O čem se mluví
Milá Evi a Romane, nejprve bych Vám chtěla zas a znovu poděkovat za Vaši skvělou práci, za recepty, které vymýšlíte, zkoušíte, za Vaše „know-how“ a komunitu Jíme jinak.
Chtěla bych reagovat na Váš článek o zkušenosti s bezdomovci. S lidmi bez domova jsem se poprvé setkala po revoluci, když jsem přišla studovat VŠ do Olomouce. Ne vždy jsem při pobíhání mezi budovami školy stíhala zajít na oběd, tak jsem si některé dny připravovala velkou svačinu. Ráda jsem si také při tom přecházení zašla na chvíli do katedrály. Tam jsem potkávala na schodech pravidelně mladou ženu, prosící o peníze. Peníze jsem neměla, ale když mluvila o hladu a dětech, dala jsem jí jednou svou velkou svačinu. Po východu z kostela jsem ji našla celou vyhozenou v odpadkovém koši… To mě hodně zaskočilo. Za nedlouho poté jsem zase na vlakovém nádraží narazila na mladíka, který mi vyprávěl svůj příběh, že se potřebuje dostat domů, ale ztratil peněženku… Šla jsem s ním ten lístek koupit, s vírou, že pomáhám potřebnému. Ve škole jsem se o tom zmínila a spolužáci místní mě upozornili, že mladíka dobře znají. Své verze občas obměňuje, ale v zásadě jde potom k okýnku a nechá si vydat peníze za lístek, s tím, že si cestu rozmyslel. Vystřízlivěla jsem. Po čtyřech letech v Olomouci jsem šla ještě studovat do Bratislavy a zůstala jsem tam nakonec i pracovat, celých 8 let. Tam jsem lidi bez domova potkávala takřka na každém rohu. Přemýšlela jsem, jak bych jim mohla pomoci, bez toho, abych jim dávala peníze. Jednou jsem na nástěnce objevila lístek s adresou sester Matky Terezy a s popisem jejich činnosti. Zvaly k sobě nové dobrovolníky, ochotné pomoci. Vnímala jsem, že je to přesně to, co hledám. Nedávat peníze, ale přesto být užitečná a ne lhostejná. A tak začalo mé pětileté „dobrovolničení“. Pomáhala jsem s přípravou jídla, které se vydávalo vždy v poledne. Rozdávala jsem oblečení z charitního šatníku, stříhala jsem jim vlasy a pomáhala se sepisováním životopisu, když šli žádat o práci a poslouchala jejich příběhy… Z té doby mám i úsměvné příhody. Občas jsme si šli se spolužáky někam sednout, popovídat, dát si něco dobrého. Po čase se mnou přestávali chodit městem a dávali jsem si sraz přímo v podniku. Cestou mě totiž vždy zastavili alespoň dva tři zarostlí muži, kteří na mě již z dálky povolávali: „No servus, Miška, ako máš?“ Je to zkušenost na celý život…
Dělala jsem pro děti ‘vánoční’ verzi 😁 Řepu jsem rozmixovala a do těsta přidala i fazole. S chutí jedl i přítel ‘masomil’ 😄
Tak tenhle dezert má u nás úspěch veliký!!! Děti jinak na brownies moc nejsou, ale tohle je vyloženě oslovilo! 🥰
