Sladové koule

Tak tohle mě zasáhlo hodně. V článku mi chybí, kam se mají zaslat peníze. Moc nemám, ale pár stovek postrádat můžu a ráda přispěju. Kam?

Míšo, tak to je úžasné! Tomu říkám pomoc! Podle mě nejlepší škola života. Moc ráda bych něco podobného i pro naše holky. Jsi úžasná, moc díky za to, cos dělala a že ses tady o to podělila. Taky si pamatuju, jak mi vyrazilo dech, když jsem dětem na autobusáku kdysi dala půlku své svačiny a ony to vztekle hodily na zem, přestože předtím děsně žebraly a ukazovaly si na pusu, že mají hlad. Chtěly peníze. Vyrazilo mi to dech, ale pak mi někdo říkal, že je rodiče zbijí, když nepřinesou peníze, takže jsem to vzala jako zkušenost. Běžně jsem už na střední potkávala bezdomovce na nádraží cestou do školy a ti chtěli na pivo, na cígo. Dokonce jsem s nimi debatovala o tom, proč si nekoupí něco pořádného, proč si nenajdou práci…nemohla jsem to pochopit a udělala si závěr, že kdo chce práci si najde a žebráky že podporovat nebudu. No ale život šel dál a já leccos pochopila.Pomáhalal jsem třeba různým stařečkům v ulici, kde jsem byla na intru, s nákupem, taškama, občas jim něco přinesla a povídala si s nimi. A roky běžely. Pamatuju si třeba starého pána, který prosil o deset korun v Tescu na Andělu, kde jsem jednu dobu pracovala. Byla jsem na žebrotu už slepá, tolik lidí pořád natahovalo ruce…tak jsem ho minula, ale po pár krocích mi došlo, že ten pán byl v obleku a že se viditelně styděl, když si o peníze říkal. Vrátila jsem se k pokladně a dala mu drobéné, co jsem měla po kapsách. Zasvítily mu oči a běžel hned k regálu s pečivem, že si jde koupit jídlo. Já spěchala na schůzku, ale ještě dnes mě mrzí, že jsem radši nepřišla pozdě a nevzala si na něj telefon a nedala mu víc peněz nebo mu jinak nepomohla.