Zpívání s anděly

Malý tvrdohlavec

Syn jednou přinesl ze školky “něco”, co jsem chytila i já, byť jsem jinak vůči „školkovým nemocem“ celkem odolná. A přestože se vždy léčíme nejen na fyzické úrovni, ale pracujeme i s vizualizacemi atd., bohužel to od nás chytila i dcerka, což je pro mě osobně to nejhorší. Jednak protože je to malý tvrdohlavec, který musí ke všemu dospět sám – teda sama. V dospělosti samozřejmě jako když najde, ale v nemoci opravdu kolikrát testuje odolnost mého nervového systému, protože nechce smrkat, i přestože má plný nos, nechce pít, přestože hoří a nechce spát, i přestože usíná snad i ve stoje.

Nejpřesnější teploměr

A tak mi moje holčička usnula odpoledne v náručí, což už je u nás skoro taková tradice při nemoci. Opatrně jsem ji tedy odnesla do postýlky a světe div se, spinkala dál. Jen se ještě musela ujistit, že jsem s sebou vzala i jejího plyšového králíčka. Asi po dvou hodinách se vzbudila na čůrání, i když jsem jí pro jistotu dala plenku, aby mohla nerušeně spinkat. Ale je to už velká holka, že já se divím. A taky měla žízeň, celá hořela. A ač se tomu spoustu lidí stále diví, moje ruka je v rozpoznání teploty (zvlášť té dětské, na dospělých jsem ještě neměla tolik příležitost to zkoušet :-)) ) přesnější, jak všechny teploměry. A tak mi bylo hned jasné, že má skoro 40 stupňů a že se chce její tělíčko něčeho zbavit. Ono upřímně, v těhotenství i v prvním roce kojení jsem nejedla nejlíp, takže nejen, že jí tuhle schopnost závidím, ba přímo podporuji. U mně to donedávna bylo tak, že ač mi bylo „na umření“, teploměr stále ukazoval 36,4 (moje nejobvyklejší teplota), schopnost zvýšit v těle teplotu se mi pomalu vrací až teď – po roce s Jíme Jinak a mám z toho velkou radost.

Tělu věřím víc, než lékům

Vím, že mě možná budete považovat za nezodpovědnou matku, ale já dětem horečku nesrážím nad 39 stupňů, ani nad 40 – což teda naštěstí moc často nebývá. A je taky pravda, že první horečka nad 39 mě vyděsila, ale s tím, co vím dnes, jsem už podstatně klidnější. Věřím zkrátka lidskému tělu víc, než všem lékařským doporučením. Nedávám jim tedy ani zábaly, pokud mají studené ruce a nohy, což většinou mají a už vůbec ne sirupy jako je Nurofen a Panadol. Vím, že doktoři by nad tímhle nejspíš šíleli a hrozili nám febrilními křečemi apod., ale takhle to mám já, stejně jako já mám odpovědnost za své dítě.

Andělská pomoc

Ale abych se vrátila zpět k mé hořící holčičce, tak nejen, že se mi z náruče od probuzení celou dobu nehnula, ale byla i velmi citlivá, přesnější by spíš bylo podrážděná, jak hrom. A tak jsme jen vyčistily zoubky a šly se opět připravit na spaní. Položila jsem ji na naši postel a najednou sleduji, kam to Lucinka kouká – na strop, kde nic není? Nebo spíš není nic očima dospělého člověka? A najednou se ta moje podrážděná a uplakaná holčička začala usmívat a zpívat písničku, jejíž slova ani melodii jsem nikdy neslyšela. A je pravda, že jsem chvíli předtím prosila anděly o pomoc, aby mojí holčičce ulevili, ať může v klidu usnout (taky s nimi občas komunikuji, byť je nevidím). A protože jsem byla šíleně zvědavá, začala jsem se jí hned vyptávat, jestli jsou tady s námi andílci a jestli jí taky zpívají, dcerka odpovídala na vše pouze jednoslovně „jo“, protože bylo vidět, že nejsem sama, s kým zrovna „komunikuje“ :-)). Poté co jsem ji v klidu převlékla (díky kluci!), sama si vlezla do postýlky a já si ještě rychle odskočila pro teploměr, abych přeměřila svůj odhad.
Když jsem se vrátila, tak nejen že už klidně spinkala, ale ona byla bez teploty! Nejdřív jsem, pravda, myslela, že máme rozbitý teploměr, protože ho moc nepoužíváme, ale i má ruka „hlásila“ o vteřinu později 37 stupňů, což bylo sražení o 3 stupně během dvou minut. Fakt jsem to nechápala (rozumem), ale byla jsem za ní tak moc ráda, protože spinkala opravdu jak andílek.

Zázraky se dějí

V půl páté ráno, kdy jsem začala přemýšlet o tom, jestli se mi to všechno jen nezdálo, se to celé opakovalo znovu. Lucinka se vzbudila na čůrání, celá hořela, uplakaná, podrážděná, zimnice, tak rozsvěcím lampičku, opět ji pokládám k nám na postel, abych na ní líp viděla. A naše Lucinka? Opět kouká do stropu a usmívá se. Už se ani neptám, jestli vidí andílky, protože mi to je úplně jasné. Lucinka opět zpívá stejnou písničku, teplota „zázrakem“ během pár minut klesne a spokojeně usíná. A já abych o tom nezačala znovu pochybovat, utíkám hned k počítači sepsat tenhle článek.

Ať už tomu budete věřit nebo ne, zázraky se dějí. Ale dějí se pouze těm, kdo v ně věří.

Spoustu milých zázraků (nejen o Vánocích) vám přeje

Naďa