Děti se nemusí učit dospívat – 3. díl

Zajímáte se o to, jak přistoupit k výchově svých dětí nebo vnoučat? Oslovují vás nové vědecké poznatky, které prokazují, že cesta růstu je přirozenou schopností nás všech? Pojďme se dnes podívat na třetí díl seriálu, zaměřený na benefity přirozeného zrání.

Poskytnout bezpečné podmínky

V předchozích dílech jsme si představili tři procesy zrání. Ukázali jsme si tři stromy z našich zahrad – jabloň, hrušku a švestku. Nádherné stromy, které rostou do své ideální podoby bez našich zásahů. Potřebují pouze kvalitní půdu a specifické bezpečné podmínky k růstu. Stejně tak naše děti nepotřebují naši neustálou intervenci do jejich procesu zrání. Dneska si ukážeme, jak sladké ovoce sklízíme, jakmile se naplní jejich správný čas a růst dojde k vrcholu. Jsou jimi osobnostní atributy, které bychom na sobě všichni rádi pozorovali. A tak ještě jednou připomínám. Zrání není možné urychlit ani naučit. Přichází samo a přirozeně, pokud jsou splněny podmínky pro bezpečný vývoj.

Jabloň přináší samostatnost

Konečným výsledkem procesu individuace (emergentní proces), je schopnost oddělenosti. V emergentním procesu dítě vyráží vpřed. Je strhnuto lavinou nutnosti objevovat svět. Takové děti jsou plné zvědavosti, vitality a zájmů. Málokdy se nudí. A to není vše! Patří sem také touha po nezávislosti, zodpovědnost a vztah k sobě samému. Tyto přednosti nemohou být naučeny ani vynuceny. Jsou ovocem procesu zrání. Nemůžeme je podnítit zvenčí. A co víc! Pokud se někdo pokouší posílit třeba kreativitu, naopak ji podkopává.

Co se kromě čtení taky potkat živě na kurzu vaření?18. listopadu 2026 · 15:00–20:00 · Brno

Rezervovat místo

Jak se ztrácí nadšení

Pojďme si říct krátký příběh. Chlapec, v dnešním příběhu třeba Adam, rád maluje. Kreslí cokoliv ho napadne. Neuvěřitelně se těší na hodiny výtvarné výchovy. Poprvé přijde do hodiny a paní učitelka dá zadání: Tak děti, namalujte mi červeného slona, tady máte předlohu. Adam se hned pustí do práce. Maluje a maluje. Je konec hodiny a on před sebou pyšně drží svůj obrázek. Přijde učitelka, podívá se a řekne: Ale Adame, já jsem chtěla, abyste malovali červeného slona, tohle je přece vesmírná raketa. Dnes nemáš splněno. Adam to nechápe. Na další hodině výtvarky se to celé opakuje. Je dané jasné zadání, ale Adam maluje svůj obraz, a tak nemá splněný úkol. O rok později přechází náš chlapec do jiné školy. Má být hodina výtvarky. Adam si znuděně sedne do lavice. Učitelka rozdá papíry a řekne: Tvořte. Adam se přihlásí: Co mám kreslit? Cokoliv chceš, zní odpověď. Jakou barvu mám použít? Jakou bys rád, zazní od učitelky. Adam celou hodinu sedí a kouká z okna. Neví totiž, co má dělat…

Příběh se šťastným koncem

Smutný příběh chlapce, který se týká tolika z nás. Pojďme se podívat do školních lavic. U dětí se vytrácí zájem a vitalita. Znepokojující je skutečnost, že mnoho dětí, které přichází do školy plné nadšení a zvědavosti, tuto schopnost po první třídě ztrácejí. V tento moment dochází k vývojové stagnaci, k zaseknutí. Ovšem není to nezvratný moment! Vraťme se zpátky k Adamovi z příběhu. Jakmile v nové škole denně dostává možnost vrátit se zpět ke své svobodě a tvořit to, co zrovna chce, rychle se v něm obnovuje jeho přirozená síla.
A tak věřte, že když vrátíte dětem jejich svobodu, jakmile jim projevíte důvěru v jejich schopnosti, postupnými krůčky se vrátíte zpátky k přirozenému procesu zrání.