Objímačka na parkovišti a totální zpomalení

Tak jsme zase tu, v našem druhém domově. Přijela jsem sem vyčerpaná a po letech fakt nemocná, ale hned od vystoupení na letišti jsem cítila, že tohle přesně jsem potřebovala. Světlo do desíti, teplo i večer, lidi jsou milí a na všechno je tu čas. To je tak nesmírně úlevné!

Musíme se přeladit

Cestou z letiště jsem se stavili na jídlo v indické restauraci. Roman se nervózně rozhlížel, kdy už nám dají lístek, kdy už se zeptají na objednávku a kdy konečně něco donesou. Bylo dost pozdě restaurace prázdná, jen my a ještě jedna dvojice. A číšník plul prostorem jako by teprve svítalo. Musela jsem se smát: “Ty už jsi tu dlouho nebyl, co?” Hned jsem se na tu pohodu přeladila, zatímco on měl ještě v krvi české tempo. Dlouho mu to ale naštěstí nevydrželo.

Objímající se mají přednost

Když jsme ráno jeli na nákup pro čerstvou zeleninu do polévky, tak nás na parkovišti zahlédla sousedka. Říkáme si sestry, protože už jsme spolu za ty roky leccos prožily. Ona je původně z Ekvádoru, umí mizerně anglicky a já mizerně španělsky, takže si skvěle rozumíme. Jak nás zahlédla přijíždět, tak okamžitě zastavila, nechala dveře dokořán a běžela se s námi pozdravit. My udělali to samé, takže jsme zablokovali vjezd na parkoviště. Nikdo netroubil. Objímající se lidi na parkovišti tu mají přednost před rychlým vjezdem a ustájením vozu.
To objetí a vítání tady jsou tak vřelé, že mě to pokaždé vyrazí dech. Když jsme na Sázavě teď po zimě potkali sousedy, co jsme je od října neviděli, tak se žádná objímačka nekonala. Asi to zavedu. Uvidíme, zda někoho pak neklepne pepka, až se na něj na polní cestě vrhnu.

Nebyla to náhoda

Jsem šťastná, že nás sem osud zavál. Náhoda tomu chtěla, že za Covidu jsme nenašli volné ubytování podle mých představ, když se na chvilku mohlo vycestovat i bez očkování. Už už jsme to chtěli vzdát, když Roman přišel s tím, že bychom mohli zkusit třeba Španělsko. Nikdy jsem tam nebyla a přišlo mi to daleko. Ale když mi ukázal tři vytipované apartmány, hned mě zaujal jeden, co měl být přímo u moře a měl nápadně velkou kuchyň. Nakonec to náhoda asi nebyla – už sem jezdíme pěkných pár let, trávíme tu krásné týdny na jaře, na podzim, dokonce i v zimě to tu bylo skvělé. Příbuzní se smějí, že sem jezdíme jak na chatu. A vlastně asi jo!

Nikdy jsem nechápala lidi, co mají své oblíbené místo a jezdí tam každý rok. No, tak jako vždycky, když si o něčem pomyslím, že „tohle teda nikdy“, tak se mi to splnilo. Láska na první pobyt! A od té doby jsem tu každý rok aspoň dvakrát.

Stal se tu z toho náš druhý domov. Máme tu víc přátel a bohatší sociální život než u nás na Sázavě. Díky světlu a teplu jsou lidé pořád venku a je s kým povídat. I nálada je tu jiná. Nikam se moc nespěchá, všechno má čas. Nejdřív to byl pro nás takový řekněme kulturní šok, ale rychle jsme si na to zvykli. A teď už bez toho nemůžeme žít.

Jsou to ještě volné termíny na některé týdny v červnu, červenci i srpnu. Už teď je tu krásné letní počasí a mně se zase nebude chtít domů. Kdybyste nás tu chtěli vystřídat, tak Klubáci tu mají 15% slevu na dva apartmány Beach House a Lemon Tree House.  Více informací v tomto článku.

Sedím na “svojí” pláži, jsem tu sama a jsem šťastná,
zpomalená Eva