Nejdřív něco dobrého na přivítanou
Každý náš kurz začíná malým rituálem.
Welcome drinkem.
Protože když si člověk vyhradí den jen pro sebe, zaslouží si, aby to od první minuty působilo trochu svátečně.
Tentokrát jsme připravily odvar z jablek s jemně perlivou magnesií.
Navrch přišel klínek melounu, lístek máty a několik lyofilizovaných jahod.
Upřímně?
Vypadalo to tak krásně, že bylo skoro škoda ho vypít.
Ale jen skoro.
A než se děvčata stihla rozkoukat, skleničky byly prázdné.
Takže test chutí dopadl na jedničku.
Když si lidé sednou během pěti minut
Kurzistky začaly přicházet o něco dříve a už během prvních minut bylo jasné, že tohle bude skvělá parta.
Taková ta, kdy máte pocit, že se znáte roky, přestože jste se potkaly poprvé v životě.
Při představování jedna z účastnic vyprávěla, že je v Klubu Jíme Jinak teprve od začátku května, zapojila se do programu Hubnutí do plavek a už má pět kilogramů dole.
A když dodala, že váží 47 kilo, neodpustila jsem si poznámku:
„Tak to vážíte o deset kilo méně než náš pes!“
Naštěstí se smála stejně jako my.
A ledy byly definitivně prolomeny.
Nože do ruky, jdeme na to!
Pak už jsme se pustily do vaření.
A atmosféra?
Uvolněná od první minuty.
Každá pomáhala.
Každá něco krájela.
Každá ochutnávala.
A některé si nůž oblíbily natolik, že jsem měla chvílemi pocit, že ho budou chtít jako suvenýr.
Co si budeme povídat.
Když se sejde dvanáct skvělých žen, práce jde sama a smích je slyšet až na chodbu.
Sklepení, obrazy a Kristýnka z minulého století
Protože jsme byly v nádherném historickém domě, udělaly jsme si během vaření malou přestávku a vyrazily na prohlídku sklepení.
Pan Poláček nás provedl budovou, povyprávěl zajímavosti o její historii i o vystavených obrazech českého malíře Eichlera.
A právě tam vznikl jeden z hezkých momentů dne.
Jedna z našich kurzistek totiž poznamenala, že slečna na jednom obraze nápadně připomíná naši kurzistku Kristýnku.
No a bylo rozhodnuto.
Společná fotografie prostě musela vzniknout.
A musím říct, že ta podoba vůbec nebyla náhodná!
Gomassio ovládlo Brno
Po návratu ze sklepení jsme se pustily zpátky do práce.
Dovařila se rýže, na plotně vonělo zeleninové soté a začala příprava gomassia.
A právě tady nastal okamžik, který mě vždycky baví nejvíc.
Děvčata se začala střídat u suribashi misky a s obrovským zaujetím zpracovávala sezamová semínka.
Musím říct, že jim to šlo náramně.
A hlavně je to bavilo.
Neodolala jsem a musela jsem jejich soustředěné výrazy vyfotit.
Některé vypadaly, jako by právě bojovaly o titul mistryně republiky v přípravě gomassia.
Prázdné talíře mluví za vše
Pak už zbývalo jen dokončit zeleninový salát, nakrájet zelené posypky a všechno naservírovat na stůl.
Každý si nabíral podle své chuti.
A podle velikosti hladu.
A soudě podle prázdných talířů bylo jasné, že hlad nezůstal nikomu.
Co si budeme povídat.
Pro kuchařky jsou prázdné talíře ta nejkrásnější pochvala.
A my jsme jich tentokrát měly opravdu hodně.
Ještě nechoďte, ještě jednu fotku!
Po jídle byl ještě čas na otázky, povídání a sdílení zkušeností.
Rozdaly jsme dárkové tašky, které jsme pro děvčata připravily.
A pak přišlo loučení.
Takové to loučení, které ne a ne skončit.
Několik účastnic se s námi chtělo vyfotit.
A my jsme si s Peťou na chvíli připadaly jako opravdové celebrity.
Chyběl už jen červený koberec, ochranka a někdo, kdo by nám nesl tašky do auta.
Únava v nohách, radost v srdci
A pak přišla ta méně romantická část.
Nádobí.
Úklid.
Balení.
Přenášení.
A cesta zpátky do Zlína.
Po každém kurzu jsme unavené.
Bolí nás nohy.
Někdy i záda.
Ale zároveň odjíždíme domů plné energie.
Dodnes neumím vysvětlit, jak je to možné.
Člověk celý den stojí, organizuje, vaří, uklízí a povídá.
A přesto má pocit, že dostal mnohem víc, než odevzdal.
Možná je to lidmi.
Možná společným vařením.
Možná smíchem.
A možná tím krásným pocitem, že můžeme dělat to, co nás opravdu baví a dělá šťastnými.
A za to jsme nesmírně vděčné.
Už teď se těšíme na další setkání.
A kdo ví…
Třeba zase vznikne nějaký nový příběh, který bude stát za vyprávění.
Buďte první, kdo napíše komentář