Brno, my tě máme rády… většinou
Na naše živé kurzy se s Peťou těšíme pokaždé jako malé děti na Ježíška. A Brno má svoje zvláštní kouzlo – nejen díky skvělým ženám, které tam potkáváme, ale i díky prostorám, kde kurzy pořádáme.
Jenže poslední brněnský kurz si zřejmě řekl, že nás nejdřív trochu prověří. A vzal to opravdu důsledně.
Když volá pan Poláček, není to jen tak
Termín byl domluvený skoro dva měsíce dopředu. Kurz plný, všechno nachystané, v hlavě už jen ladíme detaily.
A pak zazvoní telefon.
Na displeji: pan Poláček.
Manažer objektu.
A já nějak automaticky tuším, že to nebude „jen kontrolní hovor“.
„Dobrý den, pane Poláčku… nechcete mi náhodou říct, že je problém s úterním termínem?“
Krátká pauza.
„Dobrý den, paní Fajtová… právě kvůli tomu volám.“
A je jasno.
Když Brno vypne vodu přesně na váš kurz
Město se rozhodlo, že v den našeho kurzu proběhne v Brno-Líšni odstávka vody.
A upřímně – kurz vaření bez vody je docela kreativní koncept.
To už rovnou můžeme pořádat kurz meditace nad prázdným hrncem.
Na chvíli mě polilo horko. Pak ještě jednou.
Ale nakonec jsme se s panem Poláčkem domluvili na přesunu o den dřív.
Když obvoláte dvanáct žen a svět se nezboří
Začalo kolečko telefonátů.
Dvanáct žen, jedna změna termínu.
Čekáte drama. Ale ono nic.
Mohly všechny kromě jedné účastnice – a ta se přesunula na jiný termín.
A ještě se nám přihlásila nová žena.
Takže nakonec zase plno.
Vesmír evidentně jen testoval naši trpělivost.
„Hlavně nic nezapomenout!“ (klasika)
Pondělí ráno. Balíme.
Suroviny, pomůcky, dárky, materiály.
A opakujeme si:
„Hlavně nic nezapomenout.“
Ano. To je ta věta, která se v těchto příbězích nikdy neříká jen tak.
Když dálnice řekne: dnes ne
Vyjíždíme ze Zlína s rezervou.
Protože zkušenost.
Protože rozum.
Protože tentokrát to přece vyjde hladce.
A přesně v tu chvíli se na dálnici srazí dvě nákladní auta.
Kolona.
Objížďka.
Stojíme.
Nevadí.
Máme rezervu.
Jsme klidné.
Jsme organizované ženy.
Tedy alespoň na začátku.
Příjezd s rezervou… kterou stejně spotřebujete
Do Brna přijíždíme dvě hodiny předem.
Super, máme čas.
Všechno v pohodě.
Stihneme to úplně s přehledem.
Notebook doma, samozřejmě
Nosíme věci do sálu a já spokojeně zvednu oči ke stěně, kde visí obrovské promítací plátno.
Každý náš kurz totiž symbolicky zahajuje velká fotografie naší Evy, zakladatelky Jíme Jinak. Na tom obrovském plátně to pak vypadá, jako by tam byla s námi.
A v tu chvíli mě polilo horko podruhé.
Notebook.
Zůstal doma.
Samozřejmě.
Protože proč by člověk, který veze půl kuchyně, myslel zrovna na jednu malou věc, bez které nefunguje promítání?
S výrazem opuštěného štěněte se obracím na pana Poláčka.
Ten ani nemrkne.
„To není problém. Půjčím vám náš počítač. A fotku Evy máte uloženou ve své složce.“
Přátelé, existují andělé.
A někteří z nich pracují jako správci historických budov v Brně.
V tu chvíli jsem si opravdu myslela, že už mě ten den nic dalšího nepřekvapí.
Jak naivní.
Mozková mlha v plné síle
Vybalujeme, aranžujeme, chystáme.
A já si jdu připravit jmenovky.
Podívám se na seznam účastnic.
Něco nesedí.
Všechna jména jsou odškrtnutá.
To je divné.
Mrknu na datum.
A v ten okamžik si říkám:
„Gabrielo, ty už opravdu nejsi normální.“
Samozřejmě jsem si ze stolu vzala seznam z minulého kurzu.
Protože k čemu by mi byl aktuální seznam lidí, kteří přijdou dnes, když můžu vědět, kdo dorazil před měsícem, že?
Nevím, jestli za to mohlo počasí, perimenopauza, nebo legendární mozková mlha.
Každopádně následoval třetí psí pohled směrem k panu Poláčkovi.
A opět pomoc.
A opět úsměv.
A opět moje vděčnost.
Upřímně, bez něj bychom ten den možná vařily podle intuice, bez seznamu a s imaginární Evou.
Ale zvládly jsme to.
A pak už přišly ženy
Když začaly přicházet první účastnice, všechno se najednou přepnulo.
A bylo jasné, že ten den, který začal jako malá logistická zkouška nervů, nakonec dopadne přesně tak, jak má.
Možná dokonce líp.
Protože některé kurzy prostě začnou chaosem a skončí krásně.
A tenhle byl jeden z nich.
Buďte první, kdo napíše komentář