Brno potřetí. Tentokrát jsem nezapomněla… skoro nic.

Tentokrát jsem byla připravená. Opravdu.

Po minulém kurzu, kdy jsem zvládla nechat doma notebook i seznam účastnic (ano, mozková mlha umí velké věci), jsem tentokrát nic neponechala náhodě. Sepsala jsem si seznam úplně všeho, co musím vzít. A pěkně poctivě jsem odškrtávala položku po položce. Připadala jsem si jako dítě, které se balí na letní tábor.

Výsledek? Všechno připravené.

Dokonce jsem stihla upéct i naše oblíbené chlebové placky k polévce. O nich na kurzech často mluvíme jako o rychlé a zdravé náhradě pečiva, ale ruku na srdce… když někomu řeknete, že z rýžové kaše upečete placku, která chutná skoro jako dalamánek, většina lidí se na vás podívá dost nedůvěřivě. 😊

Proto když je čas, upeču je čerstvé přímo na kurz. Ať nemáme jen teorii, ale i důkaz.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mě tentokrát už opravdu nemůže nic překvapit.

Když se něco pokazí… tak proč jen jedna věc? 😄

Spokojeně jsme tedy s lektorkou Peťou vyrazily po naší milované D1. Zrovna jsem jí nadšeně vyprávěla, jak jsem tentokrát opravdu nic nenechala doma, když jsem koutkem oka zahlédla, jak jí trochu tuhne úsměv.

„No… teď si nejsem úplně jistá, jestli jsem doma nenechala tu velkou tašku se surovinami…“

Výborně.

Na D1 se úplně otáčet nebudeme. A když už jsme skoro v Brně, tak také ne. Maximálně zajdeme do supermarketu. V duchu jsem si říkala, že dnešní kurz bude asi zase dobrodružství.

Přijely jsme k budově Abzac.
Peťa se rozhlédla po parkovišti a pronese:
„Hmm… pan Poláček tu nemá auto.“
„A co tím chceš říct?“
„No… že tu možná není.“
„Tak tu přece bude někdo jiný.“
„No… a co když mají všichni dovolenou?“

To už se mi ten můj pečlivě vybudovaný klid začal pomalu rozpadat.
Přicházím ke dveřím.
Zamčeno.
Zvoním.
Nic.
Začínám cítit, jak se mi lehce rosí čelo.
Volám panu Poláčkovi.
Hlasová schránka.

V hlavě už mi běží katastrofické scénáře. Co když jsem popletla termín? Co když mají celozávodní dovolenou? Co když dnes budeme vařit na parkovišti?
Naštěstí za chvilku telefon zvoní.
„Kolegyně si jen odskočila na oběd. Už se vrací, za minutku je u vás.“
Tak to ze mě spadl balvan velikosti hrnce na polévku.

V Brně jsou prostě jistota

Uvnitř nás čekalo všechno krásně připravené. Dokonce i firemní notebook od Abzacu, přes který promítáme na stěnu Evu, aby to vypadalo, že je na kurzu s námi.

A víte proč?
Protože pan Poláček předpokládal, že svůj notebook zase zapomenu. 😊
Tomu říkám prevence.
Pak už jsme jen kontrolovaly suroviny. Všechno perfektně nachystané. Chyběla jediná věc.
Vařečky.
„Ty ale v seznamu nebyly,“ říká Nikolka.
„Počkej… a byly tam měchačky?“
„Měchačky? To jsou jako vařečky?“
A bylo jasno.
Naše hlavní lektorka psala seznam v plzeňštině. 😊

Stejně jako my na Moravě říkáme šufánek a oni zase naběračka. Mimochodem, uznejte sami… šufánek zní přece mnohem poetičtěji.

Nakonec jsme měly všechno připravené ještě s předstihem. Pomohla nám totiž i naše nová lektorka Klárka, která bude nově pořádat kurzy v Jihlavě a přijela se podívat, jak naše živé kurzy probíhají.

A pak přišla moje nejoblíbenější část celého dne.

Moje nejoblíbenější chvíle každého kurzu

Příchod účastníků.
Před každým kurzem jsem trochu nervózní. V počítači mám jen seznam jmen a telefonní čísla. Netuším, kdo za chvíli vejde dveřmi. Jaký je. Co ho k nám přivedlo. Co už o našem vaření ví.
Ale vždycky si říkám, že člověk, který narazí na Jíme Jinak a přihlásí se na kurz, už má něco společného s námi. Zajímá se o jídlo, zdraví a hledá cestu, jak o sebe lépe pečovat.
A to je ten nejlepší filtr.
Stojím vždycky kousek od vstupu.
Přivítám každého příchozího.
Nalepím jmenovku.
Nabídnu welcome drink.
Ukážu místo.
A nenápadně pozoruji první dojmy.
Tentokrát jsem na to měla dost času. A úplně mě zahřálo u srdce, když jsem sledovala jednoho příchozího za druhým.
Všichni přicházeli s úsměvem.
Měli takový ten zvědavý, natěšený pohled. Ten, kdy ještě nevíte, co vás čeká, ale těšíte se, že to bude stát za to.
A stálo.

Když se sejdou ti správní lidé

Sešlo se jedenáct žen a jeden muž, který mezi dámy zapadl naprosto dokonale a během večera nás několikrát rozesmál svými skvělými, ale naprosto slušnými vtipy.
Celý večer utekl neuvěřitelně rychle.
Vařilo se.
Ochutnávalo.
Ptalo se.
Smálo se.
Povídalo.
A vznikla přesně ta atmosféra, kvůli které tyhle kurzy děláme.
Atmosféra, kdy se úplně cizí lidé během několika hodin promění ve skupinu, která si povídá, směje se a odchází domů s novými recepty, inspirací i novými známými.
Přesně kvůli těmto okamžikům nás naše práce tolik baví.

Autogramiáda? To jsme opravdu nečekaly. 😊

Na závěr jsme se společně vyfotili.
A pak přišlo něco, co nás opravdu zaskočilo.
Holky za námi začaly chodit s našimi barevnými školicími deskami…
…a chtěly podpis.
Normálně autogram.
Tak jsme poslušně podepisovaly.
No co vám budu povídat…
Jestli to takhle půjde dál, budeme muset začít trénovat podpisy. 😊

A proč to všechno děláme?

Každý kurz je jiný.
Recepty jsou sice stejné, ale lidé z nich pokaždé uvaří úplně jiný večer. Přinesou s sebou své příběhy, otázky, zkušenosti, úsměvy i obavy. A právě díky nim je každý kurz originál.

Děkujeme všem, kteří s námi tentokrát v Brně byli.

Bylo nám s vámi opravdu krásně. ❤️