nemocí si můžeme přivodit psychicky –
například článek o ženském zdraví – pohled na sebelásku související s myomy
na děloze. Tak tyto vaše články mě vlastně nakoply – že to má někdo stejně,
a že tím pádem existuje cesta ven, když to vídí ještě někdo kromě mě.
Neuvěřitelně mi pomohly vaše recepty, protože zkraje jsem vůbec nevěděla
jak jídla kombinovat, neměla jsem nápady, nebyla tam ta spontánnost a
hravost, kterou dnes mám. Měla jsem strach dělat chyby, a to i v tom
vaření. Články o koření, atd. nádherně doplňují tu komplexnost. A ve dnech,
kdy jsem si nevěděla rady, krásně funguje vaše podpora, za kterou jsou
opravdoví lidé, kteří pomůžou, poradí, podpoří a zahřejí u srdce. Je to
pro mě zdroj obyčejného lidského kontaktu, který mi někdy tolik chybí.
Neméně důležité jsou příběhy ostatních lidí, co dokázali změnit oni a ty
pro mě byly a jsou také obrovskou inspirací a podporou, že v tom člověk
není sám. Když šlo do tuhého a léčila jsem svoje trauma, řešila téma
sebelásky, tak mě neuvěřitelně vzal za srdce článek jedné paní, která děkovala svojí rakovině. To mě rozplakalo, šla jsem do kolen. A naprosto s ní souzněla. Děkuji.

Takže asi se nedá dostatečně popsat, jak jste mi pomohli, změnili jste mi
život. Ano, ty kroky musí vždycky člověk udělat sám, nikdo to za něj
neudělá, ale i to se mi na vás líbí! Že nikoho nezachraňujete a vlastně ho
v tom tak trochu necháte, napíšete “rozhodnutí je na vás”…Protože je to
tak! Jenom my si můžeme vzít svou ztracenou sílu zpět. Děkuji!

Pavlína