Ohňostroj a rachejtličky – bez srandičky!

Romantické nebe

Zdálo by se to být krásné. Noční obloha protkaná ohnivými nitkami, zářivé výšivky vytváří na černém plátně noci nezapomenutelné obrazce! A k tomu to napětí, když se s hvizdotem střela šplhá do výšky, tam pukne a roztříští se na tisíce drobných kousků barevného deště padajícího k zemi. Úplně by se chtělo nastavit dlaň. Takřka romantické.

Ne všichni to ocení

Ale…Ne všichni živí tvorové jsou touto nádherou okouzleni. My lidé nežijeme na naší planetě sami. My lidé jsme označováni jako Homo sapiens – tudíž člověk moudrý, neboli rozumný. Je to však v případě ohňostrojů skutečně tak? Jestlipak srnky a zajíci v lese vzhlížejí k rozsvěcení nebe za burácejícího hřmotu se stejným nadšením a euforií jako my? Proč se koně v ohradách plaší a shlukují se do stád? A proč se naši domácí mazlíčci třesou, vyjí a zahrabávají se ve svých pelíšcích až na dno? Radostí to asi nebude.
Obyvatelům zvířecí říše možná až tolik nevadí světelná “šou”, jako hluk, který ji doprovází. Protože naše uši nejsou tak dokonale vybaveny jako ty jejich, asi nám nedochází, jak je to pro ně útrpné.

Párty 25. 9. - slavíme 15 let Jíme Jinak!Pojď se s námi bavit, tančit a zpívat! Mrkni, co jsme nachystali.

Co tam bude?

Jakou cenu má rozsvícené nebe

To, že v euforii zábavy a veselí opomeneme instinkty a nadprůměrné smysly zvířat…dobrá. A co my? Myslíme na sebe? Zábavní pyrotechnika přestává být zábavnou, pokud se s ní nezachází opatrně. Navíc ani opatrnost nezaručí, že nedojde k neštěstí.
Víte, jak funguje rachejtle? Drátek, kterým vše odstartujete, je potažený pyrotechnickou směsí, která se skládá z dusičnanu, dřevěného uhlí a práškového hliníku, nebo železa. Po zapálení proběhne prudká reakce mezi dusičnanem a dřevěným uhlím, která zapálí kousky kovu. Ty pak horké odlétají a září. A aby kov hořel a zářil, je zapotřebí sakra vysoké teploty.
Nedej bože, aby vám taková rachejtlička zůstala v ruce a nebo jste nebyli v dostatečně bezpečné vzdálenosti. Nejčastějšími zraněními na Silvestra bývají právě popáleniny rukou a poranění očí.

Pohádky střídá horor

Je to už pár let, co jsem já sama pořídila svému muži k Ježíšku sadu zábavní pyrotechniky. Poetické názvy jako Zlatá chryzantéma, Praskající chvosty nebo Světelná svíce mě sváděly k přidávání “Do košíku”. To bude radosti, až nám tatínek po rozdávání dárků vykouzlí na nebi ohnivé květy. S napětím jsem čekala, až si taťka rozbalí svůj balíček. Měl radost a dost velkou. To se povedlo!
Jenže jeho nadšení bylo tak nějak umocněno přemírou alkoholu (ke kterému měl velmi kladný vztah – o zkrocení tohoto koníčka vám napíšu třeba někdy příště 😃).
Radek chvilku raketky a krabičky přebíral, zodpovědně četl návody, pak vybral tu největší krabici s názvem “Světelná rampa”, která vypadala jako dělo s šestnácti kanóny, sáhl do kapsy pro zapalovač, zapálil šestnáct knotů a pomalým krokem se jal vynášet hořící kostku k hlavnímu vchodu se slovy, že času je dost! To se nepovedlo! V tu chvíli jsem měla dost já. Nejdřív mi úžasem spadla brada, nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně. Za vteřinu se dostavil pud sebezáchovy. Vypružila jsem se jak péro, vystartovala jak z atletických bloků, vytrhla mu syčící bombu z rukou a vypakovala jí balkonovými dveřmi na plastový stůl hned za nimi. Pak jsem dveře rychle zabouchla a ve štronzo pozici čekala, co se bude dít. Mezi tím se ke mě seběhl celý zbytek rodiny. Pubertální vysmátá dcera, lehce vyděšený čtyřletý syn, těžce vyděšený děda a úplně klidný Radek. Balkon se začal otřásat a šestnáct žhavých plivanců malovalo na obloze nádherné barevné palmové chvosty. Nebe zářilo a já byla bledá!
Když představení skončilo, s rozpaky jsem opatrně otevřela dveře a uprostřed stolu na mě zírala obrovská očouzená díra o velikosti několika mexických dolarů. Šok opadával a dostavovalo se zoufalství. Děti se vrátily ke svým dárkům, děda si dal s Radkem panáka a já šla brečet na záchod. Uklidnila jsem se tím, že se nikomu nic nestalo, že jsme nevyhořeli a máme se přeci všichni rádi.

My už neboucháme

Další den jsem posbírala zbylé rachejtle a dobře je schovala. Děti měly zážitek, o kterém ještě dlouho rády vyprávěly. Prý to bylo “hustý!” Ještě dnes, už dvacetičtyřletá Anička, pod stromečkem nezapomene zmínit: “Mami, a pamatuješ, jak Radek dostal od Ježíška rachejtle?” “Pamatuju, na to se nedá zapomenout.”

Tím skončila naše amatérská zábava se zábavní pyrotechnikou. Tímhle čarováním s ohněm se necháváme okouzlovat už jen profesionálně.
My už neboucháme!